Nad knihou Bethany Webster Objevování vnitřní matky

 


Právě vyšla kniha, osvětlující jeden z nejhlubších zdrojů mezigeneračně předávaných zranění. Je věnována především dcerám a jejich matkám, v tomto pořadí. Odhaduji, že ji budete číst s mimořádným zaujetím, pokud si připustíte, že se vás její téma jakkoliv týká. Zabývá se fenoménem mateřského zranění (anglicky mother wound). Už jste o něm slyšeli?

Vybavuje se mi rozhovor s jednou pro rodinu zapálenou novinářkou, který proběhl asi před dvaceti lety. Tenkrát se o mateřském zranění ještě nemluvilo, ona ale někde v zahraničním časopise narazila na hypotézu poškozování potomků prostřednictvím výchovy a rodičovské péče. Byla mladinká, plná ideálů, dodnes si vybavuji její polekané oči: Copak existují matky - pomineme-li ženy duševně nemocné - které ubližují svým dětem? Vždyť přece každá máma chce pro své dítě to nejlepší!?

Ač jsem termín mateřské zranění tehdy neznala a ač se v té době ještě tolik nemluvilo ani o mezigeneračním přenosu traumatu, pamatuji se, jak jsem onu novinářku zaskočila, když jsem bez velkého zaváhání spíš jen intuitivně vyslovila a odpověděla tím i sama sobě: Bohužel ano. Matky, stejně jako otcové, své děti zraňují, a to nijak ojediněle. V naprosté většině případů tak činí nevědomě či proti své vůli (dělají, co dělat nechtějí), to ale na důsledcích nic nemění.

Poškozování se děje tam, kde rodiče vychovávají příliš autoritářsky a cítí se být vládci svých dětí, takže mají za to, že pouhá skutečnost, že jsou rodiče, jim dává právo o dětech ve všem rozhodovat a chtít po nich, aby se stále přizpůsobovaly postojům a potřebám dospělých. Děje se to i tam, kde je výchova naopak příliš liberální a bezhraniční. Další častou možností je poškozování dítěte „nemocemi“ systému dané rodiny, nejčastěji v důsledku působení neuvědomovaného nebo tabuizovaného dosud živého traumatu.

Po dvou uplynulých desetiletích se želízko tématu mezigeneračního zraňování pořádně rozpálilo ve výhni výzkumu. Že máloco v lidském životě přináší takovou míru utrpení jako nerozpoznané a neošetřené automatické přenášení emocionálních, zdravotních, duchovních, hodnotových a dalších zranění a deficitů z generace na generaci, dostává dnes potvrzení z mnoha vědeckých oblastí. Jedná se o smutnou štafetu předávanou z pomyslných rukou předků, která je zdrojem všemožných našich oslabení - úzkostí, depresí, pocitů méněcennosti či nadřazenosti, destruktivního chování ve vztazích a v neposlední řadě také většiny závislostí a autoimunitních onemocnění. Není už pochyb, že děti obklopené citlivou a moudrou rodičovskou pozorností se vyvíjejí jinak než děti vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů, násilí a nezhojených traumat. U lidí vyrůstajících v mimořádně nepříznivých podmínkách mozek přepíná do stavu permanentního alarmu z důvodu stálého pocitu ohrožení a některé struktury zodpovídající za prožívání pocitu důvěry, pozitivních emocí či (sebe)empatie se vůbec nevyvinou.

Mezigenerační zraňování se odehrává ve všech možných konstelacích - mezi matkami, otci, dcerami a syny. Tato kniha se zaměřuje hlavně na ženy. Dává nahlédnout do složité mozaiky různorodých zranění a destrukcí vznikajících přenosem po ženské linii. Zmiňuje snad všechny podstatné vrstvy patriarchátem podněcovaného mrzačení ženství. Bez příkras připomíná, že toto mrzačení po tisíciletí všudypřítomně prostupovalo celou společností, a i dnes, v rádoby mnohem rovnější a pokrokovější společnosti, pořád ještě často bují i tam, kde by to na první pohled málokdo čekal - ve zdánlivě „normálních“ domovech. Zvenčí mohou vypadat přesvědčivě, jenže ve skutečnosti potenciál naplněného lidství umenšují nebo zabíjejí.

Dozvídáme se, co všechno se schovává do iluze tzv. mateřské lásky: tiché akceptování emočního zneužívání; nerespektování pravdivých pocitů; ignorace dětské bolesti a z ní vyplývající dětské zřeknutí se sebe sama, aby se čas bezbrannosti nízkého věku dal vůbec nějak přežít; zničující dopad parentifikace - stavění dětí do role partnerů či rodičů vlastních rodičů; a v neposlední řadě také vynucené udržování rodinných tabu a naučené mlčení a zametání nepříjemných skutečností pod koberec.

