O zlomeném srdci
Každý opouštějící byl někdy opuštěn.
Každý opuštěný někdy opustil.
Dnes tu mám jedno mimořádné téma. Nic menšího, než zlomené srdce. Už jste někdy někomu zlomili srdce? Nebo ho někdo zlomil vám?
Výkladové slovníky tento idiom vysvětlují zhruba takto: Zlomit srdce znamená oznámit někomu, kdo vás miluje, že vy jste ho naopak milovat přestali a že ho opouštíte. Případně jste schopni ve vztahu pokračovat v jiné, méně intenzivní podobě. Tím způsobíte, že opuštěný člověk bude v důsledku vašeho rozhodnutí prožívat silné zklamání a hluboký zármutek.
Pro opouštěné tohle bývá jedna z vůbec nejbolestivějších výzev, jakou život může přinést. Avšak také pro opouštějící, mají-li v sobě špetku fair play a empatie, rozhodnutí odejít nebývá vůbec snadné.
Nejčastěji se taková situace pochopitelně vztahuje k párovým vztahům v podobě nevěr a rozchodů. V současnosti, kdy se kvalita vztahů pro mnohé stává ústředním tématem, lze ale zlomená srdce potkat i jinde: V rodinách, kde se nově přestávají stýkat i ti nejbližší včetně rodičů a dospělých dětí. V přátelstvích, a to i těch postavených na desetiletích trvajících společných pozemských i duchovních putováních. Ve sféře pracovní, kdy lidé třeba kdysi spolu založili neziskovku, ale přestanou sdílet pohled na původní téma, které k založení vedlo. Fenomén zlomeného srdce jsem zaznamenala i u zaměstnance firmy dvou společníků, kteří se ve zlém rozešli, a tenhle zaměstnanec, který firmě dal mnohem víc, než zasloužila, její zánik prostě nedokázal přijmout.
Ne nadarmo se říká, že srdce zlomené zradou blízké osoby, bolí víc než srdce zasažené jejím úmrtím. To je ale jen jedna část příběhu. Druhá připomíná, že fenomén zlomeného srdce může být a bývá přese všechno strádání také důležitým vývojovým mezníkem. A to pro obě zúčastněné strany.
Začněme těmi, kteří opouštějí. Vynechám z úvah lidi s poruchami charakteru a osobnosti, kteří bývají od samého začátku vztahu, byť obvykle nepozorovaně, jako nalomená hůl. Důvěřovat v její oporu se nevyplácí. Dříve či později si natlučeme.
Nečekané ukončení vztahů dále často přichází od těch, kteří nežijí v živém a pravdivém vztahu k sobě samým, a tudíž bezmocně podléhají vlivům z nevědomí. Zejména krize středního věku odšpuntovává džiny z lahví. Muži nečekaně odcházejí z dosud spokojených manželství, protože jejich bytí uchvátí milenka, a nemusí to být nutně „femme fatale“, ba ani „temná kněžka“, která má odlákávání mužů jiným ženám tak nějak v popisu svého archetypu. Třeba se jen stane, že muž v nové ženě (nevědomě) konečně zahlédne svou ženskou část (s Jungem řečeno animu), již dosud ignoroval, a ona ho jedním rázem vtáhne do svého světa. Tomu dění nezřídka nejméně rozumí ten muž sám. Ženám se tohle děje pochopitelně taky. Prostě se to stane. A ještě jindy je odchod výsledkem dlouhého vnitřního váhání i letité vnitřní práce.
Opouštění jsou na tom zdánlivě mnohem hůř. Zůstávají sami. Zároveň ne tak docela. Ocitají se přece ve své vlastní společnosti. Možná poprvé v životě jsou přinuceni zeptat se sebe: Kdo vlastně jsem? Vydržím se sebou? Co k sobě cítím? Umím si dát útěchu? Byl to závislý vztah? A pokud ano, co mám udělat, abych se napříště takovému vyhnul/a?
