O bezpodmínečné lásce
Jedním z oblíbených cílů osobního rozvoje je bezpodmínečná láska. Mnozí o ní mluví, hledají ji a navzdory všem neúspěchům, selháním a pádům svým i ostatních se k ní touží přiblížit. Obecně je popisována jako schopnost milovat a přijímat sebe i druhé takové, jací právě jsme. Bez jakýchkoli podmínek. Bez očekávání, že za své laskavé postoje nebo milosrdné skutky cokoliv dostaneme zpět. Jde o postoj stabilní (sebe)úcty, která nepomíjí, když dojde k pochybení, ke konfliktu, k jakékoliv nevítané situaci. Je to láska, která nehodnotí, pouze přijímá.
Je jistě ctnostné mít ambici bezpodmínečné lásky, leč stačí i těch několik výše uvedených vět, abychom si přiznali, jak k ní máme daleko.
V křesťanství bývá zobrazována jako hořící srdce Kristovo nebo jiných svatých. Východní tradice mluví o tzv. mystickém srdci, jehož místo je ve čtvrté čakře zvané Anahata, v blízkosti srdce fyzického. Toto místo je spojováno s duchovním přerodem a transformací. Také další spirituální tradice připisují srdci mimořádnou důležitost jako pomyslné bráně, přes kterou smrtelný člověk směřuje k navázání spojení s nejvyšší univerzální Láskou kosmickou.
Taková nepopsatelně přesahuje to, čemu běžně říkáme láska v pozemském slova smyslu a co často ve vteřině slábne nebo mizí, když s námi někdo nesouhlasí, zachová se vůči nám nespravedlivě nebo zkrátka dělá věci, které se nám nelíbí či se nám jeví za hranou naší přijatelnosti. Zjišťujeme, jak málo stačí, abychom se z vize bezpodmínečné lásky propadli do pocitu ublíženectví nebo přímo do odporu a ukončení komunikace. Další variantou je otevření zjevného konfliktu včetně všech druhů válčení a vraždění.
Je namístě nezapomínat, že vše, co prožíváme směrem ven, prožíváme obvykle nejprve směrem dovnitř – ve vztahu k sobě samým. Naše případné sebeodmítání či sebenenávist na sebe nevědomě berou podobu chronické osobní nespokojenosti a negativismu, ušlápnutosti nebo potřeby dominance, stejně jako všech projevů xenofobie, jaké si jen umíme představit. Je tak snadné, lákavé nebo jen naučené hledat viníky jinde, vstoupit do dramatické triády oběť – agresor – zachránce a uvíznout v její nekonečné smyčce.
Máme-li osobně rozvojové ambice, dopřávejme si pravidelný sebezpyt. Zejména koupeme-li se v pocitu vlastního duchovního pokroku, pozorně sledujme, jak si vedeme ve vypjatých a konfliktních situacích všeho druhu, o něž dnes není nouze v životě veřejném, ani v životech soukromých. V těch druhých jmenovaných ostatně vše začíná…
Tereza z Avily připomíná: „Chceš-li dosahovat pokroku na své Cestě a dospět do míst nejvyšší blaženosti a Boží přítomnosti, pamatuj, že není třeba tolik myslet, jako spíš hodně milovat. Jde však o to, aby tvoje láska byla co nejpodobnější Lásce nejvyšší. Taková už není umístěna v tobě a nepatří jen tvým nejbližším. Prochází tebou. Tryská z tebe. Září jako jasné světlo skrze vyčištěné okno. Ať se děje cokoliv, vnímáš všechno a všechny jako jednu těsně spojenou kolektivní duši, které patří každý tvůj skutek a každá tvoje modlitba.“