Dvě mysli, dva stavy vědomí aneb Víme, co námi hýbe právě v této chvíli?

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže dělat zázraky, které děláš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“ „Jak se může člověk znovu narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a narodit se podruhé?“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Janovo evangelium, 3. kapitola)

Tenhle biblický úryvek mne fascinoval od chvíle, kdy jsem ho - někdy na gymplu - poprvé četla. Dlouhé roky jsem ho vztahovala výhradně na duchovní procitnutí a následné duchovní zrání lidské bytosti. Čím déle pracuji jako psychoterapeutka, tím častěji svědčím tomu, že se podobně týká psychologického vývoje a že oddělovat psychologické od duchovního může znamenat slepou uličku nebo přímo uzavírku další smysluplné Cesty.

Mnozí máme zkušenost se sebou i s druhými: Určité obdobné situace prožíváme různě. Záleží na tom, jak jsme v daný moment na tom. Svěží, či unavení. Najedení, či hladoví. Klidní, nebo rozrušení. Soustředění, či roztěkaní. Čelíme-li významnému problému nebo s někým vedeme nesnadnou debatu, můžeme sami pozorovat, zda se vnitřně k věci stavíme ochotně a konstruktivně, nebo jsme zajati v ochromující nepružnosti, nehybnosti či panice a nejsme schopni napojení ani spolupráce. A aby to bylo ještě zajímavější, kolikrát sami cítíme, že něco v nás i chce zaujmout ten první tvořivý postoj, jenže něco jiného v nás ho bojkotuje a boří. Někdy tak, jindy onak. O co tady jde?

Pro fenomén dvojí mysli, dvojí podstaty každého z nás, existuje mnoho různých pojmenování i vysvětlení. A přesto všechna mluví o tom samém.

Křesťanství rozlišuje starého a nového člověka v nás a potřebu znovuzrození během pozemského života z vody a Ducha (viz. úvodní úryvek k tomuto textu).

V sanskrtu existuje slovo „viveka“, které označuje „nejvyšší moudrost“. Pokud je nám k dispozici, umíme rozlišit skutečnost od iluze.

Buddhismus mluví o procesu odkládání nevědomosti během po sobě jdoucích životů. Duše putuje skrze znovuzrození do různých těl tak dlouho, dokud si její nositelé nezvědomí čtyři věci: Vznešenou pravdu o utrpení, Vznešenou pravdu o vzniku utrpení, Vznešenou pravda o zániku utrpení a Vznešenou pravdu o Cestě, která utrpení rozpustí. Pak konečně přichází vědomá láska a moudrost („Bódhičitta“), která viditelně žije ve slovech a skutcích dotyčné osoby. Mysl je proměněna a člověk přijímá nejvyšší úkol sloužit druhým.

Tibetská, ale i egyptská, kniha mrtvých zmiňují výraz dvou „kapek“, tak zvaných „tigle“, které symbolizují dvě části lidské duše. Jednu - novou - člověk dostává pro každý jeden pozemský život a se smrtí ji ztrácí, protože jde o část, která shromažďovala zkušenosti pomíjivé. Ta druhá s ním pak putuje ze života do života a shromažďuje nepomíjivou zralost duchovní a vše, co se týká poznání Božství. Je nesmrtelná a nezničitelná. Dosáhne-li člověk určité úrovně vědomí, může mu druhá „kapka“ o jeho minulých existencích vydat svědectví. (Dohady o ne/existenci reinkarnace považuji za zbytečné. Reinkarnaci nelze dokázat. Lze ji jen uchopit vnitřní zkušeností.)

Indiáni mají svou historku o dvou vlcích – vítězí ten, kterého krmíme.

No a hlubinná psychologie se opírá především o poznání zprostředkovaná Carlem Gustavem Jungem nebo v posledních desetiletích právě také o buddhistickou psychoterapii. (Více o tom v úžasné nové knize Jana Bendy Všímavost a Já, kterou nedávno vydal Portál.)

Jung, jak známo, vysoce oceňoval Ježíše Krista, ale inspiroval se i z jiných zdrojů. Studoval náboženství přírodních národů i nauky východní. Za hlavní pohon lidského života nepovažoval na rozdíl od Freuda ani sexuální pud, ani strach ze smrti, nýbrž vrozenou touhu Duše po Božství. Duše si na určitém stupni svého vývoje sama začne říkat o to své. Dává se do pohybu individuační proces. V určité chvíli už zkrátka nestačí jen plavat s proudem a jet na autopilota. Jung mluví o zralosti času, kdy podobně jako v lidské ontogenezi je dáno, jak se vyvíjí fyzické tělo a intelekt, tak v duchovní ontogenezi duše sama vydá podnět a člověk už nemůže jinak než následovat impulsy přicházející z vlastního nitra. Pokud tuto svou potřebu ignoruje, začne obvykle chřadnout a zabředává do různých vážných problémů včetně nemocí.