Rozpad blízkých vztahů není nutně o nelásce či nenávisti. Prostě se jen uvede do pohybu proces, který všem zúčastněným nabízí na míru ušitou individuační krizi a splácení vývojových dluhů sobě samým v kontextu věčného proměňování podmínek života, o němž slovy klasika platí, že „Bůh přichází v bouři“. To aby se skrze totální chaos mohl nastartovat proces skutečného sebepoznání a zrání. Nejprve smrt starého, až po ní zmrtvýchvstání.
Dokážeme se k následkům pádu dosavadní stavby domu života až na Ground Zero postavit čelem? Bez odklizení sutin se nelze posunout dál a stavět na nich, jako by nebyly, jen přivolá další pád...
Samostatnou kapitolu pak ještě tvoří rozpad vztahů s lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu mimořádně křehcí a v určité fázi svého života se stanou až nedotknutelní. Kontakt s nimi připomíná chůzi ve skleníku. Ať šlápnete kamkoliv, vždy to může křupnout. Jde o lidi emočně zanedbané, nebo naopak o ty s vysokou úrovní citlivosti, a to zejména citlivosti vůči odmítnutí. Na nevědomé rovině úzkostně očekávají zranění či odmítnutí a reagují způsobem, které okolí považuje za přehnaný. To paradoxně vede k zranění a odmítnutí i tam, kde ve skutečnosti vůbec nenastalo. Tento rys bývá výsledkem kombinace genetického nastavení a sociální a psychologické historie. Zjednodušeně řečeno: Dotyčný by se necítil ohrožen, kdyby ohrožení (nevědomě) už dopředu neočekával. Neočekával by ho, kdyby ho v minulosti hojně nezažil. Často se jedná o poruchu citové vazby a o důsledek vztahové minulosti, ne nutně o nesnesitelnou povahu dotyčného. Tito lidé na sobě navíc často velmi pracují, podstupují terapie. Skutečnému postavení se do vlastní síly ale zatím něco brání. Zůstat přítelem takovému člověku znamená přijímat ho i s jeho křehkostí, zaoblovat hrany jeho věčné ostražitosti a pichlavosti. Jde o to poskytnout korektivní zkušenost někomu, kdo v minulosti zažil tolik a tak bolestivých odmítnutí, že se to propsalo do jeho schopnosti vytvářet blízké vztahy. A přitom se neustále sebe samých nezapomínejme ptát, jak jsme na tom my… Trefně tento problém nedávno popsal Martin Burget ve svém článku pro psychologie.cz nazvaném Citlivé ne, z něhož jsem si v tomto odstavci dovolila uvést několik myšlenek.
Shrnuto na závěr: To, jakým způsobem ze vztahů odcházíme, i to, jak se vyrovnáváme s tím, že někdo opustí nás, o nás vypovídá opravdu mnoho. Rozchod může být naším přičiněním maximálně ohleduplný, soucitný. („Aspoň jsem jí nechal většinu majetku.“ „Beru ten průšvih na sebe. Prostě jsem se zamilovala, nemohla jsem si pomoci.“ „Už dlouho nám ten vztah nesloužil a bylo potřeba, aby to někdo z nás konečně vyslovil nahlas.“) A může být krutý, vykazující naprostou bezohlednost a ignoranci (kromě rozchodů typu „válka Roseových“ zaujímají přední umístění na škále bolestivosti také odchody bez vysvětlení, tzv. ghosting). To, jak nás někdo miloval, někdy poznáváme právě až v situaci, kdy se rozhodne nás opustit…
Úvahy o zlomeném srdci nás zákonitě vedou také k obrovské vděčnosti za ty nejvzácnější vztahy, které v životě máme a které - přinejmenším zatím - tvoří důležitou součást naší niterné stability. Jsme si vzájemně svědky svých životních poutí. Bez ohledu na pokrevnost či formální příbuzenství jde o vztahy plné upřímné vzájemnosti, která miluje. Proto snese různost, chce usmířit každý konflikt, odpouští, nastavuje zrcadlo. Jak praví lidová moudrost: Přítel je ten, kdo tě důkladně zná, a přesto dál zůstává po tvém boku.
-----------------------------------------------------------------------
„Sbohem...,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ „A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. „Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“ „Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. (Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ)
-------------------------------------------------------------------------