Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie
Jakkoliv se všichni, každý, jak umíme, snažíme
vypořádat s pandemickou situací, dříve či později někteří narážíme na limity
převažujícího materialistického pohledu na věc. Moderní a z vědeckého poznání
vycházející medicína má své osvědčené způsoby řešení problémů. Hledá je v
zákonitostech smysly poznatelného fungování hmotného světa a nutno říci, že to
pro velkou část péče o lidské zdraví výborně funguje. Proto se nelze divit tomu,
že tak obrovská spousta lidí klasické medicíně plně důvěřuje a nic jiného
nehledá. I já sama jsem na sobě nebo jako pozorovatelka životů svých blízkých
zažila, že moderní medicína „umí zázraky“ a patří jí za to můj upřímný obdiv a
dík. Přesto i o ní platí, že kde je mnoho světla, bývá i hodně stínu. Jednou z
okolností, které se zatím moderní medicíně daří zohledňovat nedostatečně, je
potřeba nalézat vědecky neuchopitelné příčiny vzniku nemocí a zaujímat k
možnostem léčení celostní postoj. V této souvislosti považuji za důležité dva
termíny:
psychosomatika a empirický pragmatismus.
Psychosomatiku výstižně popisuje MUDr. Vladislav
Chvála na stránkách Společnosti psychosomatické medicíny: Je to takový
přístup ke zdraví a nemoci, který uznává, že na vzniku a udržování každé nemoci
se podílí jak biologické, tak psychologické a sociální faktory. A nejen uznává,
ale umí se na ně ptát a zacházet s nimi. U člověka je třeba počítat i s vrstvou
spirituální. Není to nic nového. Už ve starém Římě to byla medicína svobodných
lidí, kdežto otroci byli ošetřováni jen na těle. Většina lidí spojení mezi
psychikou a tělem dobře zná. V češtině to dokládá mnoho lidových rčení. A
uznává to dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO), která pokládá
bio-psycho-sociální model, jak ho popsal americký lékař George Engel v
prestižním časopise Nature v r. 1977, za základní definici zdraví a nemoci
vědecké medicíny. Potíž je v tom, že hlavní nástroje vědeckého výzkumu jsou
vynikající pouze v biologické oblasti. Jen tam lze totiž pravdivost objektivně,
nezávisle na pozorovateli, zkoumat. V psychologické realitě, nebo při zkoumání
sociálních systémů je na tom věda mnohem hůř. Má nástroje, ale lékaři o nich
téměř nic nevědí a neumí je používat v praxi. V komunikaci jsme naprostí
amatéři, všichni přece umíme mluvit! Pokud se lékař umí s pacientem dobře
domlouvat, říká se o něm, že je „dobrý psycholog“. Jako by psychologie nebyla
samostatným oborem, který stojí na docela jiných základech než medicína. V
komunikaci jsou samozřejmě psychologové mnohem lepší, a ještě se v tom zlepšují
při dalším studiu psychoterapie. Bez této výbavy se o subjektivním světě
člověka, o významech, které přikládá událostem, nedozvíte téměř nic. Takže
běžně je lékař vybaven rozumět dobře jen fungování těla. Psychosomatická
medicína se to snaží napravit.
Empirický pragmatismus vysvětluje americký psychiatr a
mystik David Hawkins v knize Léčení a uzdravení: Jde o schopnost
opakovaně ověřovat pozorování naší vlastní osobní zkušeností a aplikovat ho na
naše individuální problémy, abychom zjistili, zda to funguje. Můžeme uvěřit
tomu, co můžeme dokázat jako pravdivé prostřednictvím své vlastní zkušenosti. To
znamená, že existují lidé, pro které není rozhodující, co jim řekne odborník,
ale to, co si ověří na svém těle a prožívání.
Aby k léčení a uzdravování mohlo docházet, potřebujeme
brát v úvahu těsně propojený vztah, který existuje mezi tělem, myslí a duchem
člověka. Pokud cokoliv z uvedeného vyloučíme (neplatí to samozřejmě pro
urgentní medicínu, jejímž úkolem je řešit krizové situace s cílem zajistit
přežití), ztrácíme šanci komplexní orientace v problému a s tím bohužel někdy i
možnou cestu k uzdravení.
Hawkins pracuje s energetickým, kvantovým,
pojetím života a je autorem schématu úrovní vědomí, které sestavil na základě
dlouhodobých (z pohledu klasické medicíny nevědeckých) měření a výzkumů. Uvádí,
že každá věc a každý jev je uchopitelný a pochopitelný skrze něco, co je
„větší“ než ony samy. Tělo samo sebe prožívá skrze pocity. Pocity jsou
prožívány skrze mysl. Mysl je prožívána srze vědomí. Vědomí samo je pak
beztvaré, nekonečné a analogické k filmovému plátnu, na kterém zažíváme pohyb
filmu. (Příklad: Podstatou anestezie při operacích je odpojení vědomí člověka
tak, aby pro dobu operace došlo k přerušení prožívání mysli a cítění těla).
