Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie


Jakkoliv se všichni, každý, jak umíme, snažíme vypořádat s pandemickou situací, dříve či později někteří narážíme na limity převažujícího materialistického pohledu na věc. Moderní a z vědeckého poznání vycházející medicína má své osvědčené způsoby řešení problémů. Hledá je v zákonitostech smysly poznatelného fungování hmotného světa a nutno říci, že to pro velkou část péče o lidské zdraví výborně funguje. Proto se nelze divit tomu, že tak obrovská spousta lidí klasické medicíně plně důvěřuje a nic jiného nehledá. I já sama jsem na sobě nebo jako pozorovatelka životů svých blízkých zažila, že moderní medicína „umí zázraky“ a patří jí za to můj upřímný obdiv a dík. Přesto i o ní platí, že kde je mnoho světla, bývá i hodně stínu. Jednou z okolností, které se zatím moderní medicíně daří zohledňovat nedostatečně, je potřeba nalézat vědecky neuchopitelné příčiny vzniku nemocí a zaujímat k možnostem léčení celostní postoj. V této souvislosti považuji za důležité dva termíny:
psychosomatika a empirický pragmatismus.

Psychosomatiku výstižně popisuje MUDr. Vladislav Chvála na stránkách Společnosti psychosomatické medicíny: Je to takový přístup ke zdraví a nemoci, který uznává, že na vzniku a udržování každé nemoci se podílí jak biologické, tak psychologické a sociální faktory. A nejen uznává, ale umí se na ně ptát a zacházet s nimi. U člověka je třeba počítat i s vrstvou spirituální. Není to nic nového. Už ve starém Římě to byla medicína svobodných lidí, kdežto otroci byli ošetřováni jen na těle. Většina lidí spojení mezi psychikou a tělem dobře zná. V češtině to dokládá mnoho lidových rčení. A uznává to dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO), která pokládá bio-psycho-sociální model, jak ho popsal americký lékař George Engel v prestižním časopise Nature v r. 1977, za základní definici zdraví a nemoci vědecké medicíny. Potíž je v tom, že hlavní nástroje vědeckého výzkumu jsou vynikající pouze v biologické oblasti. Jen tam lze totiž pravdivost objektivně, nezávisle na pozorovateli, zkoumat. V psychologické realitě, nebo při zkoumání sociálních systémů je na tom věda mnohem hůř. Má nástroje, ale lékaři o nich téměř nic nevědí a neumí je používat v praxi. V komunikaci jsme naprostí amatéři, všichni přece umíme mluvit! Pokud se lékař umí s pacientem dobře domlouvat, říká se o něm, že je „dobrý psycholog“. Jako by psychologie nebyla samostatným oborem, který stojí na docela jiných základech než medicína. V komunikaci jsou samozřejmě psychologové mnohem lepší, a ještě se v tom zlepšují při dalším studiu psychoterapie. Bez této výbavy se o subjektivním světě člověka, o významech, které přikládá událostem, nedozvíte téměř nic. Takže běžně je lékař vybaven rozumět dobře jen fungování těla. Psychosomatická medicína se to snaží napravit.

Empirický pragmatismus vysvětluje americký psychiatr a mystik David Hawkins v knize Léčení a uzdravení: Jde o schopnost opakovaně ověřovat pozorování naší vlastní osobní zkušeností a aplikovat ho na naše individuální problémy, abychom zjistili, zda to funguje. Můžeme uvěřit tomu, co můžeme dokázat jako pravdivé prostřednictvím své vlastní zkušenosti. To znamená, že existují lidé, pro které není rozhodující, co jim řekne odborník, ale to, co si ověří na svém těle a prožívání.

Aby k léčení a uzdravování mohlo docházet, potřebujeme brát v úvahu těsně propojený vztah, který existuje mezi tělem, myslí a duchem člověka. Pokud cokoliv z uvedeného vyloučíme (neplatí to samozřejmě pro urgentní medicínu, jejímž úkolem je řešit krizové situace s cílem zajistit přežití), ztrácíme šanci komplexní orientace v problému a s tím bohužel někdy i možnou cestu k uzdravení.

Hawkins pracuje s energetickým, kvantovým, pojetím života a je autorem schématu úrovní vědomí, které sestavil na základě dlouhodobých (z pohledu klasické medicíny nevědeckých) měření a výzkumů. Uvádí, že každá věc a každý jev je uchopitelný a pochopitelný skrze něco, co je „větší“ než ony samy. Tělo samo sebe prožívá skrze pocity. Pocity jsou prožívány skrze mysl. Mysl je prožívána srze vědomí. Vědomí samo je pak beztvaré, nekonečné a analogické k filmovému plátnu, na kterém zažíváme pohyb filmu. (Příklad: Podstatou anestezie při operacích je odpojení vědomí člověka tak, aby pro dobu operace došlo k přerušení prožívání mysli a cítění těla).

