Blog - Eva Labusová

David Labus (5.1.1967 Liberec - 3.6.2025 Český Brod) 13.6.2025 (zaznělo na pohřbu): David se narodil 5. ledna 1967 v Liberci. Rané dětství strávil v Jablonci nad Nisou v kruhu milující rodiny z matčiny strany. Otec Davida odmítl a zapřel ještě předtím, než se narodil. Štěstí David neměl ani s otčímem, s nímž se matka pro jeho násilné chování musela rozvést. Právě odtud asi pocházela Davidova opatrnost na lidi, strohost v projevování emocí v neprobádaných prostředích, a suchý, občas dosti břitký humor, stejně jako celoživotní tendence být tak trochu ve střehu. Gymnázium David absolvoval v Trutnově, kde se naučil hrát na klavír a na varhany a poprvé se tu také potkal s Bohem. Po maturitě se rozhodl pro studium japanologie na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy. Po něm absolvoval roční pobyt v Zemi vycházejícího slunce, který mu umožnil laskavý mecenáš, otec japonského přítele, pan Toshihiko Yatabe. Následně David začal na své alma mater učit japonským dějinám a jazyku nové generac...

  Děkuji autorům za tuto důležitou knihu! Jedinečným způsobem v kontextu hlubinné analytické psychologie vysvětluje, že není náboženství jako náboženství a že duchovnost pod vlivem psychopatologie skrývá velká rizika. Proč některé formy náboženství své přívržence uvrhávají do provozní slepoty a drží je v otroctví fundamentalismu, fanatismu a konspirací, zatímco jiné dokáží ve svých následovnících otvírat novou kvalitu jich samých a přinášet růst a zralost? Šance je tam, kde se potřeba transcendence přirozeně propojí s individuačním procesem a nevědomé niterné dění je reflektováno a poznáváno vědomím zúčastněných. Vlado Šolc a George J. Didier píší s erudicí praktikujících jungiánských psychoterapeutů, za níž ovšem stojí i jejich silné osobní příběhy. Přesvědčivě zprostředkovávají hodnotu lidského úsilí pochopit vlastní osud, k čemuž významně napomáhá neupírat zrak jen do vnějšího smysly poznatelného světa, ale dívat se také směrem opačným, dovnitř. Ja...

Miluju pobyty ve Skotsku. Nabíjející mluvící příroda na dosah, pobývání v batolecím delta světě, žádný počítač, péče o věci nejprostší, bytí v teď. Právě tam mne ale tentokrát zastihly ony bouřlivé zprávy světových dějin o podivném setkání v Bílém domě a následně i akční krizový sjezd evropských politiků na britské půdě. Události mnohými zamávaly a vyplavily vlny silného strachu. A ještě v jiných naopak vlny odhodlání a naděje. Často se to taky různě střídá, podle toho, v jakém stavu sebe samých se zrovna nalézáme. Podle vaší víry se vám staň. Tak si pojďme připomínat taky to pozitivní, co situace nabízí. Stav vnějšího míru ve světě koresponduje se stavem míru uvnitř, ať jde o jednotlivce, nebo kolektivy. Jak doporučuje Christina von Dreien: „To rozhodnutí můžeme učinit právě teď a zas a znova: Chci mír v sobě, ve svém nejbližším okolí a všude tam, kde to já mohu v tuto chvíli ovlivnit." Nejsme bezmocní. Jsme bezprostřední spolutvůrci. Věci se prostě vyvíjejí a časy se mění. Vezmě...

Sama jsem si stagnace katolické církve výrazněji všimla také ve zhmotněné podobě, když jsme před lety měli takový zvyk, že jsme při projíždění zejména bývalými Sudety zastavovali na nejrůznějších místech a navštěvovali tamní kostelíky nebo někdy i velké kostely. Najdou se téměř v každé vsi a dodnes tiše připomínají, jak mocný význam katolická víra měla pro naše předky. Nic na tom nezměnil ani fakt, že za totality mnohé církevní stavby dostaly neskutečně na frak. Po roce 1989 byly částečně zrekonstruovány. Zdaleka ale ne všechny. A tak to bývají velmi silné pocity – stát tváří v tvář těm opuštěným, zanedbaným kamenným svědkům minulosti, které jako by šeptaly: Náš čas vypršel, vždyť sám Ježíš upozorňoval, že přijde doba, kdy se pravým stánkem modlitby a bohoslužby stane lidské srdce (Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě… Jan 4:23). A tak s napětím pozoruju ten kéž by očistný proces, který rozpoutal přešlap arcibiskupa Graubnera vůči Marku ...

Mnozí si v současnosti uvědomujeme, že se spiritualita utrhla ze řetězu. Stala se předmětem soutěžení i soupeření stejně jako výstavním a obchodním artiklem. Zatímco v dřívějších etapách svého vývoje trpěla přistřiženými křídly nebo likvidací z důvodu monopolu náboženství na vykládání a zaopatřování veškeré transcendence pouze v rámci pravidel církevního života (nezřídka až do podoby fik hlavička dolů, pokud to máš jinak), dnes se hranice mezi náboženstvím a spiritualitou rozvolnila a vládne nebývalá svoboda. Přibývá spirituality nenáboženské a ona hranice městnající spiritualitu jen do náboženského kabátku je vnímána a chráněna už jen těmi, kdo to tak pro svůj spirituální život potřebují, ať už proto, že to zdědili od předků, nebo proto, že to, také z důvodů psychologických a sociálních, lépe odpovídá jejich osobní potřebě. Je to tak v pořádku, pokud nezapomínáme na to, že jakkoliv je i forma důležitá, ve spiritualitě více než kde jinde o výsledku nakonec rozhoduje obsah. Obsah směřuj...

Porod je duše a tělo. Právě tak se jmenovala první velká mezinárodní konference věnovaná přirozenému porodu, která proběhla koncem roku 1999 ve Špindlerově Mlýně a snažila se tehdy ještě výrazně jednostrannému, na lékařsky vedený porod zaměřenému modelu českého porodnictví připomenout, že péče, která nezohledňuje jiné než fyzické potřeby ženy a dítěte, zdaleka není optimálním způsobem, jak přivádět děti na svět. Uběhlo čtvrt století a v českém porodnictví se toho hodně změnilo. Přesto ve standardním vzdělávání porodnických profesionálů nadále chybí systematické představování a zkoumání psychologických a spirituálních aspektů porodu a rozhodně není samozřejmé, aby se ohleduplnost k nim ze strany všeho personálu zabydlela v každé porodnici. Nicméně volba už existuje a je na místě jí věnovat pozornost. Proč? Mimo jiné proto, že porod je jedna ze dvou vůbec nejsilnějších liminálních (přechodových) situací, která nabízí rodícím ženám a všem, kteří je doprovázejí, jedinečnou příležitost ke s...