Dialogy s temnotou

-

Dokud ztotožňujeme temnotu se zlem, upadáme do staré pasti, v níž je temnota považována za negativní, nežádoucí, děsivou a dysfunkční. Temnota ale nemá být sklepem, kam zavíráme všechno, co bychom rádi schovali a co nás pak tajně pronásleduje a dříve či později taky dožene. Temnota je svatyní a místem, kde lze nalézt smysl bytí a vlastní duši.

Dokud naše světlo nevyrůstá z vědomého propojení s kořeny uloženými ve tmě, do té doby se ve strachu přikrčujeme před svým stínem vytvářejícím přesvědčení o dualitě a oddělenosti. Je možno na nás uplatňovat moc rozněcující boj jedné strany proti druhé v duchu odvěké strategie: Rozděl a panuj.

Poznání těsné propojenost světla a tmy naopak spojuje a přestává oddělovat viditelný vnější svět od mysteria světa neviditelného vnitřního, který je mnohem rozsáhlejší a jemuž jako lidstvo dosud hodně dlužíme.

Zkoumejme tedy svůj strach z temnoty a proměňujme jej ve zvídavost a fascinaci, abychom se už nemuseli bát zavřít oči, spočinout ve tmě, naslouchat tichu, vychutnávat prázdnotu a odevzdat se klínu kosmické Matky nebo náruči nebeského Otce, o němž žalm 139 připomíná, že žádná tma pro něj není dost temná a noc mu svítí jako den.

(Inspirováno Gabrielle Roth a její knihou Souvislosti - Vlákna intuitivní moudrosti, Maitrea 2016)

Foto: https://pixabay.com

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

-
  V psychoterapii nebo při osobní vnitřní práci se hledající člověk dříve či později přiblíží k něčemu, ukrytému hluboko v něm, co bývá nazýváno posvátným zraněním. Jedná se o jednorázový zážitek nebo o déledobější prožitek traumatické podstaty, který se - jak už to u traumatu bývá - vyvinul v silnou nevědomou strategii přežití. Ta nám sice pomohla překonat danou neobvykle obtížnou situaci, zároveň ale dosud neodezněla, nýbrž nepozorovaně se v nás zabydlela. Působí, že nadále, aniž jsme si vědomi souvislostí, na určitý druh situací (říká se jim trigger či spouštěč) opakovaně reagujeme v silné vnitřní obraně. Tato nevědomá obrana nás připravuje o autenticitu, nepředpojatou vnímavost, spontánnost, hravost a radostnost. Předurčuje náš způsob bytí, prostoupený strádáním, neprosperováním, (sebe)odmítáním, (sebe)destrukcí. Někdy je posvátné zranění snadněji dohledatelné v traumatické události, často následované posttraumatickou stresovou poruchou (např. nečekané úmrtí blízkého člověka, a
Číst celý příspěvek »

Rozhodnout se pro lásku

-
    V nakladatelství Triton vyšla oceňovaná kniha od amerického párového terapeuta Stana Tatkina Rozhodnout se pro lásku (v originále Wired for Love). Nabízím českou předmluvu: ...V psychoterapeutické práci s páry či v párovém poradenství dříve či později přichází na scénu zjištění, že problémy, které dotyční ve svém nejintimnějším vztahu řeší, nejsou postihnutelné a pochopitelné pouhým rozumem. Skrytě, ale o to působivěji je přítomno něco, co chování a prožívání partnerů ovlivňuje bez ohledu na jejich vůli a snahu zachovat klid a racionální postoj. Ono „něco“ je v psychologii nazýváno různými jmény, v poslední době se nejčastěji ozývá výraz attachment (citové pouto). V návaznosti na původní teorii Johna Bowlbyho jím rozumíme vrozenou schopnost lidské bytosti navázat jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah s druhou lidskou bytostí, a zároveň si osvojit a uplatňovat konkrétní, byť obvykle nevědomou strategii pro vlastní ochranu nebo přežití, to pro případ, že se ve vztahu cítíme bý
Číst celý příspěvek »

Co opravdu potřebujeme?

-
  Lidé mají různé potřeby, některé jsou nám ale všem společné. Tou nejdůležitější je schopnost být ve spojení se sebou, z níž pak vyplývá i schopnost spojovat se s druhými. Obě tato napojení bezprostředně souvisejí s tím, jak vnímáme svou - potřebu být opečováváni (co potřebuji na úrovni fyzické, emoční a duchovní? co si potřebuji a umím dát sám/sama? co potřebuji od druhých?); - potřebu důvěřovat (mohu si dovolit záviset na někom jiném?); - potřebu být autonomní (znám své hranice a umím říkat ne tam, kde jsou mé hranice narušovány?); - potřebu prožívat intimitu (mohu si v nejbližších vztazích dovolit žít se srdcem na dlani, nebude toho bude zneužito?). Vnímání vlastních potřeb a schopnosti jejich přiměřeného naplňování se na nevědomé úrovni učíme v raném dětství skrze způsob, jakým s námi zacházejí naši rodiče, resp. naše primární pečující osoba. Vše výše zmíněné vstřebáváme jak prostřednictvím nevědomého nastavení rodičů získaného jejich mezigeneračním přenosem, tak skrze jejich v
Číst celý příspěvek »