Vědomí vytváří onu úroveň nejvyšší. Projevuje se v nekonečném energetickém poli. Informuje nás, co se děje v našem vědomí, ale také v naší mysli. Mysl zprostředkovává, co smysly hlásí o těle. Lidská bytost je tedy ze své podstaty bytostí vícerozměrnou, není jen fyzickým tělem. Ve svém konkrétním životě jsme pak jako jednotlivci tím, s čím se během tohoto svého života dokážeme spojit v oblasti nejvyššího Vědomí (které mnozí považují za synonymum Božství). Možností, jak si právě popsané ověřit, je např. meditace, v níž se meditujícímu daří uvědomění si všech zmíněných úrovní reality. Lze meditaci považovat za zdroj poznání? A souvisí naše odpověď na tuto otázku s naším zdravím a nemocí?

Podle psychosomatického přístupu je třeba jak počátek nemoci, tak cesty k jejímu uzdravení, hledat pokud možno právě i v mysli. Protože tělo na sobě zrcadlí, co se předtím v mysli odehrálo nebo nyní odehrává. Zdrojem nemoci bývá, co člověk nevědomě přijal jako „víru“ o sobě samém, ať už to pochází přímo od něho, nebo z jeho rodiny, ze společenského kontextu nebo třeba z médií. Z hlubinné psychoterapeutické práce máme bohatě ověřeno, jak nezměrná zablokování pro přirozený tok životní energie představují nezpracované nebo odmítané negativní emoce, pocity osobní bezcennosti nebo viny, pocity nadřazenosti a pýchy, nenaplněná touha, udržování tabu, hněv, touha po pomstě, apatie, rezignace a další zakuklené formy strachu. Začneme-li se na otázky nemoci a uzdravení dívat skrze těsné propojení těla, mysli a vědomí, začneme možná vnímat, že naše mysl se skutečně může nalézat v různých úrovních vědomí. A že naše tělo na to reaguje. Negativní emoce imunitu oslabují, zatímco pozitivní emoce mají tendenci hojit a léčit.

Toto poznání v žádném případě nemá vést k tomu, aby bylo nemocným lidem něco vyčítáno nebo sdělováno, že si za své nemoci mohou sami. Vždyť většinu problémů, které nepozorovaně hýbou našimi životy, nevědomě nashromáždíme často už v prenatálním stádiu vývoje nebo v raném dětství a také skrze mezigenerační přenos nebo z důvodu zažitého, dosud nezhojeného traumatu. Je tomu tedy přesně naopak. S nemocnými zacházejme s největším možným pochopením a citlivostí, ale také respektujme, pokud nic měnit nechtějí. Někdy prostě nemohou. Nebo ještě potřebují čas.

Ochota přijmout celostní pohled na lidské zdraví nás vede k tomu, abychom měli daleko více pochopení pro druhé i pro sebe samé. A také abychom začali více milovat a oceňovat své tělo a celkově zkoušeli mít laskavější přístup k bytí, namísto věčného naříkání, zloby, potřeby utíkat nebo bojovat a pomlouvat, kritizovat či perzekuovat ty, kteří to mají jinak než my. Čím více práce si dáme s poznáním sebe samých, tím rychleji zpravidla opouštíme postoj, že v pořádku jsme my nebo ti, kdo s námi souhlasí, zatímco ti ostatní jsou divní a konají špatně. Chceme-li hojit nemoci svého vlastního těla a duše, potřebujeme především najít odvahu uvidět případnou temnotu v sobě samých a ochotu dát nejprve do pořádku svůj malý soukromý svět, než budeme chtít reorganizovat svět kolem.

Zdali toto nějak souvisí s pandemickou situací? Řekla bych, že ano. Hledáme poctivě hranice urgentní medicíny, která (budiž jí za to respekt) zachraňuje holý život a nemá čas zabývat se nadhmotnou nadstavbou a filozofickými disputacemi? Nebo vyléváme s vaničkou i dítě a bez uvědomění volíme jen jeden směr a jedno řešení pro všechny, ač mají různou míru rizika a různé potřeby? Jaký je ten náš důvod pro úporné prosazování jedné cesty? Proč nepřipouštíme, že vlastně, možná, taky mnohé ještě nevíme? Nenasedá v tomto pandemie v České republice na nedořešené spory o alternativní medicínu jako takovou, o psychoterapii nebo třeba i o porody doma? 

A ještě jedna otázka se bohužel objevuje. Nepřehlížíme, že ve společnosti s nezhojeným totalitním traumatem se některým lidem, nepatří-li do názorové skupiny shodou okolností zrovna podporované vládními opatřeními, může tohle trauma se ztrátou některých občanských svobod bolestně aktivovat? Jako příklad uvádím, se svolením pisatelky, nedávnou autentickou poptávku ze své poradny: ...Chtěla bych se objednat na psychoterapeutickou konzultaci. Vím, že současná doba není pro nikoho lehká. Pro mě začala postupným mizením letů z letové tabulky v mé tehdejší práci a prázdnými tabulemi na ruzyňském letišti. Byl to výjev jak z katastrofického filmu. Ještě horší je pro mne ale politická situace, zavírání hranic a postupné tříbení přátel, kteří se jak olej a voda začali rozdělovat v otázce očkování. Vím, že těžká doba prověřuje charaktery. Naše rodina s tím má trpké zkušenosti, můj otec coby mladý hoch byl v 50. letech za velezradu odsouzen na 20 let a z uranových dolů se (odtrpěl si polovinu trestu) vrátil s podlomeným zdravím. Po návratu s ním nemluvila většina vesnice. Nejspíš i proto tak těžce nesu současnou narůstající nenávist mezi lidmi, kterou stát nijak nebrzdí a média ji spíše přiživují. Začaly se u mě projevovat stavy úzkosti, se kterými si úplně nevím rady. Prvně to bylo na začátku celé covidové štrapáce, když byl lockdown a zavřené hranice. Jsou to nějaké podprahové děsy, které jsem nikdy předtím v životě nepocítila. Velice těžko jsem se jich zbavovala, něco ve mně pořád křičelo, že je všechno špatně, že přichází zpátky totalita. Tehdy jsem to ale ještě překonala. Mnohem horší úzkosti na mě padly od letošního listopadu, kdy vláda - paradoxně zrovna od 17. listopadu - nařídila, že neočkovaní nikam nesmí, že jim nebudou platit testy jako bezinfekčnost a že se zvažuje povinné očkování. Byla jsem najednou strachy bez sebe. Bolelo mě u srdce, svíral se mi žaludek, nemohla jsem jíst. Stále jsem zvažovala pro a proti očkování a zda do toho budu moci jít. O své zdraví jsem dosud vždy pečovala spíše přírodní cestou, zároveň dosavadní povinná očkování mám. Opakovaně jsem došla do bodu, že se tedy i proti covidu očkovat nechám, ať už mám konečně klid, ale hned se mi zvedl žaludek. Nemám k experimentální vakcíně přílišnou důvěru. Vím, že u seniorů a nemocných lidí může zabránit těžkému průběhu. Nicméně vidím to na vlastní oči kolem sebe – i očkovaní roznáší virus, sami se nakazí a často nemají lehký průběh a někteří jsou i na JIP. Mám tedy pocit, že jsme velmi často obelháváni. Vím, pro mnohé očkované jsem debílek se středověkými názory. Budou mě nutit, vyhodí mě z práce? Dva večery jsem teď probrečela a dvě noci nespala. Potřebovala bych poradit, jak pracovat s tímto typem úzkosti. S úzkostí, která jde z naprosto iracionálního zdroje. Možná se ozývá i to rodinné trauma s tátovým vězněním? Nemohu takto dál fungovat… Jak poznat, zda historie, pokolikáté už, v plné marnosti nesměřuje k tomu, aby zase jednou zopakovala sebe samu? 

Tuším, že ti, kdo dnes hledají z těžce řešitelné situace východisko, které by v nouzi spojovalo, a ne rozdělovalo, nikde bouřlivě nevykřikují svůj jediný platný názor. S pokorou hledají ohleduplnost a pokoj. A také moudrost, odvahu a vnitřní vhled. Negativním pocitům se přitom pokud možno nevyhýbají. Zkoušejí se naopak do nich ponořit a ptají se, co jim sdělují, co zastupují? Zkoušejí předejít „průlomům nevědomí“ v podobě nemilosrdných rychlých soudů či útoků, které zastupují obdobně nebezpečnou kvalitu, ať už pocházejí z jakéhokoliv názorového tábora.

Ověřujme si na vlastní kůži, že laskavý postoj usmiřuje a uzdravuje, zatímco nenávistný, strachuplný či rezignovaný spoluvytváří a přivolává beznaděj, nemoc i smrt. Pečujme. Dávejme. Mysleme na druhé i na sebe. A především - přijímejme odpovědnost, která vyvěrá z našeho svědomí. Věřím, že i intuice hraje v této době důležitou roli.

Pokud se nám nedaří dojit vnitřního klidu, a přitom jsme schopni koutkem vnitřního zraku zahlédnout, že bychom si od svého vysilujícího, emočně labilního nastavení a od strachu už opravdu rádi odpočali, zkusme jít ještě o krok dál. Nabídka péče o náš vnitřní svět je dnes k dispozici v mnoha podobách a je velkolepá, jakkoliv je třeba rozlišovat zlato pravé od toho, které se časem mění v suché listí. Kdo hledá, najde. Kdo tluče, tomu bude otevřeno.

Použité a doporučené zdroje:

https://www.psychosomatika-cls.cz/jak-funguje-psychosomaticka-medicina/

https://www.amazon.com/Healing-Recovery-David-Hawkins-M-D/dp/140194499X

https://www.pravda.je/index.php/knihy/vzestup-po-urovnich-vedomi/

Foto: https://pixabay.com


Populární příspěvky z tohoto blogu

Nad knihou Bethany Webster Objevování vnitřní matky

Znáte své posvátné zranění?