Dospělé děti emočně nezralých rodičů
Vedou se spory, co je největším zabijákem životní prosperity. Stres? Ubližující životní styl? Toxické vztahy či prostředí? Jistě, tohle a mnohé jiné pozorovatelné. Kdesi nad tím je však přítomna ještě jedna méně zjevná skutečnost. Jde o neschopnost jednotlivce rozumět souvislostem vlastního života a o přerušené či nikdy nenavázané spojení se sebou, což znemožňuje se před vším výše zmíněným efektivně chránit.
Dokážeme-li pravdivě vnímat vlastní prožitky, býváme v přiměřené symbióze a autonomii s druhými. Zachováváme-li rovnováhu v péči o sebe a okolí, vybavuje nás to potřebnou sebeochranou a zdravými hranicemi. Jakkoliv to zní banálně, právě tohle dodnes pro většinu lidí vůbec není samozřejmé. A ubližuje to víc, než se všeobecně tuší.
Protože kdo svým životem prokazuje, že tohle zvládá? Kdo rozpoznává, kdy je namístě se přizpůsobit pro dosažení harmonie a spolupráce s druhými, a kdy je třeba se naopak vymezit v rámci sebeurčení a vlastního svědomí? Ještě i v pozdní dospělosti se s tím mnozí potýkají, a to je ta lepší zpráva. Horší je, když se někdo svým odpojením vůbec nezabývá a svá traumata nevědomě proměňuje v ubližující symptomy všeho druhu.
Řekněme to bez obalu: Po většinu lidské historie, až na výjimky, připomínají rodičovské praktiky bezmála horor. O dětských právech se začalo veřejně uvažovat vlastně až na začátku 20. století. V ustáleném společenském souhlasu byly děti dospělými motivovány a usměrňovány manipulací, podmínečným přijetím, odměnami a tresty, včetně fyzických. Z dnešní úrovně poznání právě tohle vysvětluje, proč se tak malé množství lidí těší skutečnému sebe-vědomí a dospělé autenticitě.
A přesto je patrný obrat nadějným, směrem. Díky vědeckému i empirickému potvrzení už víme, že pokud člověku v dětství není umožněno bezpečně odžívat náročné emoce, jakými jsou zejména strach, úzkost, smutek, vzdor a hněv, nenaučí se je proaktivně používat. Později v situacích, které takové emoce vyvolávají, takto vývojově zraněný člověk jen více či méně impulzivně, destruktivně nebo sebedestruktivně, reaguje. Nevědomé reakce naslepo vládnou jednotlivcům i lidským skupinám a nabírají podoby patologií nesčetných podob. Právě s tímhle nyní všichni potřebujeme pracovat a tímto směrem obracet svou soucitnou a hojivou pozornost.
Mluvme o tom, co bylo po staletí naprostým tabu: rodiče dětem někdy velmi ubližují, a to i přesto, že je zároveň milují, jak jen jsou toho schopni. Skrze své děti si nevědomě odžívají svá vlastní zranění, která jim brání být k dispozici. Zejména pokud jsou postiženi nějakým společenským nebo osobním traumatem, bývají ve svém emocionálním vývoji hendikepovaní. Lze to poznat např. podle následujících symptomů: Soustředí se hlavně na materiální aspekty péče o dítě i života jako takového. Podléhají černobílému vidění, protože propojování protikladných hodnot je znervózňuje. Nebývají schopni sebereflexe, protože jakékoliv noření se do vlastního nitra je pro ně ohrožující. V podstatě nedokáží věci vidět jinak než ze svého zúženého úhlu pohledu. Komunikují o osobních věcech na povrchní rovině. Neumějí si říct o to, co potřebují, ale zlobí se, když to nedostávají. Emoce projevují dramaticky, avšak prožívají je mělce. Nedokáží někdy spoluprožívat ani radost a úspěch svých dětí, hned se zase soustředí na negativní stránky událostí a prožitků. Mluví hlavně o sobě, případně o druhých, a zároveň mluví „o ničem“ a nutkavě, protože mlčení a ticho je rovněž znejišťuje. Silnější emoce (hněv) nezvládají, resp. se tzv. problematickým (strach, úzkost...) snaží vyhnout, o to víc jim podléhají. Mívají problém přiznat vlastní pochybení, nesnášejí nesouhlas ani kritiku. Vyžadují tradiční respekt k vlastní osobě, protože jsou přece rodiče, a vztah s potomky je pro ně z podstaty hierarchický.
