Stvořili jsme to vy a já...
Když dnes přemítám nad
Dnem české státnosti, připomínám si, že jsme měli nejméně dva prezidenty, kteří
by byli ochotni a schopni pozorně pročíst následující myšlenky Džiddú
Krišnamúrtiho a s chutí o nich i diskutovat. Jakkoliv dnes oběma těmto
prezidentům kdekdo kdeco vyčítá, oni sami by se nejspíš nebránili rozhovoru o
svých osobních stínech a temnotách. Představuji si, že takový hlubinný
rozhovor, dokud žili, v nejrůznějších chvílích vedli i sami se sebou. Naplňuje
mne to nadějí. I vám nabízím úryvek upravený podle knihy „Co děláte se svým
životem“, kterou vloni, coby výbor z Krišnamúrtiho díla, vydalo nakladatelství
Alferia:
Jaký panuje vztah mezi
námi a zmatkem v nás i kolem nás? Tento zmatek a soužení jistě nevznikly samy
od sebe. Stvořili jsme je vy a já – ani kapitalismus, ani komunismus, ani fašismus
, ale vy a já jsme je stvořili prostřednictvím našich vzájemných vztahů.
Protože to, čím jsme uvnitř, promítá se ven, do světa. To, co si myslíme, co
cítíme, co děláme v každodenním životě, to se ve světě kolem nás zrcadlí. Když
v nás vládne sklíčenost, zmatek a chaos, pak se takovým stává i svět a celá
společnost. Společnost, to je vztah mezi vámi a mnou, mezi mnou a druhým
člověkem. Společnost je plodem našich vzájemných vztahů. Pokud jsou naše vztahy
pokřivené, sebestředné, malicherné, plytké a národovecké, promítáme to navenek
a vnášíme to do světa.
Jací jsme my, takový
je svět. Problémy světa jsou našimi problémy. Jenže se zdá, že tuto skutečnost
z nějakého důvodu stále přehlížíme. Chceme docílit změny zavedením nějakého
nového systému či uplatňováním nových myšlenek a zásad, které z něj vycházejí,
a zapomínáme, že společnost tvoříme vy a já a jsme to my sami, kdo šíří zmatek
nebo řád, podle toho, jaký my sami vedeme život. Proto chceme-li proměnu
společnosti, zaměřme se nejprve na to, jak my žijeme svůj každý den, jak
přemýšlíme, co cítíme. A všímejme si, jak se to projevuje ve způsobu, jakým
plynou naše vztahy, jak si vyděláváme na živobytí, jaké jsou naše představy a
názory.
Ve společnosti nemůže
dojít k úplné a obohacující proměně, dokud si vy a já nezačneme samy sebe
uvědomovat v celistvosti. Nejsme oddělenými jednotlivci. Jako společnost jsme
výsledkem veškerého lidského zápolení s iluzemi, klamnými představami,
usilováním, nevědomostí, sváry, konflikty a strádáním. Nikdo nemůže skutečně
měnit svět k lepšímu, aniž předtím pozná a změní sebe. Jakmile si toto
uvědomíme, nastává zásadní bod obratu, že? Najednou není potřeba žádný guru a
sebepoznání se odehrává v každém okamžiku, kdy svoji pozornost směřujeme
dovnitř sebe samých. Už to není vršení cizích domněnek ani pouhé intelektuální
hromadění kázání duchovních učitelů. Začínáme chápat, že sebe samé poznáváme ve
vztahu k druhým a tyto naše vztahy nabývají úplně jiného významu. Je to jako
náhlé zjevení pravdy. Začíná nepřetržitý proces odhalování vlastního nitra a z
tohoto sebeobjevování následně vyvěrá i náš proměněný čin.
K sebepoznání lze
dojít pouze ve vztahu, který se promítá do našeho jednání. A naopak,
nepřetržitá pozornost věnovaná našim vlastním činům přináší hlubší poznání nás
samých. Dokud nevíme, kým jsme, dokud nerozumíme svému myšlení, do té doby není
možná ani žádná skutečná transformace.