Dialogy s temnotou
Dokud ztotožňujeme temnotu se zlem, upadáme do staré pasti, v níž je temnota považována za negativní, nežádoucí, děsivou a dysfunkční. Temnota ale nemá být sklepem, kam zavíráme všechno, co bychom rádi schovali a co nás pak tajně pronásleduje a dříve či později taky dožene. Temnota je svatyní a místem, kde lze nalézt smysl bytí a vlastní duši.
Dokud naše světlo nevyrůstá z vědomého propojení s kořeny uloženými ve tmě, do té doby se ve strachu přikrčujeme před svým stínem vytvářejícím přesvědčení o dualitě a oddělenosti. Je možno na nás uplatňovat moc rozněcující boj jedné strany proti druhé v duchu odvěké strategie: Rozděl a panuj.
Poznání těsné propojenost světla a tmy naopak spojuje a přestává oddělovat viditelný vnější svět od mysteria světa neviditelného vnitřního, který je mnohem rozsáhlejší a jemuž jako lidstvo dosud hodně dlužíme.
Zkoumejme tedy svůj strach z temnoty a proměňujme jej ve zvídavost a fascinaci, abychom se už nemuseli bát zavřít oči, spočinout ve tmě, naslouchat tichu, vychutnávat prázdnotu a odevzdat se klínu kosmické Matky nebo náruči nebeského Otce, o němž žalm 139 připomíná, že žádná tma pro něj není dost temná a noc mu svítí jako den.
(Inspirováno Gabrielle Roth a její knihou Souvislosti - Vlákna intuitivní moudrosti, Maitrea 2016)
Foto: https://pixabay.com