Psychoterapie a smrt
Nejen v běžném životě, také v obvyklé "západní" psychoterapii se stává, že konfrontace se smrtí rozhodí i psychoterapeutický proces, resp. samotného psychoterapeuta. Zejména tam, kde psychoterapie považuje duchovní potřeby člověka za iluzorní berličku tváří v tvář bolestné realitě bytí. Přiznání všudypřítomné blízkosti smrti mnohé změní a potíž nastává, když terapeut lpí na konvenčním, z poznatků materialistické vědy vycházejícím klinickém vzdělání a nenabízí duchovní přesah.
Ve všeobecném popření smrti v naší kultuře se odráží všeobecné popření transpersonálních skutečností, které však současní klienti, a zdaleka nemusí jít jen o setkání se smrtí, do terapeutického procesu čím dál častěji přinášejí. Mnohý terapeut tak stojí před velkou osobní výzvou, měl-li by klientovi přiznat, že si zkrátka s touto úrovní života sám tak úplně neví rady, případně mu jeho odborná či osobní přesvědčení neumožňují klienta nepředpojatě doprovázet.
Základní postuláty transpersonální psychoterapie připomínají, že za klíč pomáhající určit charakter, postup i očekávaný výsledek terapie se vedle dosaženého vzdělání považuje i úroveň vědomého vnímání Bytostného Já a úroveň duchovní zkušenosti samotného terapeuta.
Z hlediska práce s vědomím, jež je v transpersonálním psychoterapeutickém procesu jak pracovním nástrojem, tak předmětem hledané změny, je vztah mezi terapeutem a klientem zásadní a růst i hojení se dostavují rozšiřováním vnitřního vnímání obou zúčastněných. Jak poznamenává C.G.Jung: Léčí už samotné navázání kontaktu s numinózní sférou a dosažením numinózního prožitku se člověk zbavuje svého patologického stavu.
Klienti s transpersonálními zájmy mívají sklony vyhledávat transpersonální terapeuty. Hledají někoho, s nímž mají možnost vstupovat také do mýtického, archetypálního či snového světa a vůbec do sfér duše, která ke svým nositelům nepromlouvá zrovna logicky uspořádanými slovy západní vědy. Transpersonální terapeut je takový, který potenciál uvedených zážitků dokáže přijmout, potvrdit, nastavit jim zrcadlo. A tedy je rovnou nepopírá, nepatologizuje, neznevažuje.
Z transpersonálního hlediska podporujeme zdraví harmonickou integrací fyzických, emočních, duševních a duchovních aspektů života zakomponovaných do osobní, odborné i společenské odpovědnosti. Zatímco první tři oblasti jsou všeobecně přijímány, duchovní dimenze (zejména při potřebě žité spirituality nenáboženské) své místo v odborném povědomí teprve obtížně hledá. Je to pochopitelné – spiritualita až příliš často maskuje potíže psychologického rázu a do transpersonální práce se nezřídka pouštějí nepovolaní. To by ale neměl být důvod k názorovým přestřelkám, odsudkům a restrikcím, nýbrž mnohem spíše výzva ke zkoumání, kdo a na základě čeho je pro transpersonální psychoterapii vlastně kvalifikován a co znamená bezpečné doprovázení na cestě za naší celostní, tedy také duchovní podstatou?
Konvenční přístupy mívaly a mnohde dosud mívají tendenci transpersonální zážitky podceňovat, popírat, potlačovat, léčit jen medikací. Podle Francis Vaughanové, spoluautorky knihy “Cesty přesažení ega: transpersonální vize“ (nakl. Triton 2011), z níž v této úvaze čerpám, je na místě, aby transpersonálně orientovaní terapeuti dávali v terapeutické obci o sobě vědět. Nakolik si to už mohou v České republice dovolit?
Foto: Alexander Lanz, Pixabayfree