Na cestě od nevědomého k vědomému

 

V doslovném překladu biblické řečtiny znamená slovo „hřešit“ ztratit cíl, přeneseně ztratit ze zřetele pravý smysl nebo také žít nevědomě, „spát“. Jde o stav vytvářející utrpení, jež člověk působí sobě i druhým. Čím jsme duchovně citlivější, tím více si této skutečnosti všímáme. A toužíváme ji napravit. Jenže toho nebýváme schopni. Něco v nás nás opakovaně nutí jednat v naučených nefunkčních stereotypech, nezřídka proti naší vědomé vůli.

Abychom lépe pochopili, proč je tomu tak, potřebujeme si uvědomit, jak lidská mysl funguje. Je nepochybně nesmírně inteligentní, o čemž svědčí výdobytky kultur a civilizací. Skrývá však v sobě i strašlivou destrukci. Proč by jinak člověk člověku, druhým i sobě, působil víc utrpení, než kolik ho přinášejí všechny přírodní katastrofy dohromady? Projevem kolektivní poruchy lidské mysli je např. násilí, které pácháme vůči Zemi, a čelíme proto už bezprostřední osudové ekologické katastrofě.

Mezi hlavními motivy, které nalézáme za destruktivními konflikty (ať už mezi národními, náboženskými, politickými a jinými skupinami, nebo v užších mezilidských vztazích, v rodinách, na pracovištích či ve vztahu k sobě samým), obvykle nalézáme strach, úzkost, chamtivost, soupeření, srovnávání se s druhými nebo bažení po větším vlivu a moci.

Aby lidská bytost tyto vnitřní tlaky konečně uhladila, potřebuje najít uspokojivou odpověď na otázku, kým vlastně je. Zkusme se tedy zeptat každý sám sebe: KDO JSEM JÁ? Slůvko JÁ je, mimochodem, jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Je to ale zároveň také slovo nejvíc zavádějící. Protože má mnoho úrovní a protože nám často propůjčuje zcela falešný pocit identity.

Lidé obvykle své „já“ chápou sebe jako průsečík nejrůznějších svých rolí, s nimiž se vnitřně ztotožňují (matka, bratr, manželka, příslušník profese se všemi nabytými vědomostmi a kariérním zařazením, zastánce určitých hodnot a názorů…). Jde zkrátka o všechno to, co vnitřně prvoplánově skládá dohromady náš osobitý životní příběh. Jenže - nakolik jde o příběh skutečný? A nakolik jde jen o iluzi?

Inspirována C.G.Jungem, psychoterapie v této souvislosti užívá základní dělení identity na Personu a Self neboli Vyšší Já. Čím vědoměji žijeme, tím více jsme schopni vnímat své nevědomé obsahy a sjednocovat v sobě krok za krokem vše, čím jsme obdaření, ať už to vnímáme jako vítané nebo nevítané. Pouštíme se do vnitřní práce, prosvětlujeme svou temnotu, vidíme své silné i odvrácené stránky a s láskou víc a víc přijímáme sebe samé.

Všechny neurózy, úzkosti, komplexy méněcennosti i nadřazenosti, agresivita, iracionální chování apod. svědčí o tom, jak málo býváme pány ve svém domě, jak málo rozumíme svému prožívání, jak úporně podléháme myšlenkovým představám a konstrukcím, které ztotožňujeme s nepřetržitým proudem myšlenek, jež nám v bdělém stavu bez přestání po způsobu vetřelců proudí v mysli.

Při poctivém zkoumání tohoto stavu posléze dospějeme k poznání, že to nejsme my, kdo používá svoji mysl, ale že je tomu naopak. Naše mysl užívá nás! Nástroj, který nám má sloužit, nás ovládá a ničí. Příklad: Naše mysl se intenzivně věnuje tomu, na co myslet nechceme. Neumíme zastavit víření v hlavě. Kolikrát si nekonečně dlouho nutkavě přehráváme myšlenky, o které vůbec nestojíme. Podléháme úzkosti, ač bychom raději byli plní odvahy. Drtí nás deprese, ač bychom se raději radovali. Jsme agresivní, ač bychom raději byli v klidu. Přejídáme se, žárlíme, trápíme se, kouříme, ač bychom raději… Každý si může dosadit své vlastní zranitelné okolnosti.

Odkud se tedy nežádoucí myšlenky a emoce berou? Kde jsme k nim přišli? Jsou součástí naší osobní historie, vycházejí i z našeho kulturního prostředí, potvrzují se zkušenostmi. A ano, do značné míry jsou také pouhým špatným návykem či zlozvykem, autopilotem, setrvačností. V každém případě všechny naše myšlenkové struktury vyživují podobu našeho „JÁ“, které se ve skutečnosti skládá z vícera podosobností. Jde-li více o naše „malé já“, nebo o “Bytostné / Vyšší Já“ záleží obvykle na tom, nakolik se primárně staráme jen o hmotný svět (kdy převažuje potřeba MÍT, materialistické uvažování, touha vše potřebné získat při častém pocitu oddělení se od celku), nebo zda se soustředíme i na svou nehmotnou podstatu (potřebu BÝT, touhu sjednotit svou tělesnou, duševní a duchovní podstatu se Zdrojem života a sdílet ji i s ostatními lidmi).

