Nejen o krizové intervenci v těžkých časech



Děkuji za nedávný hluboce lidský online seminář o aktuální krizové intervenci / jak pracovat s klienty v tématech válečného konfliktu s Danielou Vodáčkovou a Janem Velišem (záznam k přehrání zde https://www.facebook.com/watch/live/?ref=watch_permalink&v=740403173543916). Inspiroval mne k následujícím úvahám:

Je těžké to přijmout, ale je to tak: V terapeutické práci i v běžném životě zažíváme v přímém přenosu přesun od rozhovorů zaměřených na kvalitu života k rozhovorům o přežití, resp. o konci světa, jak ho známe, a o blízkosti smrti. Po covidových časech zůstáváme u obdobného tématu, ovšem v nesrovnatelně dramatičtějším kontextu. Jinak totiž vnímáme utrpení, které úmyslně působí člověk člověku, a jinak neštěstí pocházející z živelných katastrof, za niž je covid povětšinou považován (ač, pravda, někteří připomínají, že i v tomto případě může jít o problém vytvořený lidmi). Ať tak, či onak, potřebujeme se učit rozlišovat mezi pocity bezmoci a pocity úzkosti. Obojí vyžaduje trochu jinou sebepéči i jinou pomoc odbornou. Jaký je mezi bezmocí a úzkostí rozdíl?

Bezmoc přinášejí situace, z nichž na první pohled nevidíme východisko. To však bývá jen první šoková reakce. Protože dokonce ani těch v nejtěžších představitelných situacích nemusíme rezignovat. Naši bezmoc rozpouští zmocnění. To když si bereme zpět svou schopnost udělat aspoň něco a ptáme se: Čím mohu přispět právě já právě teď, abych zlou situaci aspoň nějak mírnil/a?

Abychom obstáli, bývá dobré na svém zmocňování pracovat a trénovat se v něm pokud možno ještě předtím, než krajní situace nastane. A když přijde, neexistuje univerzální recept. Každý potřebuje najít právě to své, co mu dává smysl a přináší vnitřní posilu: někdo okamžitě začne pomáhat tváří v tvář, jiný posílá peníze a ještě jiný chce jít rovnou bojovat se zbraní v ruce. Někdo potřebuje cítit podporu skupiny a vyhledává společenství, jiný touží, aspoň dočasně, pobýt sám se sebou (zkušenost ukazuje, že samota je v podobné situaci podpůrná jen pro menšinu lidí, ale to neznamená, že někoho neposílí). Jde zkrátka o to udělat cokoliv, co naruší pocit zmaru: zorganizovat či podpořit benefiční akci, sbírku nebo demonstraci, nabídnout svůj čas dobročinné organizaci nebo třeba iniciovat rozhoupání kostelních zvonů v regionu v jednom čase a projevit symbolickou synchronní solidaritu.

Zároveň je důležité pracovat s osobními limity a hranicemi. Přemítat o svých ano a ne. Nestydět se plakat. Říct nevím, když nevím. Zkusit nebýt impulzivní, protože chaotické hurá akce komplikují práci skutečným záchranářům a dobré úmysly snadno vyjdou naprázdno. Doporučuje se nezapomínat na sebe samé a usilovat o maximální možné zachování normálnosti, včetně nezanedbávání malých osobních rituálů. Jinými slovy, jde o to zůstávat při sobě samých. A doufat.

Naciťujeme, že blízkost nebezpečí a smrti nás proměňuje a paradoxně může i zkvalitnit a prohloubit vztahy všude tam, kde je to jen trochu možné. Jakkoliv to zní absurdně, zlé situace nás i tříbí a stavíme-li se k nim čelem, cítíme, jak v nás roste a sílí cosi nového, co můžeme vnímat jako vyspělejší formu svého lidství a sebeúctu.

Úzkost je jiná kapitola. Sice jde také o přirozenou emoci, resp. o adaptační mechanismus pomáhající nám vypořádat se s nebezpečím a se stresem, nesmí jí však být přespříliš a neměla by nás na dlouho úplně zmrazit nebo naopak uvést do stavu nepřiměřené akčnosti až mánie. S čímž souvisí, že úzkost vždy nasedá na náš celkový stav a předchozí osobní historii a zkušenosti. Zejména u lidí s jakýmkoliv nezhojeným či nepřiznaným traumatem může snadno přecházet do ochromujících stavů a projevovat se jako některá z variant úzkostné poruchy. S takovou mírou problému se už svépomocí nevypořádáme. Pokud nás úzkost ovládne natolik, že ztrácíme schopnost „fungovat“, cítíme silné psychosomatické příznaky a je nám skutečně špatně, doporučuje se vyhledat odbornou pomoc, ať už v podobě rychlé krizové intervence osobně či telefonicky nebo navštívením psychiatra či psychoterapeuta.

