SUNK-COST FALLACY aneb (SEBE)KLAM CHYBNĚ INVESTOVANÝCH NÁKLADŮ
Moje občasné cesty do Skotska mi přinášejí nejen radost ze setkání s blízkými a s nádhernou (přezdívám jí „pogačnikovsky obdařenou“) přírodou, ale taky poznávání nových slov a slovních spojení v angličtině. Posledně jsem mimo jiné narazila na výraz sunk-cost fallacy, což by se snad dalo přeložit jako (sebe)klam chybně investovaných nákladů. O co jde?
Všichni se občas ocitáme v situacích, o nichž v hloubi sebe víme, že nám nesvědčí. Může jít o bossing na pracovišti, o už nevyhovující bydlení, o ubližující mezilidský vztah, ale třeba taky o setrvačné kupování nevhodných potravin nebo o předplácení média, které jsme kdysi měli rádi, avšak původní inspirace vyprchala a bylo by fajn se rozhlédnout jinde…
Schopnost rozloučit se s něčím, co už dospělo ke svému konci, a opustit, co mnohdy zastavuje náš další vývoj, bývá těžké, jakkoliv racionálně můžeme dávno vědět, že každá další energie sem vložená bude „vyhozená oknem“ a jen prodlouží agónii nezvratného konce, nebo průšvihu, který se dostaví, když konec nepřijde včas.
To, jak jedinec vnímá změny a jak se s nimi umí vypořádat, tvoří nedílnou součást jeho individuální osobnostní vybavenosti. Přesto platí, že většina lidí upřednostňuje určitou stálost, přehlednost, kontinuitu. Tušíme, že se změnou nezřídka přijde chaos a dočasná nejistota.
Stará známá a dnes už i vědou potvrzená zkušenost praví, že člověk má silnou tendenci setrvávat v tom, co zná a k čemu byl jeho mozek naprogramován v raném dětství, bez ohledu na to, zda mu to slouží k dobrému, nebo mu to ubližuje. Strach ze změny tak nezřídka souvisí se strachem ze selhání, neúspěchu či ztráty kontroly, s pochybnostmi o sobě samých a především taky s nepřipraveností převzít plnou odpovědnost za sebe, nebo naopak s přebíráním nepatřičné odpovědnosti za druhé.
Nabízím tedy nejen obohacení anglické slovní zásoby (pokud jste výraz sunk-cost fallacy taky dosud neznali), ale i možné zamyšlení pro tento den, každý si může sám dosadit to své:
Co mi právě v této etapě mého života přestává sloužit a bylo by potřeba z toho odejít nebo to ukončit, ale nenacházím pro takovou změnu prozatím odhodlání či odvahu? Co bych potřeboval/a, abych sílu k uskutečnění potřebné změny našel/la? A připadám si nevítané situaci pouze vydán/a napospas, nebo důvěřuji, že udělat aktivně krok do neznáma a s nadějí vyhlížet nové může být oním hledaným uzdravujícím řešením?
(Inspirováno časopisem Breathe and make time for sourself č. 68)