Co se ti stalo?

 


Máte-li chvilku, ponořte se do následujícího příběhu. Zkuste si jej přehrát před očima jako krátký film dotvořený vaší vlastní fantazií. Původně jej vypravuje americký dětský psychiatr a neurovědec Bruce D. Perry v knížce "Co se ti stalo", na které spolupracoval s Oprah Winfrey. V hlubokých, místy i hodně důvěrných rozhovorech se spolu zaměřili na dnes velmi populární téma – téma vlivu traumatu na vývoj osobnosti i na lidský život jako takový.

…Před mnoha lety jsem byl na O’Harově letišti v Chicagu, byla zima a cestoval jsem na vědeckou konferenci. Sněžilo a všechny lety měly zpoždění. Odletové prostory byly plné nespokojených lidí a mezi nimi byl i postarší pán, který seděl vedle mě. Na sobě měl velmi drahý oblek, na ruce hodinky značky Rolex a přímo sršel nespokojeností. Pokaždé, když se z ampliónu ozvalo, že se zpoždění protahuje, rozzlobeně něco zamumlal a zlostně zapráskal novinami, než si četl dál. Pozoroval jsem unavenou mladou dvojici, která se střídala v doprovázení dcerky, batolete, na průzkumech prostoru u odletové brány. Trvalo to celé hodiny, a zatímco cestující, kteří zde uvízli, byli stále podrážděnější, batole se stále usmívalo, zkoumalo všechno, co uvidělo, a sahalo na to. Když už poněkolikáté přišla pracovnice aerolinek a oznámila další zdržení, muž vedle mě vyletěl ze sedačky, skoro se k té paní rozběhl a hlučně požadoval, aby mu zavolala nadřízeného. „Jsem držitelem zlatého medailonku za nalétané míle a mám známosti ve správní radě. Musím se dostat do Clevelandu na velmi důležité jednání…“ V celém prostoru se rozhostilo ticho a všichni napjatě poslouchali jeho tirádu. Ubohá paní se jen podívala z okna, ukázala na hustou chumelenici a řekla: „Je mi líto, pane. Děláme, co můžeme, ale počasí neporučíme.“ Muž vztekle oddupal zpátky na místo. V mém modelu světa jsou hrubí, arogantní lidé jednající špatně s jinými lidmi prostě magoři, ale když jsem pohlédl na malou holčičku, nakláněla hlavičku, jako by se snažila přijít na to, proč všichni zmlkli, když ten pán mluví. V jejím modelu světa byli všichni lidé dobří. Takže bez ohledu na to, jaký všelijaký ten pán ještě mohl být, byl především dobrý. Přišla přímo k němu a postavila se před něj; položila mu ulepené ručičky na kolena a usmála se. On se zamračil a prudce rozevřel noviny přímo před jejím obličejem, aby četl dál. Můj názor na svět se posílil: takže ten chlap je zlý i na malé děti? Magor na druhou. Holčička zaváhala. Potom očividně došla k závěru, že je to nějaká hra – protože lidé jsou dobří, že? –, usmála se a noviny roztrhla shora dolů, načež se celá rozzářená podívala na člověka, kterého považovala za nového kámoše. A jé, pomyslel jsem si. Tohle není dobré. Ale spletl jsem se. Ona měla pravdu. Usmívala od ucha k uchu. On se vzdal, zavrtěl hlavou a také se usmál. Její „vyzařování dobra“ bylo nakažlivé. Dostala z toho pána to nejlepší a její pohled na svět se tím posílil. Následující půlhodinu si ti dva hráli a rodiče přihlíželi; pán se dokonce spustil na všechny čtyři – k šípku s drahým oblekem –, aby ji povozil po špinavé, přecpané čekárně. Holčička vyvolala to, co vyzařovala, kvůli pohledu na svět, který přijala za svůj díky tisícům láskyplných chvil, kdy její rodiče, rodina a pečovatelé byli přítomní, pozorní a reagovali milujícím způsobem…

Co cítíte, pokud jste příběh dočetli do konce?

Vysvětlování všeho zlého skrze trauma je v současnosti jev poněkud nadužívaný. Od dalších a dalších knih o traumatu mnohdy už odvracíme pohled. "Co se ti stalo" by nám nemělo uniknout. Jedinečným způsobem připomíná, že pokud vše necháme nevědomým procesům, pak ze světa nadále jen nepozorovaně vyvoláváme to, co do něj vyzařujeme. Dokud to, co vyzařujeme, nese kvalitu traumatu, svět nám odplácí stejnou mincí, přinejmenším v naší mysli. Vlivu svých případných traumat ale nejsme vydaní napospas na doživotí - za předpokladu, že hledáme způsob, jak svou situaci přijmout a pochopit (nejen rozumem). Za předpokladu, že sami sobě stojíme za svůj soucit, podporu, sebepéči - za všechnu tu vnitřní práci na cestě k uzdravování.

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhodnout se pro lásku

Znáte své posvátné zranění?

Co opravdu potřebujeme?