Být, nebo mít?

Když se osvobozujeme od nižších stavů vědomí, od spalující touhy, nespokojenosti, agrese, lhostejnosti a hlavně od pocitů viny a strachu, posouváme se postupně od potřeby vlastnit k potřebě být. Na nižších úrovních vědomí záleží na tom, co máme. Cílem (nedosažitelným...) je vlastnit, co chceme. Mít, co oceňujeme. Právě to, co vlastníme a máme, nám má potvrdit naši důležitost, naši identitu, naše postavení ve světě. Čím více se z touhy vlastnit vymaníme, tím více se naše mysl začne zajímat o to, co děláme. Příklad: Raději smysluplnou práci za méně peněz než naopak.
Když se posouváme směrem k přijímání a láskyplnosti, naše aktivity jsou stále méně zaměřené na otročení či posluhování slepým uličkám naší nezkrocené mysli. Víc a víc se spontánně a bez pocitů nátlaku či musu orientujeme na to, co nám dává vnitřní smysl. Např. na službu druhým. Jak se prohlubuje naše uvědomování, vidíme, že láskyplnou službou ostatním dochází automaticky i k naplňování našich vlastních potřeb. (Pozor, neznamená to obětovat se. Dokud službou druhým trpíme nebo se do ní násilně nutíme, potřebujeme zřejmě víc rovnováhy a více péče i o sebe samé). Osvobození a úleva přicházejí, když přestaneme pochybovat, resp. s vděčností zažíváme, že naše potřeby jsou naplňovány automaticky. Také naše jednání se pak stává láskyplným téměř automaticky.
A přichází další posun. Konečně pociťujeme, že vlastně máme vše, co potřebujeme, a že vzhledem k vnitřní spokojenosti a k pocitu přijetí můžeme dělat téměř cokoliv. Nejdůležitějším je to, čím jsme pro sebe uvnitř sebe samých. Naše sociální zařazení se mění. Nejsme už osoba, která má to nebo ono (elegantní byt, velké auto nebo sbírku starožitností, už nejsme onálepkováni dle výše svého majetku či společenského postavení). Jsme tím, kým jsme. Netřeba nic nikam tlačit. Víc a víc jen věnujeme svou pozornost svému nitru a tomu, zda se nám daří dosahovat vnitřních cílů jako je upřímnost, otevřenost, sdílení, láskyplnost, ochota pomáhat, pokora, opravdovost, vědomé bytí.
Zatímco v nižším stavu vědomí vnímáme vesmír jako negativní, odpírající, frustrující a neochotný a Bůh působí jako zraňující, trestající, lakomý rodič, ve vyšším stavu vědomí se tohle naše vnímání mění. Vesmír (Bůh) jako by nám najednou dával do sytosti a byl jako rodič souhlasící, milující bezvýhradně, který nám chce poskytnout všechno, co potřebujeme, a naslouchá našim přáním. Což neznamená, že nezažíváme i potřebu odkladu uspokojení.
Čím více upouštíme od svých tužeb a odevzdáváme se, tím silněji začínáme zažívat, že to, pro co se vnitřně rozhodneme, vstupuje do našeho života nenásilně a někdy až téměř magicky, v synchronicitě. Platí ono Ježíšovo: Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. (Matouš 25,29)

Inspirováno knihou: https://www.amazon.com/Letting-David-Hawkins-M-D-Ph-D/dp/1401945015




Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště…

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?

Nad knihou Ludmily Janákové Ve stínu neviditelných draků z nakladatelství Triton