Nejen o krizové intervenci v těžkých časech
Děkuji za nedávný hluboce lidský online seminář o aktuální krizové intervenci / jak pracovat s klienty v tématech válečného konfliktu s Danielou Vodáčkovou a Janem Velišem (záznam k přehrání zde https://www.facebook.com/watch/live/?ref=watch_permalink&v=740403173543916). Inspiroval mne k následujícím úvahám:
Je
těžké to přijmout, ale je to tak: V terapeutické práci i v běžném životě
zažíváme v přímém přenosu přesun od rozhovorů zaměřených na kvalitu života k
rozhovorům o přežití, resp. o konci světa, jak ho známe, a o blízkosti smrti.
Po covidových časech zůstáváme u obdobného tématu, ovšem v nesrovnatelně
dramatičtějším kontextu. Jinak totiž vnímáme utrpení, které úmyslně působí
člověk člověku, a jinak neštěstí pocházející z živelných katastrof, za niž je
covid povětšinou považován (ač, pravda, někteří připomínají, že i v tomto
případě může jít o problém vytvořený lidmi). Ať tak, či onak, potřebujeme se
učit rozlišovat mezi pocity bezmoci a pocity úzkosti. Obojí vyžaduje trochu
jinou sebepéči i jinou pomoc odbornou. Jaký je mezi bezmocí a úzkostí rozdíl?
Bezmoc
přinášejí situace, z nichž na první pohled nevidíme východisko. To však bývá
jen první šoková reakce. Protože dokonce ani těch v nejtěžších představitelných
situacích nemusíme rezignovat. Naši bezmoc rozpouští zmocnění. To když si
bereme zpět svou schopnost udělat aspoň něco a ptáme se: Čím mohu přispět právě
já právě teď, abych zlou situaci aspoň nějak mírnil/a?
Abychom
obstáli, bývá dobré na svém zmocňování pracovat a trénovat se v něm pokud možno
ještě předtím, než krajní situace nastane. A když přijde, neexistuje
univerzální recept. Každý potřebuje najít právě to své, co mu dává smysl a
přináší vnitřní posilu: někdo okamžitě začne pomáhat tváří v tvář, jiný posílá
peníze a ještě jiný chce jít rovnou bojovat se zbraní v ruce. Někdo potřebuje
cítit podporu skupiny a vyhledává společenství, jiný touží, aspoň dočasně,
pobýt sám se sebou (zkušenost ukazuje, že samota je v podobné situaci podpůrná
jen pro menšinu lidí, ale to neznamená, že někoho neposílí). Jde zkrátka o to
udělat cokoliv, co naruší pocit zmaru: zorganizovat či podpořit benefiční akci,
sbírku nebo demonstraci, nabídnout svůj čas dobročinné organizaci nebo třeba
iniciovat rozhoupání kostelních zvonů v regionu v jednom čase a projevit
symbolickou synchronní solidaritu.
Zároveň
je důležité pracovat s osobními limity a hranicemi. Přemítat o svých ano a ne.
Nestydět se plakat. Říct nevím, když nevím. Zkusit nebýt impulzivní, protože
chaotické hurá akce komplikují práci skutečným záchranářům a dobré úmysly
snadno vyjdou naprázdno. Doporučuje se nezapomínat na sebe samé a usilovat o
maximální možné zachování normálnosti, včetně nezanedbávání malých osobních
rituálů. Jinými slovy, jde o to zůstávat při sobě samých. A doufat.
Naciťujeme,
že blízkost nebezpečí a smrti nás proměňuje a paradoxně může i zkvalitnit a
prohloubit vztahy všude tam, kde je to jen trochu možné. Jakkoliv to zní
absurdně, zlé situace nás i tříbí a stavíme-li se k nim čelem, cítíme, jak v
nás roste a sílí cosi nového, co můžeme vnímat jako vyspělejší formu svého
lidství a sebeúctu.
Úzkost
je jiná kapitola. Sice jde také o přirozenou emoci, resp. o adaptační
mechanismus pomáhající nám vypořádat se s nebezpečím a se stresem, nesmí jí
však být přespříliš a neměla by nás na dlouho úplně zmrazit nebo naopak uvést
do stavu nepřiměřené akčnosti až mánie. S čímž souvisí, že úzkost vždy nasedá
na náš celkový stav a předchozí osobní historii a zkušenosti. Zejména u lidí s
jakýmkoliv nezhojeným či nepřiznaným traumatem může snadno přecházet do ochromujících
stavů a projevovat se jako některá z variant úzkostné poruchy. S takovou mírou
problému se už svépomocí nevypořádáme. Pokud nás úzkost ovládne natolik, že
ztrácíme schopnost „fungovat“, cítíme silné psychosomatické příznaky a je nám
skutečně špatně, doporučuje se vyhledat odbornou pomoc, ať už v podobě rychlé
krizové intervence osobně či telefonicky nebo navštívením psychiatra či
psychoterapeuta.