Vědomí vytváří onu úroveň nejvyšší. Projevuje se v
nekonečném energetickém poli. Informuje nás, co se děje v našem vědomí, ale
také v naší mysli. Mysl zprostředkovává, co smysly hlásí o těle. Lidská bytost
je tedy ze své podstaty bytostí vícerozměrnou, není jen fyzickým tělem. Ve svém
konkrétním životě jsme pak jako jednotlivci tím, s čím se během tohoto svého
života dokážeme spojit v oblasti nejvyššího Vědomí (které mnozí považují za
synonymum Božství). Možností, jak si právě popsané ověřit, je např. meditace, v
níž se meditujícímu daří uvědomění si všech zmíněných úrovní reality. Lze
meditaci považovat za zdroj poznání? A souvisí naše odpověď na tuto otázku s
naším zdravím a nemocí?
Podle psychosomatického přístupu je třeba jak počátek
nemoci, tak cesty k jejímu uzdravení, hledat pokud možno právě i v mysli.
Protože tělo na sobě zrcadlí, co se předtím v mysli odehrálo nebo nyní
odehrává. Zdrojem nemoci bývá, co člověk nevědomě přijal jako „víru“ o sobě
samém, ať už to pochází přímo od něho, nebo z jeho rodiny, ze společenského
kontextu nebo třeba z médií. Z hlubinné psychoterapeutické práce máme bohatě
ověřeno, jak nezměrná zablokování pro přirozený tok životní energie představují
nezpracované nebo odmítané negativní emoce, pocity osobní bezcennosti nebo
viny, pocity nadřazenosti a pýchy, nenaplněná touha, udržování tabu, hněv,
touha po pomstě, apatie, rezignace a další zakuklené formy strachu. Začneme-li
se na otázky nemoci a uzdravení dívat skrze těsné propojení těla, mysli a
vědomí, začneme možná vnímat, že naše mysl se skutečně může nalézat v různých
úrovních vědomí. A že naše tělo na to reaguje. Negativní emoce imunitu
oslabují, zatímco pozitivní emoce mají tendenci hojit a léčit.
Toto poznání v žádném případě nemá vést k tomu, aby
bylo nemocným lidem něco vyčítáno nebo sdělováno, že si za své nemoci mohou
sami. Vždyť většinu problémů, které nepozorovaně hýbou našimi životy, nevědomě
nashromáždíme často už v prenatálním stádiu vývoje nebo v raném dětství a také
skrze mezigenerační přenos nebo z důvodu zažitého, dosud nezhojeného traumatu.
Je tomu tedy přesně naopak. S nemocnými zacházejme s největším možným
pochopením a citlivostí, ale také respektujme, pokud nic měnit nechtějí. Někdy
prostě nemohou. Nebo ještě potřebují čas.
Ochota přijmout celostní pohled na lidské zdraví nás
vede k tomu, abychom měli daleko více pochopení pro druhé i pro sebe samé. A
také abychom začali více milovat a oceňovat své tělo a celkově zkoušeli mít
laskavější přístup k bytí, namísto věčného naříkání, zloby, potřeby utíkat
nebo bojovat a pomlouvat, kritizovat či perzekuovat ty, kteří to mají jinak než
my. Čím více práce si dáme s poznáním sebe samých, tím rychleji zpravidla
opouštíme postoj, že v pořádku jsme my nebo ti, kdo s námi souhlasí, zatímco ti
ostatní jsou divní a konají špatně. Chceme-li hojit nemoci svého vlastního těla
a duše, potřebujeme především najít odvahu uvidět případnou temnotu v sobě
samých a ochotu dát nejprve do pořádku svůj malý soukromý svět, než budeme
chtít reorganizovat svět kolem.
Zdali toto nějak souvisí s pandemickou situací? Řekla
bych, že ano. Hledáme poctivě hranice urgentní medicíny, která (budiž jí za to
respekt) zachraňuje holý život a nemá čas zabývat se nadhmotnou nadstavbou a
filozofickými disputacemi? Nebo vyléváme s vaničkou i dítě a bez uvědomění
volíme jen jeden směr a jedno řešení pro všechny, ač mají různou míru rizika a
různé potřeby? Jaký je ten náš důvod pro úporné prosazování jedné cesty? Proč
nepřipouštíme, že vlastně, možná, taky mnohé ještě nevíme? Nenasedá v tomto
pandemie v České republice na nedořešené spory o alternativní medicínu jako
takovou, o psychoterapii nebo třeba i o porody doma?
A ještě jedna otázka se bohužel objevuje.
Nepřehlížíme, že ve společnosti s nezhojeným totalitním traumatem se některým
lidem, nepatří-li do názorové skupiny shodou okolností zrovna podporované
vládními opatřeními, může tohle trauma se ztrátou některých občanských svobod
bolestně aktivovat? Jako příklad uvádím, se svolením pisatelky, nedávnou
autentickou poptávku ze své poradny: ...Chtěla bych se objednat na
psychoterapeutickou konzultaci. Vím, že současná doba není pro nikoho lehká.