K svépomocné první pomoci patří metody nesoucí i v našich končinách anglické názvy, ač každý z nich má i více či méně trefný český ekvivalent: Jde o např. grounding, focusing nebo centering.

Grounding znamená uzemnění. Jak název připomíná, jde o bezprostřední kontakt se zemí. Tu cítíme svými chodidly, pokud stojíme nebo sedíme s opřenýma nepřekříženýma nohama, případně pod celým tělem, pokud si lehneme na zem, vnímáme její oporu po celé své délce a šířce a kotvíme se v hranicích sebe samých. Základní otázka zní: Kde jsem a kam směřuji? Ke zklidnění pomáhá cokoliv, co naše tělo spojuje s přítomným okamžikem: vedle uvědomovaného či dokonce řízeného dýchání, které je vždy a všude po ruce a je nápomocné, jde zejména o aktivování jakéhokoliv z našich pěti smyslů (vědomě prožívaný vjem zrakový, čichový, sluchový, chuťový nebo hmatový). Vynikající je pobyt v přírodě, soustředěné vaření, uklízení, zahradničení („pozemské“ činnosti). Ale také cvičení či tancování nebo cokoliv, co rozproudí energii těle. Stojí za zmínku, že nejsme-li uzemněni a nejsme-li ve spojení se sebou, nebýváme ani schopni přiměřené pomoci a spolupráce.

Focusing znamená zaměření se na prožívání vlastních pocitů: Co cítím právě teď? Jde o to, přijímat všechny pocity, které máme, i takové, jež bychom raději odmítli. Jenže právě ty potřebují nejvíc naší péče. Zkusme je přijmout vlídně a s pochopením pro svou situaci, projevit skutečný soucit sami sobě, uvidět své vnitřní dítě, a zároveň aktivovat svého vnitřního rodiče: Jsem tu s tebou. Rozumím ti. Počkáme, až to nejhorší přejde, a pak se zkusíme na situaci podívat s novým vhledem, ať nedojde k dlouhodobému uvěznění v emocích, které je sice vhodné prožít, ale oslabují nás, když v nich uvízneme příliš dlouho.

Centering znamená centrování, někdy se také říká nalezení vlastního středu. Základní otázka zní: Kdo jsem? Vztahuje se ke stavu naší mysli. Potřebujeme se centrovat vždy, když na psychické úrovni ztrácíme kontakt sami se sebou a potřebujeme obnovit spojení, uklidnit se a zanořit se do vnitřního sebepřijetí, ať už je situace kolem nás jakákoliv. Pomáhá (kromě dýchání) třeba pomalu soustředěně počítat tam a zpět, přitáhnout do mysli vzpomínku na nejdůležitější lidi našeho života, připomenout si, co jsme si zvolili jako své hodnoty a svůj cíl i kam jsme dospěli v přijetí své pomíjivosti. Velmi se hodí mít svou osobní modlitbu, meditaci či mantru. Centering pomáhá v mezních situacích. Umožňuje zachovat klid dokonce i tváří v tvář smrti, o čemž svědčí např. dopisy z vězení těsně před popravou od Milady Horákové nebo Maxmiliana Kolbeho. Ne má, ale Tvá vůle se staň.

Výše zmíněné nám mimo jiné připomíná, že na poli péče o lidskou homeostázu a vnitřní rovnováhu dochází stále více k propojování donedávna ještě rozpojených jednotlivých „pater“ celého lidství, a tedy k prolínání a sjednocování péče o schránku fyzickou (tělo), psychickou (mysl) a spirituální (duši). Přibývá lékařů uplatňujících psychosomatiku, psychoterapeutů nabízejících zároveň i spirituální péči či duchovních pastýřů či učitelů náboženské i nenáboženské orientace, kteří se s velkým zájmem zajímají o psychiatrii či psychoterapii. K tomuto sjednocování významně přispívají ze své podstaty celostně orientované konkrétní přístupy (psychosomatická medicína, mindfulness, biosyntéza, somatic experiencing atd.). Značnou proměnu zažíváme i u mnoha terapeutů vzdělaných v rámci "starých tradičních směrů a škol“, uplatňujících původně vcelku striktně jen tzv. léčivý rozhovor.

Různorodé snahy podporovat, léčit nebo jen inspirovat lidskou wellness směřují stále častěji k sobě navzájem a čím dál více přitom zjišťují, že nejen že si nepřekážejí, ale vzájemně se potřebují a obohacují se. Předpokladem je přijetí jinakosti. Pak už stačí jen poskytnout informace a dopřát svobodu, aby si každý mohl najít to své. Touha po nalezení a opečování našich ztracených či rozbitých částí se pozvolna přetavuje do potřeby celistvosti a je skutečně patrná na mnoha úrovních. I proto tolik cítíme, že utrpení, které přináší válka mezi Ukrajinou a Ruskem, je i naším utrpením.

Foto: https://pixabay.com/

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie

Kéž už nepotřebujeme obětní berany