Bývá obtížné dát svůj vztah s takovými rodiči do pořádku. Přesto zůstává nejdůležitějším úkolem se o to pokusit a zdravě se separovat, také sociálně se narodit, odevzdat rodiče jejich životům a ten svůj žít podle svého. To neznamená přestat se o rodiče zajímat, nýbrž nedovolit jim, aby nadále svým potomkům ovládali život.
Výsledkem téhle nesmírně náročné, odvážné a obohacující vnitřní práce bývá velký vztahový "rodový" úklid, z něhož nakonec těží i ti starší, kteří pozdě, ale přece, skrze konfrontaci se svými dospělými dětmi, mohou zažít setkání se sebou samými v hlubinné niterné rovině. Někdy je odpor starších příliš silný, ale i v takovém případě mladší generaci nezbývá než ze závislého vztahu s rodiči vystoupit.
Zbývá dodat, že tento popis nemá vést k zostuzování starší generace. Naopak. I ona si odtrpěla své a na rozdíl od mladších neměla informace ani dnešní možnosti ze začarovaného kruhu vystoupit. Se soucitem přijímejme, že schopnost zralejší lásky není dostupná všem. Rodičovské ubližování má nekonečně způsobů a jakkoliv je to bolestné, je nezbytné o něm začít otevřeně mluvit. Ne však ve stylu obžalovávání nebo nekonečné sebelítosti, nýbrž aktivním hledáním cest k uzdravování a přijímáním osobní odpovědnosti.
Po většinu lidské historie bylo toto téma tabu. Normativní (společnosti přijímané a podporované) zanedbávání a ubližování dětem bylo na denním pořádku. Jeho závažnost byla rozpoznána až s možností vhledu do lidského mozku a s objevením zákonitostí traumatu, attachmentu (citové vazby) a právě i mezigeneračního přenosu. Rodiče dávají, co sami dostali – dokud s tím nezačnou vědomě pracovat. Všichni jsme na cestě a rodičovství přináší velkou výzvu pro náš vývoj, ať už jsou naše děti maličké, čerstvě dospělé nebo ve zralejším věku.
A ještě k nové terminologii: Novodobá psychologie používá termín „emočně nezralí rodiče“. Emoční zralostí rozumíme schopnost ustát a vybalancovat širokou škálu intenzivních i protichůdných emocí, a to pozitivních i negativních. Lidé s emoční zralostí jsou citliví, vnímaví, empatičtí a pozorní k potřebám svým i ostatních. Aktivovali svého „vnitřního rodiče“ - k jejich emoční vybavenosti patří schopnost sebeútěchy, střízlivé vnímání reality, spolehlivost, schopnost myslit a cítit zároveň, schopnost pracovat s kritikou, smysl pro humor, hravost, nadhled, respektování hranic svých i druhých lidí, osobnostní konzistence, vyrovnanost v dávání a přijímání, laskavost, flexibilita, schopnost kompromisu a připravenost k vlastní proměně.
Chceme-li začít předcházet negativismu, kritice a násilnému jednání, které jsou zatím málem všudypřítomné, otevřeme se pravdivému pohledu. Začněme u sebe. Svá zranění ani nezlehčujme, ani nenadsazujme. Prosme, jak říkají anonymní alkoholici, „Sílu větší, než je naše“, abychom v každý okamžik svého života dělali to lepší, čeho jsme schopni. Připomínejme si, že mnohé zlé bylo a je jen nekultivovaným, nevědomým výrazem snahy přežít.
Děkujme za to, že žijeme v tak mimořádné době. Jak skrze dostupné poznání, tak zralejší, nedogmatickou spiritualitou dostáváme novou šanci. Už víme, že neléčené trauma znamená dlouhodobý vyčerpávající výdej energie, kterou vynakládáme na potlačení bolesti a obranné mechanismy při pocitu ohrožení. To s sebou nese nespokojenost, strádání a churavění. Uzdravování poznáváme podle toho, že tatáž energie nám začíná sloužit pro radostnější život, který nám dává Smysl. I to je ta dobrá zpráva: Smrt lze s Boží pomocí přeměňovat v Život a trauma přetavovat v posttraumatický růst.
https://obchod.portal.cz/psychologie/dospele-deti-emocne-nezralych-rodicu
Foto: pixabayfree