O bludných kamenech současného mateřství
Proč dnes mateřství v ženách budí tak ambivalentní pocity? Nakolik být matkou znamená rezignaci na své vlastní potřeby? Jak dát dětem to, co vývojově neodkladně potřebují, a zároveň přitom nezlikvidovat sebe jako autonomní bytost? Podobné otázky nosí ženy v současnosti velmi často na terapeutická sezení. Teoreticky a na racionální úrovni mnohé vědí. Informacemi jsou doslova zaplaveny. Povětšinou též hluboce milují své děti a chtějí jim dát vše důležité. A přesto narážejí na vlastní limity, těžko se v situaci orientují a někdy až zoufale hledají cestu ven z bludných kruhů svého, původně tolik vytouženého, rodičovství.
Co může hlubinná psychoterapie
nabídnout? Shrnutí problému bývá stručné: Pokud v jejím vlastním raném dětství
nebyly potřeby ženy naplněny, její mateřství jí takový nedostatek na nevědomé
úrovni vždy oživí a zazrcadlí. Tlaky přicházející z nevědomí a nekontrolované
reakce odpovídají míře prožitého zanedbání či traumatu. Nezřídka žena v takové
situaci na první dobrou volí základní nevědomou obranu: únik. Jako nejsnazší se
často jeví návrat k tomu, v čem se cítí být kvalifikovaná a kompetentní – k
profesi. To ale zase otvírá dilema raných potřeb dítěte a budí pocity viny.
Které potřeby dítěte jsou opravdu neodkladné? A co potřebuje pro své sebezachování
sama matka? Kdo zná odpověď? Odborníci? Nikoliv. Vždyť jejich názory se různí a
často jsou zcela rozporuplné. Nezbývá než aby žena, pokud možno spolu s otcem
dítěte a za podpory širší rodiny nebo své komunity, pátrala především v sobě.
Jak ona tohle cítí? Co udělá?
Odborníci se shodují aspoň v tom,
že matka dítěti nemůže dát více, než má. A že je na místě brát vážně soudobé
poznatky o vývoji lidské osobnosti: Základní ochranu miminkům a batolatům
poskytujeme, když je předčasně nevystavujeme nárokům, kterým pro nevyvinutost
svých mozků nejsou dosud schopna dostát. To se týká zejména nároků na
nezávislost a takzvaně odpovědné chování (řečeno postaru „poslušnost“, ponovu
„spolupráce s dospělými“). Do obojího děti krůček po krůčku někdy okolo třetího
roku věku, když postupně nabírají vědomí vlastního já, vrůstají. Při osvojování
si základních schémat a vzorců svého chování a prožívání jsou bezprostředně
odkázány na vedení a názorný příklad svých pečovatelů, který v rámci pravidel
citové vazby a mezigeneračního přenosu nevědomě přebírají. Tady je skryt kámen
úrazu! Ukazuje se, že vypořádat se s výzvami a obtížemi mateřství umějí snáze
ty ženy, respektive rodičovské páry, jež si nenesou hluboká zranění z vlastní
rané minulosti nebo mají odvahu se k nim stavět čelem. Často jde o rodiče
vyznávající takzvané „nové“ (vědomé, pozitivní, efektivní, attachmentové,
kontaktní, intuitivní, instinktivní, přirozené, aktivní, respektující…)
rodičovství, kteří jsou připraveni jít vlastní cestou. Nechtějí ani opakovat
"chyby" svých rodičů, ani se od nich odvrátit v opačném extrému, což
nakonec přinese obdobný neuspokojivý výsledek. Tihle rodičovští avataři mají
odvahu jít neprošlapanou cestou. Nepovažují za ostudu vyhledat pomoc. Sami sobě
se stávají studijním materiálem i objektem vlastní pozornosti a (sebe)lásky.
Pochopili a přijali, že příchod našich dětí nás znovu vrací na počátek našich
životů a konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše
základní strategie přežití ve vztazích, podle níž, aniž to víme, jednáme se
sebou i s ostatními.
Tím, že se sebepoznávacímu procesu
otevřeme, můžeme postupně hojit vlastní nefunkční stereotypy a autopiloty. K
vůbec nejrozšířenějším patří perfekcionismus a potřeba dokázat svou hodnotu
skrze společenské postavení, pracovní výkon nebo nahromaděné materiální
bohatství. „Noví“ rodiče touží předejít uvíznutí v těchto starých vzorcích, v
chronickém stresu a v pocitu nezvládání, v ponižování nebo agresi obrácených
proti partnerovi, dítěti či sobě samým.
Zejména matky, nesou-li hlavní
břímě péče o dítě a jsou-li zasaženy osobním vývojovým traumatem, potřebují
nalézat způsob obnovování svého fyziologického a neurologického systému tak,
aby jim jejich vlastní instinktivní mechanismy přežití přestaly ubližovat.
Začínají tušit, že první vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality
vstupují nevědomě, v podobě smyslových a instinktivních prožitků. Tlak na
předčasnou nezávislost a „vyzrálost“ dětí působí odcizení a odpojení už v čase,
kdy jim pro nezralost potřebných částí mozku dosud chybí schopnost racionálního
úsudku, seberegulace a uspořádávání souvislostí. Jsou-li tyto prvotní otisky
příliš ohrožující a stresující, usazují se v našem nevědomí a později žijí
vlastním životem, nejčastěji v podobě různých neuróz, narušené schopnosti vztahu
k sobě i ostatním a četných projevů psychosomatických. Tohle poznání procezené
přes pozvolna nalézaný sebesoucit se krok za krokem stává nejspolehlivějším
kompasem pro vlastní rodičovství.
Je obrovskou nadějí, pokud přibývá
těch, kteří svým dětem bolestnou mezigenerační štafetu už předat nechtějí.
Hledají, jak využít příležitosti, kterou péče o děti nabízí, pro možné
kultivování lidství. Zkoušejí přijmout, že tak, jak jsou, jsou i při vší
nedokonalosti v pořádku, protože v každý okamžik svého života dělají to
nejlepší, čeho jsou právě schopni. Seznamují se s vlastními vývojovými
zraněními, poschovávanými za nejrůznějšími projevy (sebe)destruktivních reakcí.
Začínají chápat, že mnohé konflikty a krize v partnerství a rodičovství jsou
pouze výrazem snahy přežít, respektive zvládnout vlastní neopečovanou bolest.
Vzdělávají se v problematice citové vazby a přenosu traumatu a vhodně zvolená
psychoterapie jim pomáhá obnovovat schopnost zažívat bezpečí, uvolnění i
skutečnou sounáležitost ve vztazích.
Jak v dokumentu Moudrost traumatu
připomíná kanadský psychiatr maďarského původu Gabor Maté: „Pod traumatizovanou
osobností se skrývá zdravý člověk, který se dosud nemohl vyjádřit. Začnete-li
to vnímat, zahlédli jste trauma. Nejde o vymýcení vzpomínek na to, co se stalo.
Jde o pomoc dotyčnému a o prostor, v němž může rozvinout a přijmout své emoce,
které s traumatem souvisejí. Skrze naléhavý a dynamický proces konfrontace s
pravdou se objevuje řešení. Nezhojené trauma jde ruku v ruce s potlačováním a
obrovským výdejem energie na necítění bolesti. Začneme-li trauma uzdravovat,
tatáž energie se osvobozuje pro bytí v přítomnosti. Energii traumatu lze
přeměnit v energii života.“