Dovolme Smrti, ať předává své poselství Života

 

"Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúprosná jako hrob. Její plameny šlehají žárem nejprudším." (Píseň písní 8,6)

Když jsem na začátku letošního roku od šéfredaktorky Rodinného života přijímala téma pro třetí letošní číslo Rodinného života, ještě jsem netušila, jak hluboce osobním se „čas loučení“ pro mne v průběhu příštích měsíců stane. Začátkem letošního června mi v důsledku březnového fatálního zranění (přerušení míchy po pádu z vysokého stromu při výkonu arboristické práce) zemřel manžel. Ve věku pouhých padesáti osmi let.

Ne, že bych se s konečností života před tím nesetkala. Zemřelo mi několik příbuzných i přátel. Také v rámci své poradenské praxe doprovázím rodiny, jimž někdo právě odchází nebo se vyrovnávají se smrtí někoho blízkého. Vloni jsem shodou okolností absolvovala několikadenní kurz pro doprovázení umírajících a přečetla o smrti spoustu knih. A věřte nebo ne, poslední dva filmy, které jsme s mým mužem spolu (netušíce, co máme před sebou) shlédli, byly Tajemství smrti a Rok vdovy.

Davidovu smrt jsem samozřejmě nečekala. Přesto mne tak úplně nepřekvapila a také nám byl dopřán čas se na ni připravit (více lze o našem osobním příběhu najít v předchozím příspěvku). V tomto textu bych se ráda obecněji zaměřila na to, co mi nedávné těsné a intimní setkání s umíráním nejbližšího člověka poodhalilo a proč mne náš „čas loučení“ vedle nutnosti nějak pojmout všechnu tu nezměrnou bolest a smutek také obdaroval - pocitem posvátnosti celého průběhu Davidova odcházení a vděčností za nepřehlédnutelnou Boží blízkost po celou onu nepopsatelně náročnou dobu.

Beznaděj, nebo odevzdání

Postupně mi došlo, že v podobně vypjatých situacích krajních životních ztrát má člověk kráčející s Bohem vlastně jen dvě možnosti. První navrhla v časech Jobova největšího utrpení svému muži jeho manželka: „Zlořeč Bohu a zemři“. Náhlé tragédie mohou nečekaně ostře otřást dosavadním vztahem ke spiritualitě a narušit ho nebo i přerušit. Druhou možností je postupně nabývané hluboké přesvědčení, že vše, co se děje, děje se v Boží režii. Pokud nám ani vlas z hlavy nepadá, aniž by o tom Bůh věděl, tím spíš nepřichází náhodou úmrtí nejbližšího člověka.

Každé truchlení potřebuje právě svou délku trvání a přichází ve vlnách. Předem netušíme, kolik jich bude. Nezbývá než doufat, že se dříve či později přestaneme zmítat ve vnitřním chaosu (viz. model pěti fází smutku podle Elisabeth Küblerové-Rossové) a znovu najdeme pevnější půdu pod nohama. Ne má, ale Tvá vůle se děj.

Postupné chřadnutí mého muže, jeho smrt i dny po ní byly naplněny takovým množstvím nepřehlédnutelných synchronicit, že jsme jako rodina setrvávali v úžasu a v tom, co Bible popisuje jako posvátnou bázeň, která jistě souvisela s tím, co se odehrávalo v našich nitrech, a potvrzovalo, že nezměrnému utrpení nejsme vydáni napospas.

Jak blízko či daleko je Bůh?

Terezie z Avily v této souvislosti zmiňuje čtyři závoje, které mohou bránit ve skutečném propojení s Bohem:

Prvním je pouhá formálnost našeho vztahu k Němu. Vyrosteme třeba v konkrétní náboženské tradici, převezmeme ji od předků a bereme ji jako samozřejmost. Avšak v dobách velkých otřesů zjistíme, že Bůh v našich prožitcích a plánech ve skutečnosti není zahrnut, a tudíž není ani vnímán a přítomen.

Druhým závojem je lidské svědomí. Podle toho, jak je, nebo není kultivované, bývá napojeno na moudrost světskou, nebo Boží. Ta první nás v těžkých situacích snadno uvrhne do stěžování a do role oběti, případně do hněvu a odporu. Druhá vede k odevzdání.

Třetím závojem může být naše pomýlená odpověď na otázku, jaký smysl má vlastně náš život? Také zde proti sobě stojí s hlubinnou transpersonální psychologií řečeno vůle lidská (malé já, ego) a vůle Boží (Bytostné Já). Zatímco mysl miluje drama a vše zpochybňuje, duše jako Boží prostředník má přímý přístup k jedinému Zdroji, který na tomto světě k nalezení Smyslu potřebujeme.