K
svépomocné první pomoci patří metody nesoucí i v našich končinách anglické
názvy, ač každý z nich má i více či méně trefný český ekvivalent: Jde o např.
grounding, focusing nebo centering.
Grounding
znamená uzemnění. Jak název připomíná, jde o bezprostřední kontakt se zemí. Tu
cítíme svými chodidly, pokud stojíme nebo sedíme s opřenýma nepřekříženýma
nohama, případně pod celým tělem, pokud si lehneme na zem, vnímáme její oporu
po celé své délce a šířce a kotvíme se v hranicích sebe samých. Základní otázka
zní: Kde jsem a kam směřuji? Ke zklidnění pomáhá cokoliv, co naše tělo spojuje
s přítomným okamžikem: vedle uvědomovaného či dokonce řízeného dýchání, které
je vždy a všude po ruce a je nápomocné, jde zejména o aktivování jakéhokoliv z
našich pěti smyslů (vědomě prožívaný vjem zrakový, čichový, sluchový, chuťový
nebo hmatový). Vynikající je pobyt v přírodě, soustředěné vaření, uklízení,
zahradničení („pozemské“ činnosti). Ale také cvičení či tancování nebo cokoliv,
co rozproudí energii těle. Stojí za zmínku, že nejsme-li uzemněni a nejsme-li
ve spojení se sebou, nebýváme ani schopni přiměřené pomoci a spolupráce.
Focusing
znamená zaměření se na prožívání vlastních pocitů: Co cítím právě teď? Jde o
to, přijímat všechny pocity, které máme, i takové, jež bychom raději odmítli.
Jenže právě ty potřebují nejvíc naší péče. Zkusme je přijmout vlídně a s
pochopením pro svou situaci, projevit skutečný soucit sami sobě, uvidět své
vnitřní dítě, a zároveň aktivovat svého vnitřního rodiče: Jsem tu s tebou.
Rozumím ti. Počkáme, až to nejhorší přejde, a pak se zkusíme na situaci podívat
s novým vhledem, ať nedojde k dlouhodobému uvěznění v emocích, které je sice
vhodné prožít, ale oslabují nás, když v nich uvízneme příliš dlouho.
Centering
znamená centrování, někdy se také říká nalezení vlastního středu. Základní
otázka zní: Kdo jsem? Vztahuje se ke stavu naší mysli. Potřebujeme se centrovat
vždy, když na psychické úrovni ztrácíme kontakt sami se sebou a potřebujeme
obnovit spojení, uklidnit se a zanořit se do vnitřního sebepřijetí, ať už je
situace kolem nás jakákoliv. Pomáhá (kromě dýchání) třeba pomalu soustředěně
počítat tam a zpět, přitáhnout do mysli vzpomínku na nejdůležitější lidi našeho
života, připomenout si, co jsme si zvolili jako své hodnoty a svůj cíl i kam
jsme dospěli v přijetí své pomíjivosti. Velmi se hodí mít svou osobní modlitbu,
meditaci či mantru. Centering pomáhá v mezních situacích. Umožňuje zachovat
klid dokonce i tváří v tvář smrti, o čemž svědčí např. dopisy z vězení těsně
před popravou od Milady Horákové nebo Maxmiliana Kolbeho. Ne má, ale Tvá vůle
se staň.
Výše
zmíněné nám mimo jiné připomíná, že na poli péče o lidskou homeostázu a vnitřní
rovnováhu dochází stále více k propojování donedávna ještě rozpojených
jednotlivých „pater“ celého lidství, a tedy k prolínání a sjednocování péče o
schránku fyzickou (tělo), psychickou (mysl) a spirituální (duši). Přibývá
lékařů uplatňujících psychosomatiku, psychoterapeutů nabízejících zároveň i
spirituální péči či duchovních pastýřů či učitelů náboženské i nenáboženské
orientace, kteří se s velkým zájmem zajímají o psychiatrii či psychoterapii. K
tomuto sjednocování významně přispívají ze své podstaty celostně orientované
konkrétní přístupy (psychosomatická medicína, mindfulness, biosyntéza, somatic
experiencing atd.). Značnou proměnu zažíváme i u mnoha terapeutů vzdělaných v
rámci "starých tradičních směrů a škol“, uplatňujících původně vcelku
striktně jen tzv. léčivý rozhovor.
Různorodé
snahy podporovat, léčit nebo jen inspirovat lidskou wellness směřují stále
častěji k sobě navzájem a čím dál více přitom zjišťují, že nejen že si
nepřekážejí, ale vzájemně se potřebují a obohacují se. Předpokladem je přijetí
jinakosti. Pak už stačí jen poskytnout informace a dopřát svobodu, aby si každý
mohl najít to své. Touha po nalezení a opečování našich ztracených či rozbitých
částí se pozvolna přetavuje do potřeby celistvosti a je skutečně patrná na
mnoha úrovních. I proto tolik cítíme, že utrpení, které přináší válka mezi
Ukrajinou a Ruskem, je i naším utrpením.
Foto: https://pixabay.com/