Prozkoumávám samotu, která není osaměním

 

 (Rozhovor Báry Hernychové s Evou Labusovou)

Tentokrát to pro mě nebude jednoduché, protože tématem, o kterém si budeme povídat je smrt. V mnoha svých rovinách. Dostala jsem možnost vést rozhovor s psychoterapeutkou Evou Labusovou, které před několika měsíci nečekaně zemřel manžel. Smrt není snadné téma, ale o to je důležitější pro nás všechny o něm mluvit. Budu ráda, když naším povídáním otevřeme prostor a volně necháme procházet to, co bude potřeba sdělit.

Evo, je podzim, čas loučení, a mě to vede k tomu, abych se s tebou pustila do rozhovoru, na kterém jsme se už před časem domluvily. Máš za sebou náročné období a vím, že ještě stále v nějaké podobě trvá. Jak ti teď je?

Báro, děkuju, že se ptáš. Žiju zvláštní čas. Po bezmála čtyřiceti letech z mého života nečekaně odešel nejbližší člověk. Byli jsme silně propojení, byť zároveň hodně autonomní. V každém případě jde o situaci, která je v mnoha ohledech mým soukromým ground zero. Starý život zmizel v jediné vteřině. V březnu to bude rok.

Je vůbec možnost se na něco takového připravit?

Je a není. Všichni v sobě nosíme úzkostné myšlenky obav o zdraví a život svých blízkých a všichni obecně víme, že smrt někdy někde čeká na každého z nás. Otázkou je, kdy a jak se k této nezpochybnitelné jistotě postavíme čelem. Od určité doby jsem to řešila – řečeno Eduardem Tomášem - „odevzdáváním svých milovaných Absolutnu“. 

Jaký tvůj muž byl?

Byl nesmírně bystrý, obětavý, nápomocný a spolehlivý. Byl taky neuvěřitelně zručný, uměl vše opravit a zprovoznit. Hrál rád na klavír a na varhany. Miloval dobrodružství. Měl velmi osobitý smysl pro humor. Jako vědec z mého pohledu poněkud přeceňoval racionalitu. Jen zřídka si dovoloval vstoupit do svého niterného světa a sám sobě i druhým zůstával do nějaké míry nedostupný.

Můžeš přiblížit, co se Davidovi vlastně stalo?

Zemřel začátkem letošního června v důsledku březnového fatálního zranění pádem ze stromu při výkonu arboristické práce. Bylo mu pouhých padesát osm let. Ten úraz si nejspíš nesl v mezigeneračním přenosu po biologickém otci, který ve věku přesně o polovinu mladším zahynul při pádu ze skály. David si jako dítě prošel četnými traumaty, jež se výrazně podepsala na jeho nervovém systému. Potřeba výškového adrenalinu se v něm zjevněji rozhořela, když studoval v Japonsku a zamiloval se do tamních Alp. Od té doby ho tahle vášeň nepustila a čas od času sám nebo s horským vůdcem dobýval různé vrcholy a ledovce po Evropě. Vracíval se občas s nějakým úrazem, jednou je zachraňovala helikoptéra z laviny. Zpětně vnímám, že se tehdy možná už hlásilo volání osudu, on to tak ale nevnímal. Tvrdil, že neriskuje, a skutečně byl opatrný. V pozdějším věku hory nahradila arboristika. Varování, že je čas s ní skončit, neslyšel. Potřeboval ten adrenalin. Vysoko ve větvích se cítil šťastný.

Jak jsi celé to období prožívala?

Nejtěžší chvíle jsem neprožívala při Davidově smrti, ale v době po tom zranění. Zlomil si tři obratle a zůstal ochrnutý od ramen dolů. Nemohl sám dýchat ani mluvit. Bylo to drsné. Dorozumívali jsme se pomocí písmenkové tabulky nebo odezíráním. Přibližně dva měsíce jsme čekali, jak se jeho stav vyvine. Zpočátku chtěl zabojovat a vrátit se do života aspoň na vozíku, ale jeho tělo nespolupracovalo. My jako rodina jsme to poznali, a nakonec mu i řekli to, před čím lékaři uhýbali. Přijali jsme výzvu pokusit se ho aktivně doprovodit až k bráně smrti. Nabídli jsme mu, že na posledním úseku jeho života budeme stát při něm, jak jen toho budeme schopni.

Lze nějak popsat vývoj a proměnu všech těch silných emocí?