Pro mě začala postupným mizením letů z letové tabulky v mé tehdejší práci a
prázdnými tabulemi na ruzyňském letišti. Byl to výjev jak z katastrofického
filmu. Ještě horší je pro mne ale politická situace, zavírání hranic a postupné
tříbení přátel, kteří se jak olej a voda začali rozdělovat v otázce očkování.
Vím, že těžká doba prověřuje charaktery. Naše rodina s tím má trpké zkušenosti,
můj otec coby mladý hoch byl v 50. letech za velezradu odsouzen na 20 let
a z uranových dolů se (odtrpěl si polovinu trestu) vrátil s podlomeným
zdravím. Po návratu s ním nemluvila většina vesnice. Nejspíš i proto tak těžce
nesu současnou narůstající nenávist mezi lidmi, kterou stát nijak nebrzdí a
média ji spíše přiživují. Začaly se u mě projevovat stavy úzkosti, se kterými
si úplně nevím rady. Prvně to bylo na začátku celé covidové štrapáce, když byl
lockdown a zavřené hranice. Jsou to nějaké podprahové děsy, které jsem nikdy
předtím v životě nepocítila. Velice těžko jsem se jich zbavovala, něco ve mně
pořád křičelo, že je všechno špatně, že přichází zpátky totalita. Tehdy jsem to
ale ještě překonala. Mnohem horší úzkosti na mě padly od letošního listopadu,
kdy vláda - paradoxně zrovna od 17. listopadu - nařídila, že neočkovaní nikam
nesmí, že jim nebudou platit testy jako bezinfekčnost a že se zvažuje povinné
očkování. Byla jsem najednou strachy bez sebe. Bolelo mě u srdce, svíral se mi
žaludek, nemohla jsem jíst. Stále jsem zvažovala pro a proti očkování a zda do
toho budu moci jít. O své zdraví jsem dosud vždy pečovala spíše přírodní
cestou, zároveň dosavadní povinná očkování mám. Opakovaně jsem došla do bodu,
že se tedy i proti covidu očkovat nechám, ať už mám konečně klid, ale hned se
mi zvedl žaludek. Nemám k experimentální vakcíně přílišnou důvěru. Vím, že u
seniorů a nemocných lidí může zabránit těžkému průběhu. Nicméně vidím to na
vlastní oči kolem sebe – i očkovaní roznáší virus, sami se nakazí a často
nemají lehký průběh a někteří jsou i na JIP. Mám tedy pocit, že jsme velmi
často obelháváni. Vím, pro mnohé očkované jsem debílek se středověkými názory.
Budou mě nutit, vyhodí mě z práce? Dva večery jsem teď probrečela a dvě
noci nespala. Potřebovala bych poradit, jak pracovat s tímto typem úzkosti. S
úzkostí, která jde z naprosto iracionálního zdroje. Možná se ozývá i to rodinné
trauma s tátovým vězněním? Nemohu takto dál fungovat… Jak poznat,
zda historie, pokolikáté už, v plné marnosti nesměřuje k tomu, aby zase jednou
zopakovala sebe samu?
Tuším, že ti, kdo dnes hledají z těžce řešitelné
situace východisko, které by v nouzi spojovalo, a ne rozdělovalo, nikde
bouřlivě nevykřikují svůj jediný platný názor. S pokorou hledají ohleduplnost a
pokoj. A také moudrost, odvahu a vnitřní vhled. Negativním pocitům se přitom
pokud možno nevyhýbají. Zkoušejí se naopak do nich ponořit a ptají se, co jim
sdělují, co zastupují? Zkoušejí předejít „průlomům nevědomí“ v podobě
nemilosrdných rychlých soudů či útoků, které zastupují obdobně nebezpečnou
kvalitu, ať už pocházejí z jakéhokoliv názorového tábora.
Ověřujme si na vlastní kůži, že laskavý postoj
usmiřuje a uzdravuje, zatímco nenávistný, strachuplný či rezignovaný
spoluvytváří a přivolává beznaděj, nemoc i smrt. Pečujme. Dávejme. Mysleme na
druhé i na sebe. A především - přijímejme odpovědnost, která vyvěrá z našeho
svědomí. Věřím, že i intuice hraje v této době důležitou roli.
Pokud se nám nedaří dojit vnitřního klidu, a přitom
jsme schopni koutkem vnitřního zraku zahlédnout, že bychom si od svého
vysilujícího, emočně labilního nastavení a od strachu už opravdu rádi odpočali,
zkusme jít ještě o krok dál. Nabídka péče o náš vnitřní svět je dnes k
dispozici v mnoha podobách a je velkolepá, jakkoliv je třeba rozlišovat zlato
pravé od toho, které se časem mění v suché listí. Kdo hledá, najde. Kdo tluče,
tomu bude otevřeno.
Použité a doporučené zdroje:
https://www.psychosomatika-cls.cz/jak-funguje-psychosomaticka-medicina/
https://www.amazon.com/Healing-Recovery-David-Hawkins-M-D/dp/140194499X
https://www.pravda.je/index.php/knihy/vzestup-po-urovnich-vedomi/
Foto: https://pixabay.com