Jung - a není sám - jako východisko nabízí jakýsi kompromis mezi Západem a Východem, který by přispěl k uvědomělejšímu a celistvějšímu niternému rozvoji a k lepšímu chápání vnějšího světa. Náboženství je pro Junga jedním z možných zdrojů, z nichž se duše může občerstvovat, zůstane-li jí možnost svobody a spojení s Vyšším Já. V současnosti mnozí tíhnou k osobní spiritualitě napojené na - také psychoterapií podpořené - sebepoznávání. Člověk se vydává Přímou Cestou. Ke spojení s Božstvím a se svým Vyšším Já hojně potřebuje, podobně jako Ježíš, také samotu, soustředěnou vnímavost pro své nitro a pobyt v přírodě. Čím více se zná, soucítí se sebou a sám sobě rozumí, tím méně bývá náchylný ke kolektivní zlobě, negativitě, manipulaci, ideologizaci, indoktrinaci a černobílému vidění. Našel Zdroj, o němž Ježíš řekl, že kdo z něj pije, už nebude žíznit.

Řečeno jazykem hlubinné psychologie: Člověk, který se ztotožňuje pouze se svým racionálním, ve smyslech a osobní historii ukotveným (zajatým?) „malým já“, se vztahuje hlavně k vnějšímu světu. Do něho bezděčně vkládá své vlastní nepoznané a neopečované stínové aspekty, jež se následně prostřednictvím projekcí stávají důvodem jeho špatných nálad, nenávistí a strachů. Jungův postulát, že lidskou osobnost vedle subjektivního vědomí formuje i objektivní nevědomí, s nímž však málokdo navazuje spojení, nachází paralelu v odvratu moderního člověka od hledání vyššího smyslu. Což se projevuje až ztrátou tohoto smyslu, a třeba i silně utilitaristickým přístupem k přírodě za účelem vytváření stále většího ad absurdum vyhnaného pohodlí. Výsledkem je stav společnosti i lidských niter, jehož jsme dnes svědky.

Je dobrou zprávou, že hlubinná psychologie se s hlubinnou spiritualitou stále více potkává a obě, každá svým způsobem, a přesto v propojení, zkoumají vzájemnou provázanost vědomí a nevědomí. Shodují se, že pokud nevědomí zůstane nekultivováno, vědomí ztrácí svou jasnost a sílu. Mnoho oborů studujících lidské tělesné a duševní zdraví se dnes už shoduje, že většina stavů nepohody souvisí právě s tím, že člověk používá jen velmi malou část svého vědomí, které, především vlivem výchovy a racionalisticko-materialistického nastavení společnosti zůstává zúžené a jednostranné. Tím samo sobě brání v možnosti stát se celistvým. Je důležitá co nejčastější aktivní práce s nevědomím a s vlastní temnou stránkou a trvalá ochota udržovat v sobě kontakt s Duchem neboli s vyšší podstatou lidského života (jakkoliv je tento kontakt občas přerušovaný invazí nevědomí a návratem do nižších vývojových stupňů nás samých – duchovní vývoj neprobíhá lineárně, jde po spirále pověstným posunem kroků vřed a pak zase vzad…). Tady asi spočívá tajemství vůbec největšího lidského dobrodružství, kterému se někdy také říká Cesta duše či Cesta hrdiny.

Ještě připomeňme, že vydat se na ni nepřipomíná výlet známými místy za slunného počasí. Nevyhnutelně přicházejí potíže a někdy jde i o život. Jak to známe z pohádek, těch jedinečných, kolektivním nevědomím upředených, předobrazů našeho žití: Mnohde číhají lupiči, falešní rádci, podvodníci, zlé čarodějnice nebo „Sauronové“. Ale to nevadí. Když se stane, že se s nimi výletník zaplete, draze za to zaplatí, ale nakonec, má-li pokorné srdce a sílu to nevzdat, všechno přispěje k jeho růstu. Propojí se s nejvyšší Moudrostí a Láskou a pohádka může dojít ke svému uspokojivému konci. Tak hodně štěstí a pozor na falešné rádce