Vánoce a rozchody
Vzpomínám si, že už jako dítě jsem slýchala větu: „Dobře se oběsit vylučuje možnost špatně se oženit.“ V té době jsem netušila, že jde o repliku z komedie od Shakespeara. Dospělí to občas vyslovili, když drbali o nevydařených párových vztazích, a mně se v mém nízkém věku tahle věta zdála taková tajemná až strašidelná. Obávám se, že dnes už jí rozumím víc, a sama ji tu a tam používám. Naposledy při přednášce na nedávném kurzu předmanželské přípravy, kde se stala podnětem pro rozpravu na téma sebepoznání a poznání toho druhého vyvoleného.
Jsou svatby, u kterých máte ze snoubenců hřejivý pocit. Cítíte jejich vzájemnou lásku a prostě jim ze srdce držíte palce a jejich vztahu důvěřujete. A pak jsou i svatby, kde vám to uvnitř trne a říkáte si ouvej, tohle bude asi průšvih… Stalo se vám to někdy? Mně se to stalo a intuice bohužel zafungovala.
Když pracuji s rozcházejícími se partnery, snažím se jim připomenout, že i k rozvodu, paradoxně snad ještě mnohem víc než k dění předešlému, patří ohleduplnost a láskyplnost. K tomu druhému i k sobě samým. Vždyť rozvod, zejména jsou-li přítomny děti, je jednou z vůbec nejtěžších ztrát. Je obrovskou životní zkouškou, která oba zúčastněné odhalí až na dřeň, protože rozmetá všechny iluze o bezpečném domově, o druhém i o sobě samých. Zpochybní mnohé, co kdysi bylo považováno za jisté. Rozvod je zkrátka jednou z těch nevítaných situací, které - obraz C.G.Junga - člověka narvou mezi dvě skály, kdy zpátky už to nejde a dopředu to strašně bolí. Dotyčným nezbývá než zkusit v téhle soutěsce zahlédnout příležitost pro obnovu a restart sebe samých a přijmout šanci nového začátku.
Kdo to dokáže? A to zvláště v situaci, kdy třeba rozvod chce jen jeden, protože se zamiloval jinde nebo jen dospěl k rozhodnutí, že už nechce dál jet na mrtvém koni?
Důvody, pro které se manželství a rodiny rozpadají, mohou vyplývat jak ze sobectví, nezralosti či konkrétních patologií, tak i ze sebelásky, kdy člověk konečně přetne bludný kruh a přestane setrváváním v destruktivním vztahu ubližovat taky sám sobě (a předá tím důležitou mezigenerační zprávu svým dětem).
Kéž je opouštějící partner velkorysý a milosrdný! A kéž ten opuštěný vidí, že situace nemá vést k vlastnímu sebezpochybňování ani k pomstě, ale především k laskavé osobní niterné inventuře!
Rozum tohle docela často ví. Jenže srdce je vejpůl a emoce rozbouřené.
Dlouhodobá neschopnost přijmout změnu může souviset i s tím, že se člověk zacyklil ve své vlastní mysli, která mu naučeně stále dokola přehrává tu jedinou beznadějnou písničku: „Je konec. Je to hrozné. Už nikdy nebude líp.“ Pozor na to, že věřit vlastní - zraněné - mysli a dovolit jí zůstat v zaseknutí znamená sednout jí na lep a zatarasit si cestu k té verzi sebe, která má dotyčného či dotyčnou právě skrze tuhle zapeklitou situaci pomoci znovuzrodit.
Zůstáváme-li den za dnem utopeni v těch stejných emocích, dáváme tím sami sobě pokyn, abychom zakořenili v prožitcích plných hořkosti a zklamání. Hrozí zacyklení. Někteří lidé už mají po rozvodu desítky let, a ze zadřeného kolovrátku naučených myšlenek se jim přesto nedaří vymanit. Stálé ruminování pak působí i na tělesné funkce, začíná haprovat zdraví a celkově se dotyční mohou zanořit do velmi beznadějných stavů.
Hlubinná psychologie, neurovědy i kvantové pojetí reality upozorňují na to, že může jít o druh naučeného závislostního chování. Cože? Může jít o závislost? Ano. O závislost na negativních emocích. A jako při každé závislosti i tady platí: Nejsilněji bažím po tom, co mi nejvíc ubližuje. Negativní myšlenky totiž vyvolávají negativní emoce a ty zase přispívají k vyplavování hormonů odpovědných za spouštění stresové reakce v těle. Svým myšlením tak můžeme samy sebe stále dokola programovat do stavu nouze, bez ohledu na to, zda je porozvodová situace čerstvá, nebo trvá desítky let. Znovu a znovu můžeme v závislostním modu prožívat starou bolest, aniž by k ní v daném okamžiku skutečně docházelo. Věda už má dostatek důkazů, že mysl nerozlišuje, zda se věci právě teď dějí v realitě, nebo se odehrávají jen v hlavě. Naše osobní peklo se může rozhořet i v kouzelných horách nebo na nádherné pláži, kam jsme se původně přijeli zotavit nebo jsme sem i utekli před těmi prokletými Vánocemi!
Naštěstí už i v tomhle mají dnes lidé na vybranou. Vedle nekonečných tahanic, nekončících nenávistných výpadů a pomstychtivosti, ubližování rukojmím (zejména dětem), neprůstřelného nekomunikování nebo upadání do depresí existuje i možnost přijmout rozvod jako šanci. Může jít i o spouštěč tak zvaného individuačního procesu (viz soutěska). Staré se zhroutilo, aby se nové mohlo narodit.
Je k dispozici to, co někteří nazývají pokojným, vědomým rozvodem: Pojďme se rozloučit v úctě. Poděkovat si za to, co jsme si dali. Odpustit si, co jsme si vzali. Společně to odtruchlit. Lze dokonce sáhnout po rituálu a naplánovat ho s odleskem pozornosti, jež byla kdysi věnována svatbě.
Jsou známy i případy, kdy se uspořádá slavnost, na niž jsou pozváni někdejší svatebčané nebo aspoň svědkové, a tak jako na začátku přihlíželi vzniku vztahu, nyní dosvědčí jeho ukončení. Někdejší manželé dávají na vědomost, že chtějí zůstat přáteli i po rozvodu, z lásky ke svým dětem, příbuzným, přátelům a v neposlední řadě i k sobě samým. K rituálu ukončení vztahu pak může patřit roztavení snubních prstenů a vyrobení drobných šperků z nich pro potomky nebo respektující rozstřižení a spálení svatební fotografie, vyslovené zrušení slibu a darování svobody jeden druhému pro budoucnost. A pak třeba ještě poslední tanec. A po něm - jako na pohřbu - kar, na němž se smutek pozvolna může začít měnit v přijetí.
Možná si teď povzdechnete spolu se mnou: Kdo je takové noblesy, takové lásky a takové sebelásky schopen? Snad ten, kdo nastoupil na cestu vědomějšího žití a hledání skutečné emoční zralosti. Nesmiřitelným nezbývá než se škvařit v ďábelských tancích nekonečného vyčítání, dohadování či nenávisti. Nové začátky se při absenci velkorysosti a odpuštění hledají opravdu těžko. Blázen Feste z Večera Tříkrálového tak stále dostává šanci zopakovat svou okřídlenou větu, která ale naštěstí platí taky naopak. A to ať už jde o ženitbu, nebo o vdavky.
Foto: Pixabayfree