Nejdřív to byl jen obrovský šok. Člověk se v takové situaci asi buď zhroutí, nebo naskočí do přežívacího, mírně disociovaného modu, kdy prostě jedeš jako stroj. Je potřeba zařídit tolik věcí. Být v nemocnici. Jednat se zdravotníky. Zvládat neodkladné běžné povinnosti. A hlavně komunikovat s tím svým těžce zraněným blízkým, který potřebuje pomoc. Takže na moje vlastní emoce došlo až později, resp. z počátku je nejpravdivěji žilo moje tělo. Bolí tě každá buňka a váháš, zda to vůbec dáš. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Semkli jsme se s dcerami a zeti a v soukromí dávali volný průběh prožívání té ztráty i truchlení. Pomáhaly nám také některé techniky práce s tělem při zvládání traumatu, které v rámci svého studia nasbírala nejmladší dcera. V té době podala v péči o nás a zejména o mne neuvěřitelný výkon.

Co ti pomáhalo kromě té úžasné podpory od nejbližších lidí?

Podpora od lidí obecně byla nesmírná. S velkou vděčností děkuji všem, kteří nám v nejtěžších chvílích byli na blízku – přátelům, sousedům, známým. Ale i cizím lidem, třeba zdravotníkům nebo úředníkům, kteří v určitou chvíli odložili profesní rigiditu a neváhali překročit hranice. Lidští andělé na našich pozemských cestách. Vždy jsem se snažila jim to říct, že je takto vnímám. Samozřejmě jsme se setkávali i s bezmocí tváří v tvář systému, který tak bravurně zachraňuje fyzické tělo, a budiž mu za to obdiv a dík. Ovšem dovednosti zacházení s psychickým traumatem chybí, o spirituálním kontextu ani nemluvím… Pomáhaly modlitby, čtení z posvátných knih, hudba, příroda, ticho. Dokud David žil, nesmírně pomáhalo být ještě s ním. Milosrdná možnost posledních darů. Mohl zemřít hned při úrazu, ale dostali jsme čas rozloučit se. Nakonec jsme nebyli přímo u posledního vydechnutí, ale mohli jsme bezprostředně poté opečovat a doprovodit tělo. Dostalo se nám zasvěcení do posledních věcí člověka, které pokračovalo i po Davidově odchodu, v jeho návratech a sdělování, v nočních i denních viděních, snech, fyzických pocitech i v přírodních úkazech. Bylo to dechberoucí a nesmírně léčivé. Bylo nám dáno nahlédnout, že smrt ukončuje existenci hmotného těla, ale vědomí žije dál.

Vnímala jsi tu situaci i jako nějaký test tvého spirituálního nastavení?

To je zajímavá otázka… Asi ne jako test, spíš jako příležitost k inventuře. Sama sobě jsem se stala studijním materiálem. Zároveň se dostavoval změněný stav vědomí. Vnější situace byla naprosto strašná a bezvýchodná, zevnitř ale přicházelo tiché uklidňování, že vše, co se děje, děje se pod nejvyšší režií. Že jde o cestu Davidovy duše, která to právě takhle potřebuje. Tak jsme do toho světa za světem nějak vstoupili a všechno odevzdali. Celá ta doba byla naplněna množstvím synchronicit a všechno do sebe navzdory všemu zapadalo.

Jakou máš zkušenost s lékaři, jaká byla s nimi komunikace?

Pro naši západní medicínu je psychologické a duchovní doprovázení umírajících většinově pořád vnímáno spíš jako nějaký vrtoch. Nebo jako tabu. David prošel postupně třemi nemocnicemi. Ve všech se mu dostalo náležité péče o tělo. Tam, kde byla možnost podpory kaplana nebo kaplanky, ji přijal. Téma blížící se smrti se stalo aktuálním v posledních asi třech týdnech v zařízení intenzivní následné péče, které duchovní podporu nenabídlo. Cílem bylo připravit Davida pro spinální jednotku. Jenže on už opravdu slábl. Byla jsem to já, kdo se začal ptát lékařů, zda nenastal čas na paliativní péči. Na tom posledním pracovišti se lékaři a lékařky často střídali a jejich reakce se lišily. Někteří se vyhýbali odpovědi s korektní zdvořilostí: „To nikdo neví.“ Jiní se s tím nemazali: „To já vám nepovím, kdy umře, prostě se s ním pokaždé rozlučte, jako by to bylo naposled.“ A pak byli ti, kteří jen přiznávali: „Ano, vyčerpaný organismus začíná selhávat, stav je velmi vážný.“

Jak personál nemocnice reagoval, když jste se sami ujali role aktivních doprovázejících?