Proč je v patriarchálních společnostech u dcer ve všech ohledech toto zranění větší a častější než u synů? Protože právě dívky se od raných let po staletí tradičně zdokonalovaly v sebeumlčování a sebepotlačování v reakci na obecně přijímaný společenský nárok, že musí přijmout roli údajně méněcenných a slabších členek společnosti, nehodných možnosti autonomních rozhodnutí, ať už z „boží vůle“ nebo z „přirozenosti přírody“. (Ne, že by tento mocenský faul mužství jakkoliv prospěl. Muži za tuto nerovnováhu tvrdě platí a cesty k uzdravení hledají v současnosti snad ještě obtížněji než ženy.)

Dalším důležitým poselstvím knihy je objevování a upevňování tzv. vnitřní matky v niterné krajině každé z nás. Jak vnitřní matku a její úkoly chápat? Nápomocným je nám v tom jiný, dnes známější a hojně používaný psychologický koncept tzv. vnitřního dítěte. Bez ohledu na to, kolik nám je reálně let, reprezentuje vnitřní dítě tu část naší osobnosti, která nám - pokud jsme dětstvím prošli bez větší újmy - celoživotně zprostředkovává spojení se spontánností, živelností, zvídavostí, tvořivostí, radostností, krátce řečeno s dětskou důvěrou v život a jeho smysl i v naše vlastní síly. Pokud naše vnitřní dítě bylo nevhodnou výchovou nebo prostředím zásadně spoutáno nebo zraněno, je tato naše část jako zastřená černým suknem, má dusivého hada v kořenech své zlaté jabloně a jedovatého žabáka na prameni své živé vody, vyjádříme-li to jazykem pohádek. Krátce, nemáme v dospělosti k darům a požehnáním z dětství přístup a dítě v nás chřadne a živoří. (Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského, připomínal v této souvislosti Ježíš Kristus.)

Podobné je i s naším vnitřním rodičem. Také jeho kvalita bývá různá. Může to být skrytý nelítostný tyran a permanentní kritik, nejistý a náladový pochybovač, stejně jako laskavý a trpělivý pečovatel, učitel a průvodce ukazující cestu. Vnitřní matka je podle autorky této knihy naším zralým ženským Vyšším Já, které o vnitřní dítě pečuje s láskou a moudrostí. Je-li třeba, ujistí ho, že zlá minulost je už právě jen minulostí. Uklidňuje ho, když se bojí. Provází ho tam, kde je to riskantní. Podporuje ho v jeho vlastní síle a ujišťuje o jeho hodnotě. Chrání jeho hranice. Dovoluje mu hrát si, učit se, objevovat a růst, ale také mu připomíná povinnosti a neodkladné úkoly. Vždy je tu pro ně jako zdroj jistoty a sebelásky přicházející přímo z nitra nás samých.

Upřímně autorce děkuji za odvahu, přímost a nasazení, s nimiž nám svůj pohnutý příběh přináší. Děkuji za pečlivé shromáždění úctyhodného množství informací, argumentů, prožitků, úvah a vhledů. Některé mne svou výstižností doslova přimrazily k židli, takže jsem si je vypisovala a jednotlivě nad nimi přemýšlela. Děkuji jí i za intenzivní péči, kterou nyní ona sama věnuje jiným ženám, aby je s podstatou mateřského zranění seznamovala a oživovala jejich vnitřní dítě i matku, byť sama zároveň zdůrazňuje, že léčba v tomto ohledu trvá velmi dlouho a obvykle se nelze obejít bez odborníků vyškolených v problematice traumatu.

Připravte se na to, že ústřední osobní příběh autorky je mimořádně dramatický a je líčen hodně subjektivně. Bethany Webster sama přiznává, že její matka by to jistě sepsala jinak. Tohle je výpověď dcery a její verze cesty, kterou ušla za sebepoznáním a sebenalezením. Stálo ji to desetiletí psychoterapie. Činění závažných rozhodnutí. Zvraty, jimiž autorka překvapila i sebe samu. Za výsledkem tohoto procesu hojení a zrání si plně stojí.

Není důležité, že někteří z těch, kteří její příběh čtou, mohou mít pocit, že autorčino trauma ještě není zcela zahojeno, protože v usmíření s matkou, ve sjednocení jedinečnosti a potřeb mužství a ženství a v dosažení celistvosti zůstala některá její vnitřní území dosud křehká nebo nezmapovaná. Však také o dalším svém vývoji pravidelně informuje na svých webových stránkách a už chystá další knihu.

