Řekni mi, v co věříš, a já ti povím jaký jsi

Současná doba se vyznačuje historicky nevídanou duchovní svobodou. Stejně jako dřív však platí, že duchovní praxe jednotlivce či kolektivu, ať už má podobu náboženskou nebo jinak spirituální, o svých nositelích hodně prozrazuje. Řekni mi, v co věříš, a já ti povím jaký jsi, praví lidové úsloví. Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne, napsal středověký křesťanský mystik Mistr Eckhart. Dokonce ani ateista, který tvrdí, že Bůh neexistuje, nemá pro svůj postoj pádnější důkaz než svou víru.
Odkud se bere lidská potřeba zabývat se duchovní podstatou života? Jde o psychologické nutkání, protože o formu zpracování existenciálního strachu, jak tvrdil Freud? Nebo o fakt, že člověk je ze své podstaty také duchovní bytostí - byť tuto svou podstatu v konzumní materialistické společnosti nutně vědomě nežije a je pak nucen ji prožívat na úrovni psychosomatických symptomů - jak tvrdil Jung? Freud razil myšlenku, že potřeba duchovnosti souvisí s nefunkčním vypořádáváním se s úzkostí, a je tudíž neurotické podstaty. Mnozí prý proto dokonce nevědomě své duchovní snažení směřují tak, aby jejich neurózu ošetřovalo. Takové tendence se nejvýrazněji projevují např. v různých formách náboženského dogmatismu, fundamentalismu a fanatismu. Freud sám se svým vědeckým pohledem na věc nijak zvlášť duchovně orientován nebyl. Pohnutky lidské nevědomé motivace spatřoval především v impulsech sexuálních nebo později ve strachu ze smrti. Jeho odrodilý žák C.G. Jung naproti tomu legitimizoval potřebu spirituality jako lidskou potřebu vrozenou a zcela základní. Zároveň prosazoval nutnost trvalé upřímné práce s tzv. stínem, se skrytými neuvědomovanými aspekty nás samých, které vytěsňujeme nebo jsme je dosud nepoznali.
Jung rovněž upozornil, že popírání duchovní podstaty člověka je nebezpečné, protože případné projekce bývají přesměrovávány do zástupných objektů a přirozený vnitřní hlad po duchovnu bývá nahrazen zbožšťováním světských idolů, dnes např. herců nebo sportovců, kultem mládí, konzumu, úspěchu nebo třeba slepou vírou ve svrchovanost vědeckého poznání. Vůbec nejnebezpečnější je zřejmě víra v populistické politiky. Politické systémy, které vyhlásí válku duchovní stránce člověka, ji, jak známo, posléze zažívají ve formě kultu vůdce. (Zkušenosti lidstva s totalitními režimy zosobňují tragické, leč pořád zřejmě ještě nedostatečné poučení.)
Ale dokonce i když se upřímně snažíme duchovně žít a svou duchovní praxi toužíme směrovat k růstu v lásce nebo aspoň korektnosti, může se nám stát, že se tváří v tvář svému nezpracovanému stínu propadneme do tzv. spirituálního bypassingu, kdy duchovně sice vynakládáme obrovské úsilí, avšak k naší vnitřní proměně stále nedochází. Je omylem domnívat se, že pouhá duchovní praxe nám automaticky vyřeší naše problémy psychologické… Existuje nějaká spolehlivá zpětná vazba, která by nám v tomto smyslu dávala pevnou půdu pod nohama? Poznáte je po ovoci, tvrdil Ježíš Kristus. Není nejdůležitější, odkud čerpáme duchovní inspiraci, ale jakými se naše duchovnost projevuje skutky.
Když David Hawkins sestavil svůj přehled úrovní lidského vědomí, uvedl, že teprve od úrovně odvahy začíná být člověk duchovně více vědomý. Začíná přijímat svou svobodu v psychologickém, emocionálním i duchovním smyslu a začíná být schopen se samostatně rozhodovat. Už nemusí podléhat náladám davu. Už nemusí být ani obětí, ani agresorem. Stává se flexibilnějším, roste ve schopnosti zajímat se o svět kolem bez násilí i bez páchání dobra a jeho náklonnost vůči druhým je upřímná.
Není bez zajímavosti, že rovněž Bůh (ať už je nazýván jakkoliv) bývá chápán z hlediska emočního zabarvení úrovně vědomí dotyčného člověka. Např. je-li někdo v APATII, bývá i jeho vztah k Bohu rezignovaný. Na úrovni SMUTKU se člověk často cítí oddělený od možnosti Boží pomoci. Když převládá pocit PROVINILOSTI, cítí se člověk nehodný vztahu s Bohem a očekává spíš potrestání než lásku a milost. Na úrovni STRACHU může vznikat tak velké zatížení, že dotyčný je hrůzou až ochromen a Bůh je vnímán jako hrozivý, trestající, žárlivý. Na úrovni HNĚVU bývá i Bůh vnímán jako hněvivý a nevyzpytatelný. Na úrovni PÝCHY se zase objevují pocity výlučnosti vlastního náboženského či duchovního postavení, charakterizované rigiditou, nepružností, intolerancí, bigotností, nekonečným dohadováním a argumentováním či v horším případě válčením a perzekuováním nebo zabíjením nositelů jiných duchovních názorů.
Od úrovně ODVAHY vzrůstá vnitřní uvědomování a přibývá upřímného, tolerantního a autonomního duchovního hledání. Změny, jimiž člověk ve svém duchovním růstu prochází, bývají pomalé a postupné, ale někdy také náhlé. Dochází k pochopení, že náš světonázor je výsledkem naší vnitřní zkušenosti (pouze ho od někoho vnějším způsobem nepřejímáme). Nejde tedy o důsledek neuvědomovaného naprogramování, manipulace či indoktrinace, nýbrž o autentické vnitřní prožívání.
C.G.Jung v této souvislosti připomínal, že u tzv. zdravé osobnosti existuje přiměřená vyváženost mezi prací, volným časem, láskou a spiritualitou (kterou snad lze definovat jako hledání smyslu a funkčních hodnot). To, že se člověku tato vyváženost daří, poznává skrze zjevné symptomy: Jeho schopnost milovat je stabilnější a projevuje se na konkrétních skutcích. Člověk už není tolik zaplaven vnitřními a vnějšími konflikty, méně si stěžuje, více sám sebe zná a zažívá chvíle jednoty s Bohem i ostatními lidmi stejně jako nezměrnou radost z přibývající tichosti a pokoje vlastní mysli. Přímo ve svém srdci cítí důkaz své vnitřní proměny, která ho spontánně směruje k dalšímu duchovnímu růstu.

Inspirováno knihou: https://www.amazon.com/Letting-David-Hawkins-M-D-Ph-D/dp/1401945015

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště…

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?

Nad knihou Ludmily Janákové Ve stínu neviditelných draků z nakladatelství Triton