Jednou ze základních myšlenkových struktur, která naše JÁ určuje, je tudíž naše identifikace – čím nebo kým se cítíme být. Toto slovo je odvozeno z latinského idem (=totožný) a facere (=činit, dělat). Když se s něčím identifikujeme, činíme to stejným. V tomto případě stejným jako naše JÁ. Něčemu dáváme přímou spojitost se sebou samými, s naší osobou. Snažíme se mnohdy samy sebe tak úporně zakořenit v různých námi žádaných nebo nám přidělených rolích, věcech, názorech, až se sami sobě (své pravé podstatě) docela ztratíme. Malé já naše niterné Vyšší Já pozře a uvězní. A přesto právě toto rozštěpení a tento souboj v sobě skrývá naději. Jakmile si ho připustíme, už stojíme na možném začátku cesty k hlubšímu poznávání a zušlechťování sebe samých.

Většina náboženských a duchovních tradic se shoduje v názoru, že běžný stav lidského vědomí spočívá v podléhání iluzím a že náprava může přijít teprve, když tyto iluze prohlédneme. Např. slovy Ježíše Krista: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“.  Nebo Buddhy: „Je to tvoje mysl, co vytváří tvůj svět.“

Kde ale začít? Prvním krokem je rozhodnout se, že opravdu chceme proces vnitřní práce započít. Druhým připustit, že jsme nemocní, a potřebujeme se o sebe ve sféře duševní a duchovní starat. Osvědčeným cvičením pro začátek je začít svou situaci prostě jen pozorovat. Začít si všímat toho, co se kolem nás a v nás děje. Naslouchat hlasu, který neustále mluví či doslova drmolí v naší hlavě. Naslouchat mu nezaujatě, bez kritizování, bez posuzování. V opačném případě by se totiž onen ovládající hlas, který není naší pravou podstatou, ale jen onou iluzí, vrátil zadními vrátky jako náš kritik a podemílač. Jde o to všimnout si, že je hlas našeho malého já stejně jako hlas našeho Vyššího Já jsou oba přítomny stále, ale Vyšší Já se může projevit, až když malé já konečně utichne.

Ježíš Kristus také řekl: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské.“ (Mt 5,3). Co znamená „chudí duchem“? V kontextu výše popsaného se nabízí – bez jakékoliv myšlenkové zátěže, bez jakékoliv identifikace, a to nejen s věcmi, ale také se všemi našimi mentálními konstrukcemi, ať už se týkají čehokoliv. Nebeským královstvím pak můžeme chápat prostou, ale hlubokou radost z BYTÍ,  která se dostaví, když se vzdáme svých představ a všeho, co malé já touží hlava nehlava MÍT.

Jen je třeba dát pozor na to, že otázka „BÝT, nebo MÍT?“ nemá vždy snadnou odpověď. Vyplývá to z příkladu lidí, kteří se formálně vzdali všeho jmění či světského vlivu, a přesto si ho udržují třeba náboženským soupeřením či spirituálním kupčením. Také na první pohled ušlechtilá snaha např. o nekonzumní způsob života, o zdravou stravu, o pomoc bližním („páchání dobra“), o ekologický přístup, o celý „svatý“ způsob života se mohou stát jen dalšími myšlenkovými konstrukty, jimiž mysl nahrazuje identifikaci s majetkem a uvádí svého nositele do jiného druhu bloudění.

Je potěšující, pokud dnes vidíme, jak čím dál víc lidí hledá svoji Cestu k Poznání. Upouštějí od identifikace s formami a dogmaty a začínají zkoumat skutečnou hloubku, ať už skrytou v jejich vlastní duchovní tradici (pokud vyrostli v nějakém náboženství), nebo přímo uvnitř svého srdce a sebe samých (jdou tzv. přímou cestou). Ukazuje se, že duchovnost člověka nesouvisí tolik s tím, v co věří, nýbrž právě se stavem jeho vědomí, jehož úroveň lze poznat jako „…se stromy poznají po ovoci“. (Mt 7,17).

Je důvodem k obrovské radosti, že jsme dnes v možnostech vnitřní práce zcela svobodní. Aby ta svoboda splnila svůj smysl, potřebujeme se mimo jiné učit milovat bližní jako sebe samé. U sebe je třeba začít. Komplexy méněcennosti i nadřazenosti jsou srovnatelně poškozující a ponížená ani přebujelá sebeláska neumožňuje navazovat zdravé vztahy s druhými.

Foto: https://pixabay.com/cs/photos/d%c4%9bv%c4%8de-zrcadlo-portr%c3%a9t-postava-4310391/