Dialogy s temnotou

Dokud ztotožňujeme temnotu se zlem, upadáme do staré pasti, v níž je temnota považována za negativní, nežádoucí, děsivou a dysfunkční. Temnota ale nemá být sklepem, kam zavíráme všechno, co bychom rádi schovali a co nás pak tajně pronásleduje a dříve či později taky dožene. Temnota je svatyní a místem, kde lze nalézt smysl bytí a vlastní duši.

Dokud naše světlo nevyrůstá z vědomého propojení s kořeny uloženými ve tmě, do té doby se ve strachu přikrčujeme před svým stínem vytvářejícím přesvědčení o dualitě a oddělenosti. Je možno na nás uplatňovat moc rozněcující boj jedné strany proti druhé v duchu odvěké strategie: Rozděl a panuj.

Poznání těsné propojenost světla a tmy naopak spojuje a přestává oddělovat viditelný vnější svět od mysteria světa neviditelného vnitřního, který je mnohem rozsáhlejší a jemuž jako lidstvo dosud hodně dlužíme.

Zkoumejme tedy svůj strach z temnoty a proměňujme jej ve zvídavost a fascinaci, abychom se už nemuseli bát zavřít oči, spočinout ve tmě, naslouchat tichu, vychutnávat prázdnotu a odevzdat se klínu kosmické Matky nebo náruči nebeského Otce, o němž žalm 139 připomíná, že žádná tma pro něj není dost temná a noc mu svítí jako den.

(Inspirováno Gabrielle Roth a její knihou Souvislosti - Vlákna intuitivní moudrosti, Maitrea 2016)

Foto: https://pixabay.com

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Kéž už nepotřebujeme obětní berany

Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie