O potřebě sounáležitosti

 

Tváří v tvář našim starostem a obavám stojí naše velké touhy, vyslovené i nevyslovitelné. Člověka na prahu třetího tisíciletí však neznepokojuje pouze to, co mu snad přinese budoucnost, ale i to, co se právě stalo skutečností. V případě toho, co vzbuzuje strach a vyvolává obavy, se navíc nemůžeme odvolávat pouze na vnější fakty, protože strach i touha mají kořeny v samé naší existenci, v naší duši. Každý z nás to prožívá a zakouší.

Vyberme si nyní jeden aspekt: Co bolí víc nežli vědomí, že jsme osamělí, duševně rozervaní, neúplní a odcizeni sami sobě? Co si přejeme víc než překonat tuto rozpolcenost v harmonickém vzájemném soužití, v uzdravení vztahu JÁ a TY, v naplněném spojení toho, co bylo odděleno? Tato „blažená touha“ je nadějí lidstva a zároveň snem jednotlivce. Dokonce i v běžné řeči, v níž se mluví o „vysněném muži“ či „ženě snů“, zaznívá ozvěna této touhy.

„Válka“, která může vzniknout mezi dvěma, je tématem a neustále se proměňující látkou pro zpěváky, vypravěče, básníky a dramatiky všech dob. Svatba je ústředním a konečným obrazem překonání osamělosti a také zrušení vnitřní rozpolcenosti. Zakletý princ v pohádce sní o svatbě s nevěstou, která se zdá být nedosažitelná, přesto je mu souzena. Pohádky nejsou nic jiného než kouzelné zrcadlo, v němž se odrážejí naše vlastní hledání a přání, osvětlené a znázorněné starobylými obrazy a symboly.

Mýty, které nejsou vázány na čas nebo místo, k nám dokáží promlouvat s překvapivou bezprostředností. Cítíme, jako by existoval důvěrný vztah mezi postavami a bytostmi tohoto mýtu a hlubinou naší duše. Myslíme tím onu oblast našeho nevědomí, která přesahuje naše osobní zážitky a zahrnuje i vše zapomenuté nebo potlačené. Důkazem jsou též naše sny: prostřednictvím záhadných dějů nebo událostí, do nichž se během spánku dostáváme, nás upozorňují na většinou zanedbávanou transpersonální dimenzi naší duševní skutečnosti, abychom s ní navázali vědomý kontakt. V tomto smyslu se nám nabízí chápání symbolu svatby jako vyjádření dovršení celistvosti. Vzájemné protiklady – mužské a ženské, světlé a tmavé, vnitřní a vnější – nacházejí cestu k sobě…

Abychom si tato smysluplná a smysl podněcující znamení v dnešním životě dokázali jasně uvědomit, pomůže nám, když se zeptáme historie a poohlédneme po naší duchovní a náboženské tradici. Symbol posvátné svatby představuje šifru, hieroglyf, který ke svému rozluštění potřebuje individuální klíč, ačkoli se zároveň dotýkáme velmi speciálního, téměř odlehlého tématu dějin náboženství a filosofie. Přesto se ústřední motiv posvátné svatby zdaleka neomezuje jen na fakta z dějin náboženství, mytologie a mystérií. V centru naší pozornosti zůstává člověk, který prožívá určité zkušenosti v procesu svého osobního duchovně-duševního zrání. Jde o jeho vlastní osud.

S pouhým vědeckým získáváním informací ovšem daleko nedojdeme. Na poli symbolické skutečnosti jde o živou účast, a nic na tom nemění, že nějaký mytický obraz nabyl svého významu před dávnými časy. Skutečné symboly totiž disponují nevídanou životností a účinností. Nezobrazují, spíše svou obrazností zpřítomňují v obrazu jistý význam, mnohorozměrný význam v jednom znamení, vnímaném smysly. Živý symbol je doslova těhotný významy. Je smysluplný, pokud se nenechá omezit tak či onak definovanou jednoznačností, kterou naopak očekáváme např. od znaku, který slouží běžnému účelu (např. dopravní značky, technické značení apod.). Namísto toho, aby dával jenom jeden pokyn, ukazoval pouze určitým směrem nebo podněcoval reakci podobnou reflexu, jak se to vyžaduje např. v moderní technice či zpravodajství, má pravý symbol kvalitativně jinou funkci. Představuje hloubku, vícerozměrnost a významovou šířku, která se vymyká vyčerpávající definici. Různé aspekty či významové vrstvy sice můžeme slovy pojmenovat, ale do vlastního významového středu opravdového symbolu tím nevstoupíme. Jsme voláni ke stále novému uvědomění si toho, co je vyjádřeno symbolicky. Jen si vzpomeňme na nesčetné nositele symbolické hodnoty v náboženském kultu, jako jsou např. voda, chléb, víno atd. Zpřítomněny v kultu nebo v meditaci pokaždé odhalují svou spirituální sílu, bez ohledu na vliv racionální kritiky nebo teologické exegeze.

S osudem a podstatou člověka a lidského bytí jsou velmi úzce spojeny dvě základní zkušenosti: První souvisí s tím, že člověk nežije v souladu se sebou ani se svým okolím. Myslíme tím bolestné zážitky protikladnosti, rozporuplnosti a odcizení, v náboženském smyslu zážitky potřeby lidské spásy. Zároveň toužíme po odstranění tohoto nepříznivého stavu. Toto přání je již odedávna ztělesněním naděje lidstva. Proto touhy po identitě, úplnosti a harmonii spolu navzájem souvisejí. Neboť stejně jako každý jednotlivec by rád překonal ztrátu sama sebe, i společenství lidí touží v tváří v tvář smrtelnému ohrožení své existence po míru a vyvážení protikladů, zaměřených na sebezničení. Nemáme tím na mysli odstranění veškeré odlišnosti. Polaritu potřebujeme, protože vytváří život. Míněno je mysterium sounáležitosti. Nachází se v širokém spektru napětí. Sahá od pláče novorozence, který se teprve chce usídlit na této planetě, až po výkřik Ukřižovaného: „Dokonáno jest!“, vyhlášení konečného naplnění. Posvátný sňatek, chápaný jako symbol, poukazuje tedy na něco vyššího. Jeho mystérium sahá od vášnivého objetí a vzájemného duchovně-duševně-tělesného průniku dvou milujících se lidí až po svátostní či mystické spojení s Božstvím, jež - řečeno s Novalisem - zůstává „záhadou pozemským smyslům“. Pouhým předkládáním faktů či názorů však nepořídíme téměř nic. Podstatná je naše živá účast na mystériu. Jinak nežli iniciací, praxí a tvořivě chápanou vlastní niternou účastí se k pochopení nedostaneme.

Upraveno podle knihy „Posvátná svatba“ od Gerharda Wehra z nakl. Fabula, 2005