Již z té první k nám ale přichází cenné poznání, že ozdravné konfrontace probíhají pouze tam, kde je přítomna ochota vzájemně se vnímat, učit se od sebe, společně vnitřně pracovat a růst.  Přitom se potvrzuje stará zkušenost, že snad ještě víc než naše „ano“ nás definuje naše „ne“. Naučíme-li se říkat svá „ne“ jasně a bez hořkosti či negativity, stejně jako bez pocitů selhání a viny, nejlépe tím prokážeme plné převzetí odpovědnosti za vše, co ve svém životě chceme ovlivnit a změnit.

Jakkoliv je kniha určena hlavně dcerám, velmi si přeji, aby ji četly také matky. Je třeba pracovat na rozpouštění odporu u starší generace, která často nechápe potřebu vnitřní práce té mladší, mimo jiné proto, že starším se nedostalo privilegia dnešní doby, která vnitřní práci tolik podporuje, ba přímo žádá.  Je obrovská škoda, pokud někdo ze starší generace zůstává k výzvám té mladší projít potřebnou mezigenerační konfrontací rezistentní. Ne vždy jde o důsledek traumatu, nýbrž často taky jen o tupou neochotu, aroganci nebo lenost podpořit ozdravný proces mezigeneračního usmíření.

Stejně tomu nakonec neutečeme. Rodiny jsou důmyslné systémy podléhající svým zákonům. Když jeden člen přestane hrát svou obvyklou roli, celý systém zaznamená otřes či chaos. Vzniká konflikt. V případě, že jsou rodinní členové změnám otevřeni, může být energie konfliktu využito k uzdravování a k proměně systému na vyšší úroveň. Někdy rodina ve snaze změnu potlačit člena usilujícího o růst postaví do ultimáta a on má pak možnost buď setrvat a dál trpět toxicitu, nebo destruktivní systém opustit a zachránit aspoň sebe. K rozhodnutí odejít dochází, když se hojení při setrvání v rodinném systému při opakovaných pokusech jeví jako nemožné. Černá ovce mizí ze scény a zbytek rodiny její odchod hodnotí jako zradu. Vypořádat se s tímhle osočením bývá nejobtížnější.

Každá doba má své průkopníky. K průkopnictví té naší patří odvaha k osvětlování temnot, v první řadě těch vlastních. Vybalancovat vnitřní bolest pocházející z tohoto druhu průkopnictví předpokládá nalézat souhlas k jeho konání hluboko v nás samých. Nic vně nám totiž neposkytne dostatečný důkaz hodnoty, kterou tenhle zápas v sobě skrývá. Jak autorka připomíná, často se potřebujeme vypořádat právě s oním pocitem zrady, to proto, že to v mnoha ohledech zrada je. Tvorbou nového paradigmatu opouštíme - v očích druhých zrazujeme - ten starý. Jenže ono v něm už nelze setrvávat, jestliže se naše životní a tektonické desky mají posunout a vytvořit novou, hledanou realitu.

Sama mám z terapeutické praxe i z osobního života zkušenost, že to, co nakonec - jako i při všem ostatním - rozhoduje o výsledku celého procesu, je naše schopnost odpouštět a milovat. A to je ta dobrá zpráva na závěr: Konfrontace a přenastavování hranic nemusí nutně vyústit v definitivní konce vztahů. Stačí pozornost od prožívání odcizení přesunout pod jiné úhly pohledu: Nakolik cenný a důležitý je pro nás náš vztah? Chceme být spolu? Chybíme si, když se nevidíme? Umíme si dát svobodu? Nepodléháme vztahové závislosti? Přijímáme se v jinakosti? Tolerujeme odlišnosti? Dokážeme nahlédnout odlišné potřeby, touhy a preference, a přesto necítit nepřátelství? Dovolujeme sobě i druhým, ať jsme všichni sami sebou?

Děkuji nakladatelství Triton za odvahu knihu vydat a své dceři Markétě za práci, kterou odvedla nad jejím překladem. Téma knihy zhruba na rok živě prostoupilo i náš domov a provedlo nás po cestách ženských a mateřských zranění našeho vlastního rodinného systému. I s touto osobní zkušeností vás zvu k četbě a k dobrodružství léčení možných nemocí a bolestí skrytých v mezigeneračním poli vašich rodin. Najdete-li k hojení odvahu, kéž jste odměněni nejcennějším darem ryzích, autentických vztahů. Pouštějme se do téhle práce bez předsudků a očekávání, zato však s otevřeným srdcem. Protože pravda se dává vidět pouze Lásce a ta zase stírá každou slzu z očí.

Eva Labusová (z předmluvy ke knize)



 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie

Kéž už nepotřebujeme obětní berany