Ohlédnutí za rokem 2022
Čím se do
mé paměti zapíše rok 2022? Analyzování válečné a postcovidové situace nechávám
povolanějším. Mne zaujalo, jak pestrými a nečekanými způsoby se
vloni projevovali a vyhraňovali někteří lidé, kteří sebe samé označují jako
duchovně hledající, případně rovnou jako duchovně orientované.
Nemám potřebu hodnotit, jsem přesvědčená, že každý jdeme životem, jak
nejlíp můžeme a umíme, a lidské cesty naštěstí nakonec nepodléhají lidským
hodnocením. Ten můj pocit, o který se chci podělit, se týká postřehnuté míry něčeho,
co pro sebe nazývám „spirituálním lovectvím“. To se projevuje současnou nekonečně bohatou
nabídkou a poptávkou spirituálních honů, jež někdo s velkým zájmem pořádá a
jiný se jich s nemenším zájmem účastní. Každému jde právě o ten jeho
úlovek, navenek obvykle definovaný jako hledání smyslu či spásy duše, případně mapy
k východu z labyrintu.
Potíž nastává, když dochází k záměně prostředku a cíle. Když poznání,
které má sloužit coby maják v husté mlze, neposkytuje vnitřní důkaz. Když,
nahlédnuto s Jimy Hendrixem, moc lásky nevítězí nad láskou k moci či
jakémukoliv jinému druhu nehmotného hromadění. Ano, i spiritualita má svůj
materialistický rozměr a své archetypy hromadičů i hovniválů. A jak by ne,
když ona ta nabídka spirituálního lovení je tolik lákavá a její produkty různé
kvality nabízejí tak vzrušující zábavu i vyplňování volného času. Může to
být koníček. A může to hraničit se závislostí. Ba s posedlostí. Ještě musíme
zkusit tohle! A ještě tamto!
Řečeno jungiánským jazykem, duchovní koncepty, praktiky a nástroje mohou někdy
sloužit posilování falešného já a s Bytostným Já se zcela minout. Zmatek a nepořádek,
který uvnitř sebe chceme pořešit, můžeme nakonec opakovaně a nutkavě uklízet
právě jen tím, že novými a novými způsoby unikáme před tichou a přehlíženou,
leč o to náročnější vnitřní prací, která po každém našem dalším
vzrušujícím, avšak poněkud jalovém lovu, dál trpělivě čeká, až se u ní
konečně jednou zastavíme a neutečeme. Až překonáme úzkost z
nemanipulovaného pohledu na sebe, se všemi našimi odvrácenými stránkami, které
tak důmyslně a nezřídka celé roky metáme pod stůl.
Co všechno může do duchovního hromadění patřit? Inu všechno, co sytí vnější slupky našich malých, ale o to náročnějších a ukřičených já: duchovní elitářství, výkony a úspěchy všeho druhu, třeba soutěže o nejprobuzenější kundalíní, o nejvyšší stupně proudění Svatého Ducha, o nejvíce uchvacující duchovní životopisy psané našimi cestami do dálav jiných kultur či studiem u nejlepších učitelů. Patří sem veškeré duchovní obžerství, ať už se týká konzumace posvátných knih nebo koupě svatých předmětů. Všechna ta volání a vábení - ještě musím udělat tohle, abych… Viz. výstižný popis podle Davida Hawkinse, který najdete pod obrázkem paní Zimy, taky pilně hledající :-)
Ne, že by duchovní snažení nebylo zábavné. Naopak, je pohlcující. Je
strhující. Ovšem především je - poté, co přestane být jen výplní volných
chvil či šimrajícím adrenalinovým povyražením – fakt intenzivní. Jak se o
tom píše v Žalmu 139: "Ty, Bože, mě zkoumáš a znáš mě. Víš o mně, ať sedím
nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo ,
kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi
položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi,
jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech
jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam
doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje
tma, i noc kolem mne se stane světlem…"
Prostě v určitou chvíli to přestane být kratochvíle. Dějí se pak v
životech lidí různé věci a začne být nad slunce jasnější: ono je to buď, a
nebo. Zrovna to nezavání zábavou ani pohodlím, to spíš bezdomovectvím svého
druhu. Do doby, než doputujeme DOMŮ. O tom, že se to stalo, naše srdce ví. A
konečně to víme i my sami. Protože najednou je něco hluboko uvnitř nás
jinak…
A tak nám všem, kteří jsme se na tuhle cestu vydali, nejen do přicházejícího
roku přeju, ať jen jdeme dál. Každý, jak můžeme a umíme, bez potřeby spěchat či
oslňovat, bez touhy po výkonech a mimořádnosti. Stačí jít s důvěrou. Potichu.
Trpělivě. Jako když na mýtině čekáme na laň. Protože duše umí jen lovy
beze zbraní.

