Opravdu milují rodiče všechny své děti stejně?

 



Poutavým tématem psychoterapeutických rozhovorů bývá i různý vztah rodičů k jejich dětem. Liší se, když stejnou situaci popisují rodiče, nebo když se o své zkušenosti dělí jejich, v poradně převážně už dospělé, děti.

Tvrzení „miluji všechny své děti stejně“ patří v rodičovské mluvě k okřídleným, protože standardním, všeobecně přijímaným. Avšak je tomu opravdu tak? Je to vůbec možné? A je to žádoucí? Ve skutečnosti to není pravděpodobné. Mimo jiné proto, že každému dítěti jsme do značné míry my sami jiným rodičem. Každé dítě nás nějak změní. S každým máme výsostný, trochu odlišný vztah, už jen pro různost dětských povah a vrozených zátěží i hřiven. Nutit se do striktního rovnostářství bývá křečovité a kontraproduktivní.

Respektujeme-li, jak jedinečné naše děti jsou, jednáme s každým tak, jak to dle našeho cítění potřebuje. A jak jsme schopni. V současnosti, kdy se rodičovství stává více a více vědomým, samozřejmě nad tímhle různým přístupem chce být přítomna atmosféra přijetí a lásky pro všechny děti bez rozdílu. Když se to daří, vycházejí hluboké (a odpouštějící) vztahy z "dost dobré" kvality citové vazby, jež spojuje všechny rodinné příslušníky a zpravidla nějak odráží způsob vzájemné komunikace a attachmentů obou rodičů.

Ideální rodiny žijí jen v příručkách. Život kráčí křivolakými cestami a dokud věci nejsou vědomě vnímány, rozdílný přístup k dětem spíše než citlivost k jejich jinakosti často obnáší všelijaké extrémy a výstřelky, např. protežování jednoho potomka před jiným nebo vytváření extrémních postavení typu „černá ovce“, „chráněný uplakánek“, „fackovací panák“, „kašpárek“, „princ/ezna“ v rodinném systému, resp. v sourozeneckém klubku. Každý nechť si doplní.

Jinými slovy, s tím rovným, spravedlivým přístupem k dětem to někdy hodně drhne. Obvykle o to víc, oč méně jsou rodiče ochotni si to připustit. Jungiánským jazykem vyjádřeno to u rodičů souvisí s jejich odvrácenou přehlíženou stinnou stránkou. A také s projekcemi do druhých. Čehož nejsou ušetřeny ani naše děti.

Jestliže na příklad na něco na svém dítěti reagujeme silně pozitivně či silně negativně, může souviset s něčím, co v nás samých zatím žije tajným životem. V některé naší projekci naše „oblíbené“ dítě třeba žije něco, co jsme sami nedokázali, a skrze ně si to blaženě odžíváme. Jindy naopak „problémové“ dítě sice žije něco, co jsme kdysi sami chtěli a nedokázali, ale nám to teď vadí a dítě nás tím dráždí, protože nám to na nevědomé úrovní předhazuje nějaké naše selhání či nesplněný sen, které jsme dosud nedokázali integrovat do svého příběhu.

Je vlastně až zarážející - když se na to zaměříme - jak častým je v sourozeneckých vztazích téma, že rodiče s každým z dětí zacházeli jinak a každému dali jinými měřítky určené místo v rodinném systému, nebo jednou také třeba ve své závěti. (Velmi názorným a hojně mediálně propíraným příkladem je britská královská rodina, která tuto tematiku opakuje po mnoho generací a lze se z toho mnohému přiučit.).

Je součástí naší rodičovské moudrosti a alchymie zkoušet dávat každému z našich dětí to, co potřebuje, a udržet zároveň mezi sourozenci vzájemné pochopení pro to, že každý dostává jinak, a přesto přiměřeně, podle talentů a potřeb. A pokud se něco liší (třeba proto, že se koníčky dětí liší časovou náročností nebo cenou potřebného vybavení), není to důvod ani pro srovnávání, ani pro závist.

Vztahy mezi sourozenci v každém případě zůstávají výjimečně výstižným, někdy i dosti drsným, zrcadlem a testem rodinné soudržnosti. A jak už to tak okolo našich stínových témat bývá, také o vztazích s našimi dětmi platí, že ty vztahy, které pro nás nejsou zrovna hladké a automatické (v různých vývojových obdobích se to může u různých našich dětí lišit), všechny případné zádrhely a konflikty mohou nakonec vést k významnému sebepoznávání a osobnímu růstu všech zúčastněných. Jako vždy, když láska není bezpracná romantika, nýbrž mnohem spíše výsledek naší vědomé snahy a niterných rozhodnutí.

Foto: Alena Jurionová

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhodnout se pro lásku

Znáte své posvátné zranění?

Co opravdu potřebujeme?