Co opravdu potřebujeme?
Lidé mají různé potřeby, některé jsou nám ale všem společné. Tou nejdůležitější je schopnost být ve spojení se sebou, z níž pak vyplývá i schopnost spojovat se s druhými. Obě tato napojení bezprostředně souvisejí s tím, jak vnímáme svou
- potřebu být opečováváni (co potřebuji na úrovni fyzické, emoční a duchovní? co si potřebuji a umím dát sám/sama? co potřebuji od druhých?);
- potřebu důvěřovat (mohu si dovolit záviset na někom jiném?);
- potřebu být autonomní (znám své hranice a umím říkat ne tam, kde jsou mé hranice narušovány?);
- potřebu prožívat intimitu (mohu si v nejbližších vztazích dovolit žít se srdcem na dlani, nebude toho bude zneužito?).
Vnímání vlastních potřeb a schopnosti jejich přiměřeného naplňování se na nevědomé úrovni učíme v raném dětství skrze způsob, jakým s námi zacházejí naši rodiče, resp. naše primární pečující osoba. Vše výše zmíněné vstřebáváme jak prostřednictvím nevědomého nastavení rodičů získaného jejich mezigeneračním přenosem, tak skrze jejich vědomou snahu být „dost dobrými rodiči“, čehož se mnozí dnešní matky a otcové upřímně snaží dosáhnout vzděláváním v oblasti rodičovství i skrze svoji vlastní vnitřní práci. Ta je tím důležitější, čím více zraňujícího si toho dotyční v sobě nesou.
Během života všichni prožíváme střídání svých priorit a naše potřeby o sobě dávají vědět v různých kontextech a situacích. Velká inventura probíhá při separaci z původní rodiny, v párovém soužití a asi vůbec nejsilněji v soužití s potomky. Zejména nejmenší děti, které dosud nemají aktivováno vlastní sebe-vědomí, rodičům svým (ne)prospíváním mocně zrcadlí, co se děje v nich, resp. v rodině jako takové.
Děti vyrůstající bez možnosti napojení na nejbližší láskyplnou, dost dobrou (nikoliv dokonalou) pečující osobu a bez možnosti citlivého seznamování se se základními potřebami, podléhají deprivaci, která záhy přechází do náhradních (sebe)destruktivních přežívacích strategií. Není-li s tímhle později pracováno, bývají lidé znevýhodněni či paralyzováni. Jedná se zejména o následující potíže:
- Nejsme schopni spojení se sebou ani s druhými, a to na úrovni těla, emocí ani své duchovní podstaty. Odpojení a narušení rovnováhy bývá patrné v těle, a tedy v oblasti nervové soustavy i biochemie. Projevuje se četnými psychosomatickými symptomy. Dotyčný člověk je od svého těla odpojen a nechává mu ubližovat v nesčetných podobách (např. různé druhy závislostí, poruchy příjmu potravy, nedobrovolně absentující nebo riziková sexualita či tzv. body image disorder – chronická nespokojenost s vlastním vzhledem, potřeba častých estetických chirurgických zákroků apod.).
- Neumíme přiměřeně pečovat ani o sebe, ani o druhé. Buď to s péčí přeháníme, nebo ji zanedbáváme. Jde o praktické i vztahové aspekty, tedy o to, jak pečujeme, i o to, o čí potřeby pečujeme (typickým příkladem je zanedbávání nebo přehánění péče o sebe, případně situace, kdy se dítě svých potřeb vzdá, aby pečovalo o své nezralé rodiče - jejich selhání navíc často vnímá jako selhání vlastní, což pak přenáší i do dalších svých vztahů (tzv. syndrom pomocníka či pleasera).
- Nejsme schopni přiměřeného prožívání emocí, důvěry, autenticity, autonomie ani intimity. V hledání rovnováhy mezi potřebami svými a potřebami druhých se buď ztrácíme (zanedbáváme se nebo si i ubližujeme a potřeby druhých nás válcují, nebo se naopak přespříliš prosazujeme (vyvíjíme nátlak, aby druzí podléhali nám a válcujeme všechny kolem).
Podobná zjištění se v současnosti jako svěží nový vítr čím dál víc dostávají do širokého veřejného povědomí a zásadním způsobem se projevují ve zvýšené poptávce po proměnách poskytování všech typů služeb směřujících k hledání obnovy zdraví, ať už jde o tělo, emoční rovnováhu či naplnění potřeb spirituálních. Důkazem je stále se zvyšující poptávka po dostupnosti celostní medicíny, celostní psychoterapie i celostní duchovní péče.
Nelze čekat, že transformace této sféry proběhne hladce a rychle, protože i ona sama v sobě nese zatížení všech zmíněných sebezáchovných strategií ukotvených hluboko v nevědomí jednotlivců, systémů i společnosti jako takové. Prozatím nezbývá, než aby každý hledal podle svých možností. Zkoušejme pozvolna, ale odhodlaně, prozkoumávat a tříbit, co je ukryto hluboko na územích našeho vlastního království. Dobrou zprávou je, že pokud se začneme dovnitř sebe dívat pozorně a s laskavostí, obvykle zjistíme, že naše osobní půda zdaleka není tak tvrdá a neúrodná, jak se to zpočátku často jeví.
Má to ale jednu podmínku. Abychom se opravdu mohli propojit s tím uzdravujícím v sobě, potřebujeme se vzdát značné části nároků a příkazů společenské setrvačnosti a pouze racionálně a materialisticky orientovaného intelektu. Potřebujeme vstřebat, že ač je intelekt jednou z forem, jež na sebe nejvyšší moudrost bere, ona sama mu nepodléhá. Proto je nedílnou součástí naší obnovy propojování našeho zraněného a odděleně vnímaného osobního já s Já Vyšším/Bytostným, které ze své podstaty žádným zraněním, ani pocitům oddělenosti nepodléhá a které mocně čerpá ze zdrojů pouhým intelektem neuchopitelných.