Většinou reagovali s respektem, i když ne nutně s pochopením. Negativní reakce se objevily výjimečně a nevěnovali jsme jim mnoho pozornosti. Naučili jsme se rozlišovat, s kým a s čím má a nemá cenu v nepružném systému ztrácet síly. Celkově, i díky tomu, že s Davidem na pokoji ležel pouze jeden pán v kómatu, jehož jsme svou přítomností nerušili, nám byl dopřán prostor. Uvědomila jsem si, že opravdu nesmírně záleží na nás příjemcích zdravotnických sužeb, jak se personálem dohodneme, když není možnost vzít si umírajícího domů. Stojí za to laskavě, ale pevně žádat o vše, co považujeme za důležité, a maximum si toho zajistit svépomocí. Naše zkušenost potvrdila, že když člověk vše odevzdá v plné důvěře, věci plynou samy od sebe. Zdravotnická byrokracie vyklidí pole a možné je téměř všechno.

Téma smrti v nás otevírá mnoho poloh, nejvíc asi strach z neznáma a často neochotu se o ní vůbec bavit. Přesto. Myslím, že je to důležité. Můžeme otevřít téma v širším pohledu, jak to máme v naší společnosti, co nám to, že jsme z umírání a ze smrti udělali tabu, přináší, o co nás ochuzuje, čím je to pro nás pak bolestivé?

Málo připouštíme, že přijetí vlastní smrtelnosti je základním předpokladem smysluplného života.

Co všechno nám jako lidem pohled na smrt pomáhá zvědomit?

Že potřebujeme být se svou konečností niterně v kontaktu. „Abych se smrti nebál, myslím na ni stále,“ říkají buddhisté. V Bibli, v sedmé kapitole u Kazatele, zaznívá podobná výzva: „Lépe je chodit do domu truchlení než do domu hostiny, protože tam člověk vidí, kam směřuje. Ten, kdo dosud žije, by si to měl vzít k srdci.“ A od nejstarších dob s námi zůstává memento mori.

Proč si ji potřebujeme uvědomovat a mít o ní povědomí v běžném životě?

Život se výrazně zkvalitní na všech úrovních, pokud se se svou pomíjivostí dokážeme sblížit dřív, než smrt zaklepe na naše dveře. V základech všech úzkostí, nutkavého usilování, bojování, toužení i zločinného chování je nakonec právě strach z ní.

Mluvili jste o smrti během života s Davidem?

O smrti jsme mluvili v souvislosti s pokročilým věkem našich rodičů. Současně byla přítomná jako nedílná součást naší duchovní cesty. Prvních dvacet let jsme s Davidem kráčeli společně a čerpali ze setkávání malé skupiny lidí žijících v domáckém, nedenominačním křesťanství. Téměř všechny – bylo nás s menšími obměnami kolem dvanácti – spojovala negativní zkušenost s různými církvemi, v nichž jsme se cítili nesvobodní. Postupně však i toto původně soudržné a láskyplné společenství začalo vykazovat známky neopečovaného náboženského stínu a spirituálního bypassingu a nakonec se rozpadlo. Já si v té době prošla temnou nocí duše, z níž jsem s Boží pomocí našla cestu ven, a otevřelo se mi široké pole živé nenáboženské spirituality. David se tehdy sám sobě duchovně ztratil a často jsme v žertu říkávali, že pro něj má asi Bůh připraveno něco speciálního. A skutečně, Jung o tom píše, že až smrt někdy bývá příležitostí k dokonání individuačního procesu. Že smrt není konec, nýbrž zásadní součást života, která může přinést právě ještě i v samém závěru nejhlubší vhled do smyslu bytí. David nebyl žádný troškař, dává mi to zpětně smysl. I když bych si bývala moc přála, aby tak obrovské míry utrpení zůstal ušetřen.

Změnila ti jeho smrt v něčem pohled na tvůj vlastní život? Nebo obecně na život člověka jako jednotlivce? Na žití na naší Zemi?

Asi jsem víc pochopila, že určité vývojové a sebepoznávací záležitosti si každý z nás musí opečovat sám. A taky, že náš osud jako jednotlivců i jako lidstva, je nakonec – jakkoliv to tak v mnoha ohledech nevypadá – navzdory všemu v bezpečí díky působení Moudrosti a Síly větší, než je naše. Že se není čeho bát. Ani té smrti. Ta Davidova byla pokojná. Zůstal mu na rtech úsměv. Poslední věc, o kterou nás požádal, byla jeho čelovka… Symbol světla.

