Všichni jsme propojeni
V posledních letech málokdy čtu
beletrii. Mám pocit, že příběhy psané životem, k nimž se dostávám také skrze
svoji práci, si s těmi knižními nezadají, resp. obvykle je předčí. Přesto jsem
teď několik románů zvládla. Všechny byly, aniž bych tomu předem pomohla cíleným
výběrem, propojeny tématem rozděleného světa v důsledku tak zvaných velkých
dějinných událostí, jimiž jsou obyčejné lidské osudy rozmetány na prach, a
ještě víc.
Začala jsem dvoudílným románem
Dorfschullehrerin od německé autorky Evy Völler. Je věnován tragicky (z politických
důvodů) ovdovělé mladé ženě, která po válce za dramatických okolností emigruje
z východního do západního Německa, aby se posléze usadila v Hesensku přímo na
německo-německé hranici. K neméně dramatickému útěku postupně dopomůže i své malé
dcerce a prarodičům, u nichž vnučka prozatím zůstala. Hlavní hrdinka, profesí
učitelka na základní škole, jinak prostě „cizinka z Ostbloku“, v konzervativním
katolickém městečku dlouho čelí nedůvěře i odmítnutí a jen pozvolna hledá svou
novou existenci.
Román Pěstitelka růží je od
Charlotte Link. Odehrává se převážně na Guernsey. I tento normandský ostrov,
ležící v lamanšském průlivu a patřící k Velké Británii, se za druhé světové
války ocitl pod německou nadvládou, odříznut od vší pomoci. Do domu hlavní
hrdinky, tehdy jedenáctileté, jež se svým rodičům ztratila těsně před
zachraňujícím naloděním do Anglie, se nastěhuje vysoce postavený německý
důstojník, pověřený řízením okupačních manévrů, v čemž mu nebrání, že je
nevyzpytatelný neurotik závislý na lécích a alkoholu. Brzy za ním přicestuje
jeho mladá manželka a oba souhlasí, že si dívenku v domě nechají a zkusí ji
poněmčit. Navzdory vší problematičnosti tohle soužití všichni tři až do konce
války nějak zvládnou. Na jejím sklonku důstojník vyklízí pole, leč jeho
manželka se do denacifikovaného Německa odmítá vrátit. Soužití obou žen se
pořádně protáhne...
Do třetice si mne našel román
Sudetský dům od Štěpána Javůrka. Od této knihy jsem se odlepila, až když jsem
byla na poslední stránce, a vlastně ani pak ne. Ze Sudet totiž pocházím. Z
maminčiny strany jsem měla německého dědečka s českými školami a českou babičku
s německými školami. Po válce rodina odsunutá nebyla (to bych se nenarodila, že
jo), ovšem o zdroj společenských traumat ani u nás nouze nebyla. Prarodiče z
tátovy strany přišli do pohraničí z Vysočiny v roce ´46, aby v malé vesnici pod
Jizerkami osídlili jeden z posledních zbylých domů, který jeho německý majitel
antifašista opouštěl se zpožděním a dobrovolně, protože chtěl jít budovat
"nové Německo". Mnohokrát pak ještě přijel na návštěvu... K
sudetskému tématu jsem už přelouskala kde co, ovšem tenhle román byl v něčem
jiný. Taková prostá přehledná učebnice archetypů ke kapitole "odsun
Němců“. Uf. Druhý díl vyjde za měsíc. Už ho mám objednaný.
Předevčírem, když jsem shodou
okolností obědvala v lese na hraničním patníku mezi Českem a Německem v
Krušných horách, mi došlo, že se jmény autorů všech zmíněných knih jsem
propojená. Eva je jasná. Javůrková byla za mlada moje česká sudetská babička a
Link byl můj německý sudetský děda.
Všichni jsme propojeni. Kdy to už
konečně pochopíme?
Na fotce je někdejší hřbitůvek vesničky Adolfov (původně Adolfsgrün) v Krušných horách, včetně pohledu na zbytky vstupní aleje. Hřbitov byl po válce srovnaný se zemí.