Všichni jsme propojeni

 


V posledních letech málokdy čtu beletrii. Mám pocit, že příběhy psané životem, k nimž se dostávám také skrze svoji práci, si s těmi knižními nezadají, resp. obvykle je předčí. Přesto jsem teď několik románů zvládla. Všechny byly, aniž bych tomu předem pomohla cíleným výběrem, propojeny tématem rozděleného světa v důsledku tak zvaných velkých dějinných událostí, jimiž jsou obyčejné lidské osudy rozmetány na prach, a ještě víc.

Začala jsem dvoudílným románem Dorfschullehrerin od německé autorky Evy Völler. Je věnován tragicky (z politických důvodů) ovdovělé mladé ženě, která po válce za dramatických okolností emigruje z východního do západního Německa, aby se posléze usadila v Hesensku přímo na německo-německé hranici. K neméně dramatickému útěku postupně dopomůže i své malé dcerce a prarodičům, u nichž vnučka prozatím zůstala. Hlavní hrdinka, profesí učitelka na základní škole, jinak prostě „cizinka z Ostbloku“, v konzervativním katolickém městečku dlouho čelí nedůvěře i odmítnutí a jen pozvolna hledá svou novou existenci.

Román Pěstitelka růží je od Charlotte Link. Odehrává se převážně na Guernsey. I tento normandský ostrov, ležící v lamanšském průlivu a patřící k Velké Británii, se za druhé světové války ocitl pod německou nadvládou, odříznut od vší pomoci. Do domu hlavní hrdinky, tehdy jedenáctileté, jež se svým rodičům ztratila těsně před zachraňujícím naloděním do Anglie, se nastěhuje vysoce postavený německý důstojník, pověřený řízením okupačních manévrů, v čemž mu nebrání, že je nevyzpytatelný neurotik závislý na lécích a alkoholu. Brzy za ním přicestuje jeho mladá manželka a oba souhlasí, že si dívenku v domě nechají a zkusí ji poněmčit. Navzdory vší problematičnosti tohle soužití všichni tři až do konce války nějak zvládnou. Na jejím sklonku důstojník vyklízí pole, leč jeho manželka se do denacifikovaného Německa odmítá vrátit. Soužití obou žen se pořádně protáhne...

Do třetice si mne našel román Sudetský dům od Štěpána Javůrka. Od této knihy jsem se odlepila, až když jsem byla na poslední stránce, a vlastně ani pak ne. Ze Sudet totiž pocházím. Z maminčiny strany jsem měla německého dědečka s českými školami a českou babičku s německými školami. Po válce rodina odsunutá nebyla (to bych se nenarodila, že jo), ovšem o zdroj společenských traumat ani u nás nouze nebyla. Prarodiče z tátovy strany přišli do pohraničí z Vysočiny v roce ´46, aby v malé vesnici pod Jizerkami osídlili jeden z posledních zbylých domů, který jeho německý majitel antifašista opouštěl se zpožděním a dobrovolně, protože chtěl jít budovat "nové Německo". Mnohokrát pak ještě přijel na návštěvu... K sudetskému tématu jsem už přelouskala kde co, ovšem tenhle román byl v něčem jiný. Taková prostá přehledná učebnice archetypů ke kapitole "odsun Němců“. Uf. Druhý díl vyjde za měsíc. Už ho mám objednaný.

Předevčírem, když jsem shodou okolností obědvala v lese na hraničním patníku mezi Českem a Německem v Krušných horách, mi došlo, že se jmény autorů všech zmíněných knih jsem propojená. Eva je jasná. Javůrková byla za mlada moje česká sudetská babička a Link byl můj německý sudetský děda.

Všichni jsme propojeni. Kdy to už konečně pochopíme?

Na fotce je někdejší hřbitůvek vesničky Adolfov (původně Adolfsgrün) v Krušných horách, včetně pohledu na zbytky vstupní aleje. Hřbitov byl po válce srovnaný se zemí.

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhodnout se pro lásku

Znáte své posvátné zranění?

Co opravdu potřebujeme?