Porod je duše a tělo
Porod je duše a tělo. Právě tak se jmenovala první velká mezinárodní konference věnovaná přirozenému porodu, která proběhla koncem roku 1999 ve Špindlerově Mlýně a snažila se tehdy ještě výrazně jednostrannému, na lékařsky vedený porod zaměřenému modelu českého porodnictví připomenout, že péče, která nezohledňuje jiné než fyzické potřeby ženy a dítěte, zdaleka není optimálním způsobem, jak přivádět děti na svět.
Uběhlo čtvrt století a v českém porodnictví se toho hodně změnilo. Přesto ve standardním vzdělávání porodnických profesionálů nadále chybí systematické představování a zkoumání psychologických a spirituálních aspektů porodu a rozhodně není samozřejmé, aby se ohleduplnost k nim ze strany všeho personálu zabydlela v každé porodnici. Nicméně volba už existuje a je na místě jí věnovat pozornost. Proč?
Mimo jiné proto, že porod je jedna ze dvou vůbec nejsilnějších liminálních (přechodových) situací, která nabízí rodícím ženám a všem, kteří je doprovázejí, jedinečnou příležitost ke skutečnému niternému přerodu. (Ano, tou druhou situací je smrt, průchod toutéž bránou, jen z druhé strany.)
Nerušené docenění zázraku života pochopitelně nejsnáze nabízí porod lékařsky nerušený. Atmosféra spontánního porodního procesu, síla kontrakcí a normální průběh bez komplikací mění stav vědomí a přispívá k zážitku, který hlubinná psychologie nazývá sebepřesahem či transcendencí. Jedná o ty mimořádné situace, při nichž vystupujeme z vnímání omezeného smyslovou zkušeností, ocitáme se mimo obvyklé vnímání času (ne chronos, nýbrž kairos) a vstupujeme do stavu „vidění za oponu“. Rozpouštějí se hranice směrem dovnitř i ven. Je umožněno zahlédnout docela nové životní perspektivy, aktivity a cíle. Tvořivá porodní práce, která bohužel v našich končinách pořád ještě nese název porodní bolesti, dokáže zdravě zpochybnit dosavadní identitu a jádro lidské bytosti a zcela nově zformulovat odvěkou otázku všech mystiků a hledačů posvátných pravd: KDO JSEM JÁ?
Jde vskutku o nenahraditelný pocit, který vzniká průchodem dítěte bludištěm porodních cest. Jde o proces neřízený rozumem ani vůlí. Nevychází z činnosti mysli. Naopak, neokortex potřebuje být "uspán", aby přirozenému procesu nestál v cestě tendencí kontrolovat nekontrolovatelné. Také osoby pečující a porodu přihlížející se potřebují zklidnit, aby ani jejich mysl nevyháněla nakažlivý gejzír obav, strachů a potřeby kontroly. Jen tak může vzniknout jedinečné energetické pole posilující důvěru ve vnitřní moudrost porodního procesu, kdy dovolujeme síle větší než je lidská, aby mohla instinktivně a v plném odevzdání vykonat mystérium, pro něž se ženské tělo stává působištěm a ženská psýché niterným dějištěm. Když se tohle podaří, žena zažívá někdy až orgasmický stav vyvolaný oním vyšším energetickým vedením a vyživením také silnou duchovní energií.
Ba co víc: Možný niterný přerod skrze porod nepřiplouvá jen k rodící ženě samotné. Vyvstat může i v těch, kdo jsou u porodu citlivě přítomni v roli blízkých osob, dul či zdravotnického personálu (díky za každého profesionála - odborníka, který se otvírá celostnímu pohledu!).
Zároveň je třeba zdůraznit, že ne každá žena porod takto vnímá. Každá rodí tak, jak může a jak dokáže. Porod, jakkoliv ho významně ovlivňuje i dítě, vždy zrcadlí především samu rodičku. Vydává jí, chce-li to uvidět, důležité svědectví o ní samé a o její dosavadní cestě životem. V tomto smyslu je tudíž krajně ošemetné hodnocení a dělení porodů na lepší a horší. Každý jeden porod včetně císařského řezu lze v psychologickém a duchovním smyslu vnímat jako porod jedinečný a naprosto plnohodnotný, který ženě přináší právě její sebepoznání i její "lekci".
Jak nedávno na svém FB připomněla Anna Kohutová: Přijmi svou jizvu jako výzvu. Neviň sebe ani druhé, to tě nevyléčí. To, co tě vyléčí, je láska k sobě. Měj ráda svou jizvu, protože je součástí tvého života, těla, tvé duše, tvého příběhu a učí tě věnovat se sama sobě, dát si konečně větší pozornost a pochopit, kdo jsi. Až přijde čas, přijde i odpověď…
Nechť nás proto neudivuje, že v současnosti, která je nabitá potenciálem psychologického hojení a duchovního probouzení, mnoho žen věnuje těhotenství, předporodní přípravě i porodu samotnému zvýšenou pozornost. A často to bývá právě i porod nějak „nepovedený“, vymykající se předchozím očekáváním, který ženu přivádí do její osobní vnitřní práce, někdy i do psychoterapie a nebo na cestu intenzivního duchovního hledání.
Ať tak či onak, porod je pro každou rodičku krizovou situací a vývojovou šancí. Některé si připadají bezmocné, jiné se snaží převzít kontrolu s využitím medicínské technologie či anestezie tlumící bolest. A ještě jiné se noří do hlubinných otázek, které s sebou vstup do mateřství přináší, a odvádějí samy na sobě a pro sebe a svou vznikající rodinu obrovskou a mimořádnou vnitřní práci.
V každém případě platí, že VŠECHNY ženy při porodu potřebují ohleduplný respekt ke svým individuálním potřebám. Potřebují povzbuzení a láskyplnou podporu. Sebedůvěra a schopnost porodit jsou způsobem péče buď posíleny, nebo sníženy. Roli hraje místo porodu, způsob poskytované péče i škála podnětů, které mohou rodící ženy samy navrhovat při rozhodování o péči jim poskytnuté.
Bohužel se výše zmíněného ženám často nedostává, protože mnoho profesionálů ve své roli expertů mají pocit, že vědí vše lépe. Porodnictví pro ně do značné míry zůstává rutinní medicínskou událostí, k níž prostě patří množství vyšetření a zákroků a na nějaké povídačky o psychologických či duchovních potřebách je neužije.
Ženy, které nevědí o svých možnostech volby, nemívají na vybranou. Tím se, často aniž to vědí, ochuzují o možnost otevřít se události, která má vpravdě jedinečný, silně transformační, léčivý potenciál. Frederick Leboyer to kdysi shrnul slovy: "Je to jako smrt a zmrtvýchvstání. Přichází jako dívka, a odchází jako žena a matka. Jak důležitým a tajemným procesem přitom prochází!"