Až za čtvrtým závojem, který strháváme poté, co najdeme odvahu udělat krok do prázdna s plnou důvěrou v Boží pomoc, lze zažít přímé Napojení a Světlo, o nichž nejvíc vědí mystici. Bezprostřední niterné setkávání s Božstvím vnímají napřímo ve svých srdcích, bez ohledu na to, z jaké náboženské nebo nenáboženské spirituální tradice pocházejí. Činí s Boží přítomností zkušenost velmi důvěrnou, slovy obvykle nepopsatelnou, o to hlouběji prožívanou. Bible v tomto smyslu mluví o pečeti na srdci (viz. úvodní citát k tomuto textu). A Terezie z Avily dodává: “Dej, ať moje Duše může jít tam, kam moje malé já vstoupit nemůže.“

Zdejší Smrt je rodu ženského

V různých kulturách na sebe bere různé podoby. V české tradici je známé přirovnávání Smrti ke kmotřičce nebo k sestřičce, což naznačuje nejen velkou míru blízkosti a nevyhnutelnosti, ale snad i jisté důvěrnosti a klidu. Lze ji vnímat jako naši stálou družku a průvodkyni. Jako nedílnou přirozenou součást životního koloběhu.

Zkusím shrnout, co mne smrt mého muže až dosud naučila:

- V setkáváních s koncem života nemůžeme a snad ani nepotřebujeme všemu rozumět. Důležitější je neztratit jistotu, že náš osud je bezpečně v rukou Moudrosti a Síly větší než je naše.

- To, že zažijeme otřes, naše jistoty se zhroutí a ocitneme se v troskách svého dosavadního bytí, může paradoxně vést k spontánnímu, nečekaně se prohlubujícímu vztahu k Bohu. Duše z nitra podpůrně promlouvá tichým hlasem (jde o to mu naslouchat) a dění doprovázejí neuvěřitelné synchronicity. Neřešitelné situace nalézají nečekaná rozuzlení.

- Největší ztráty a nejhlubší smutek nabízejí jedinečnou příležitost pro sebepoznání i pro poznání druhých.

- Smutek a truchlení mají dvě základní polohy. Tou první je pocit zmaru, beznaděje a nenahraditelné ztráty, což vede k riziku uvíznutí v identitě oběti. Tou druhou je, jak to jen nazvat, „posvátná melancholie“, která navzdory vší bolesti aktivuje vděčnost za vše krásné a cenné, co jsme se zesnulým nejbližším člověkem mohli společně prožít. Tento druhý druh smutku v sobě nese nepomíjivost naplněné lásky v partnerském vztahu. Obě polohy k truchlení jistě patří, a je důležité zkoušet vědomě aktivovat tu druhou.

- Prožívání vlastní bolesti výrazně zvyšuje empatii vůči ostatním, kteří procházejí či prošli podobnou intenzitou svých vlastních krizí.

- Smrt nám připomíná, že podstatou života je neustálá změna. Ta se projevuje také v křehkosti lidského zdraví a v pomíjivosti všeho. Kéž nás to vede k větší přítomné pozornosti, k vděčnosti a nadhledu, k včasnému oceňování každodenních malých radostí.

Smrt není konec života

Je jeho nedílnou součástí. Jeho završením. Samo umírání pak nekončí posledním vydechnutím, tím naopak mnohé podstatné teprve začíná. Jde o delší přirozený proces, který má své fáze. Už jsou dosti podrobně zmapovány v mnoha knihách a zkušenostech lidí, jež moderní medicína dokázala „vrátit zpátky“. Vlastně vůbec nejvíc se umírání podobá porodu, tedy průchodu branou života z opačné strany. V nedávné době jsem měla možnost doprovázet při porodech dvě své dcery. Poté jsem svědčila umírání svého muže. Přišlo mi až neuvěřitelné, kolik mají zrození a smrt společného.

A snad ještě jedna inspirace: Před více než třiceti lety jsem se aktivně účastnila humanizace českého porodnictví. Od tehdejších porodníků jsme často slýchaly: „O co vám jde? Vždyť každá žena nakonec nějak porodí, tak proč tolik výmyslů a cirátů?“ Dalo to hodně práce a pořád je co dělat, ale v okolnostech počátků života už dnes máme na vybranou. S podmínkami pro umírání je to zatím složitější, jistě i proto, že v silně materialistické společnosti žijící hlavně věcmi vnějšími a nedůvěřující „světu za očima“ smrt zůstává tabuizována.

Zabývejme se koncem života dříve, než se to stane nutností. A pokud poskytujeme doprovázení někomu blízkému a není to možné doma, neváhejme také ve zdravotnických zařízeních laskavě žádat o vše, co považujeme za důležité. Naše zkušenost potvrdila, že když Bůh skrze naši plnou důvěru v Jeho pomoc připravuje půdu, zdravotnická byrokracie úplně vyklidí pole a Duch naplní prostor.

Kéž pochopíme, jak moc si vytěsňováním nebo popíráním naší konečnosti ubližujeme jako jednotlivci i jako společnost. Kéž nás poznání sebe samé Smrt neučí až při svém prvním, často nečekaném, těsně osobním navštívení. Kdo netuší a nezná možnosti své volby, na vybranou nemívá…

(Vyšlo ve čtvrtletníku Rodinný život III/2025 s tématem ČAS LOUČENÍ)

Více o časopise Rodinný život zde: https://www.rodinnyzivot.eu/.