Jsi psychoterapeutka. Změnila smrt tvého manžela to, jak dnes pracuješ s lidmi, zejména třeba s těmi, kteří procházejí velkým smutkem? Bylo pro tebe možné pracovat, když jsi sama prožívala tak těžký čas?

Pracuji nyní určitě víc intuitivně. Snáz při terapiích otvíráme témata, okolo kterých se jinak hůř komunikuje a déle s bázní nebo s rozpaky jen tak krouží. Dohromady asi tři měsíce jsem po Davidově úrazu a smrti nepracovala. Pak jsem se k tomu pozvolna vracela a cítila jsem, že něco je jinak. Ono se ukázalo, jak otevřeně a podpůrně se někteří moji klienti a klientky k mé situaci stavěli. Od covidu pracuju z domova, mnozí Davida i znali. Někteří mne překvapili mírou své emoční účasti, včetně třeba toho, že přišli na pohřeb. V našich rozhovorech to otevřelo hluboce přesahová témata. Konec konců, není asi víc transformačního tématu, než je naše smrtelnost. Vím, tradiční terapeuti by se nejspíš ošívali, že takto přece muselo dojít k zmatení rolí, narušení hranic či ke zmatku v přenosech, jenže moje zkušenost je opačná. I při tom mimořádném, co se dělo, jsem na zmíněné rizikové oblasti profesionálně dbala, a zároveň jsem vnímala, že tenhle druh prostých lidských přiblížení ničemu v terapii neubližuje, naopak. To by ses ale musela zeptat i té druhé strany.

Někteří lidé potřebují psychoterapii poprvé právě v době, když jim někdo zemře. Třeba i proto, že nenalézají nikoho, kdo by je v procesu truchlení citlivě podržel. Jak být oporou tomu, kdo truchlí?

Dokud sami nejsme smířeni a v kontaktu s pomíjivostí života, bývá pro nás podpora truchlících obtížná. Stejně jako u všech nevyřešených strachů a emočních nepohodlí, i tady platí, že posun přináší až odvaha jít do toho poctivě a přímo. Překonat odpor, zvednout se, něco udělat. Zavolat, napsat, zazvonit u dveří, zastavit se při náhodném setkání. Připravit jídlo těm, kteří na vaření sami nemají sílu, ale potřebují jíst, aby nepadli. Někdy stačí obejmout. Netřeba vždy mluvit. Společné mlčení nebo pláč mohou nahradit tisíc slov. Zlaté pravidlo je nabídnout svou podporu jasně a srozumitelně, ale netlačit na reakci. Nezahlcovat truchlící vlastními obsahy, myšlenkami, interpretacemi ani prázdnou útěchou. Nabízet bez očekávání. Víc naslouchat než mluvit. Vytvářet měkkost a prostor.

Co se teď otevírá před tebou? Je vůbec už možné dívat se dopředu a opustit vzpomínky?

Minulost, současnost a budoucnost zůstávají pospolu, nejdůležitější ale je, co je právě v dané chvíli. Už moc neplánuju, odevzdávání dostalo novou podobu. Den za dnem. Krok za krokem. Naučila jsem se čekat na to, co samo přijde, a s jistou zvědavostí se nechávám překvapit, co to bude. Po čtyřech desetiletích vstupuju do nového letopočtu jen ve své vlastní společnosti, v samotě, která není osaměním. Vnímám ji posvátně. Jako novou příležitost. Jako prázdnotu čekající na naplnění. Jako tajemný, podivuhodný dar od Davida hodný dalšího zkoumání. Naše láska a určité propojení nezmizely ani po jeho smrti, což je taky podpůrné a uklidňující zjištění.

(Připravila Bára Hernychová. Vzniklo o dušičkách, 2.listopadu 2025)

Eva Labusová je psychoterapeutka, poradkyně pro oblast rodičovství a vztahů, průvodkyně cestami duše, publicistka, lektorka. Ráda přispívá také do Pravého domácího časopisu. Zaměřuje se zejména na problematiku citové vazby, mezigeneračního přenosu a propojování psychoterapie a spirituality. Se svým mužem, japanologem Davidem Labusem, se poznala v roce 1985, o pět let později se vzali. Narodily se jim tři dcery, které jsou dnes už vdané. Život rodu pokračuje ve dvou vnoučatech batolecího věku, třetí se na svět chystá na jaře. Více na www.evalabusova.cz

Vyšlo v Pravém domácím časopisu 4/2025