Nad filmem Philomena

Když jsem sledovala film Philomena (ke shlédnutí na KVIFF, jde o starší film, málokdy vidím filmy hned poté, co vzniknou…), vybavil se mi úryvek z knihy Richarda Rohra Svět, tělo a ďábel: „Jsem přesvědčen, že myšlenka hříchu pro mnohé z nás přestala být užitečná, protože jsme se museli vydat úplně jinam, abychom znovu získali představu o smrtící povaze skutečného zla. Nikdo nemůže popřít, že zlo je zcela reálné. Ale to, co mnozí z nás nyní vnímají jako skutečná zla ničící svět, se zjevně velmi liší od toho, čemu většina lidí říká hřích – tedy od osobních chyb či vin nebo údajných soukromých přestupků proti Bohu. Což opravdu strašlivou povahu zla zdaleka nevystihuje. Proto jsme o hřích ztratili zájem. Ztratili jsme zájem také proto, že jsme slovo hřích obvykle slyšeli používat k tomu, aby někdo někoho soudil, vylučoval či ovládal nebo aby zahanbil a ovládal sám sebe, ale málokdy aby vnesl do lidské situace rozlišení nebo hlubší porozumění, tím spíš aby projevil soucit nebo odpuštění. Vnímám to tak, že čím víc je náboženství nebo kultura posedlé hříchem, tím víc nemilující a kognitivně strnulí jsou jeho příslušníci.“

Film, natočený podle skutečných událostí, věnuje pozornost ženě, která hledá ztraceného syna. Když v roce 1952 v Irsku jako mladičká neplánovaně otěhotněla, byla svým katolickým otcem (matku ztratila jako dítě), zavržena a poslána do kláštera, jež skýtal přístřeší "padlým ženám". Ve třech letech byl její syn proti vůli matky jeptiškami nabídnut k adopci, resp. za peníze prodán bohatému neplodností trpícímu manželskému páru do USA. Čím je Philomena starší, tím víc ji tíží tajemství, které po odchodu z nuceného pobytu v klášteře nikomu nesdělila. Protože ale, jak známo, podobná tajemství žijí vlastním životem, také ona dozraje do bodu, kdy už s ním nemůže a nechce dál žít. Zatouží syna dohledat. Řízením osudu k tomu získá povolaného pomocníka - potkává se s Martinem Sixsmithem, bývalým významným zahraničním zpravodajem BBC, který zrovna přišel o práci, a tak mu nezbývá než vzít za vděk tím, čím až dosud pohrdal: sepsáním „hlubokého vřelého pravdivého příběhu“ určeného odpočinkovým stránkám média poněkud pokleslejšího než pro které kdysi pracoval. Život má smysl pro detail – perlu lze nalézt v hromádce opomíjeného bláta a možnost jít po stopách Philomeniny minulosti Martinovi přinese nejen významnou profesní šanci, ale především příležitost k sebepoznání.

Jak to dopadne s hledáním syna, s potrestáním viníků nebo s odpuštěním už si případně zjistěte sledováním filmu sami. Jen ještě dodám, že katolické církvi snad film může nabídnout k úvaze, proč ji mnozí v současnosti vyzývají k tomu, aby ve věci určování pravidel lidské sexuality a reprodukce ustoupila stranou přinejmenším do doby, než si otázky s těmito tématy spojené sama odpovědněji zodpoví a připustí, že na tomto poli přispěla k nepřehlédnutelné traumatizaci jednotlivců i lidstva jako celku.

Richard Rohr, sám františkánský - hluboce a hlubinně (sebe)reflektující – mnich připomíná, že současná doba přináší pro uzdravování věcí lidských dosud nevídané možnosti řešení, mezi jiným skrze nashromážděné vědecké poznatky a důkazy o mezigeneračním přenosu traumatu nebo o důsledcích posttraumatické stresové poruchy. Až nyní máme k dispozici nástroje a terminologii, abychom si mnohé mohli uvědomit v širším kontextu. Už zkrátka existuje možnost efektivně pracovat se skrytou povahou našich osobních i kolektivních stínů, což by mělo být hlavním cílem jak psychoterapie, tak spirituality.

Napadá mne, že původní „dobrá zpráva“ Ježíše Krista nabídla lidem vzestup po úrovních vědomí a růst ve skutečné lásce hned a i bez poznatků moderní vědy. Jenže osobní ani společenské dějiny neznají „kdyby“. A tak vítejme, že o těchto věcech můžeme alespoň tady u nás otevřeně mluvit napříč všemi prostředími, i když v některých, pravda, zatím jen potichu a opatrně, protože stará moc nerada pouští kormidlo. Mnozí ale už jednají s připomínkou poučení z minulosti - viz. třeba Lukášovo evangelium, 19. kapitola. Ve filmu samotném pak zazní i skromnější konstatování z pera T.S. Eliota: „Na konci cesty pak místo, z něhož jsme vyšli, jako bychom spatřili poprvé.“

Foto: https://pixabay.com/photos/hand-freedom-worship-man-4661763/

https://kviff.tv/katalog/philomena

https://www.lukas-syn.cz/knihy/svet-telo-a-dabel