Příspěvky

Dobrý sluha, špatný pán

Deník N nedávno zveřejnil článek k tématu obrovské rizikovosti sociálních sítí (link v prvním komentáři). Odborníci bijí na poplach s tím, že nám ani zdaleka nedochází, jak moc nebezpečné sociální sítě jsou. Jejich algoritmům jde údajně jen o bohatství majitelů. Podceňován je potenciál radikalizace společnosti a dopad šíření dezinformací. A vůbec nejvíc ohroženy jsou děti, které jsou nekontrolovanému obsahu běžně vystaveny navzdory doporučenému věkovému limitu. Rodiče i učitelé jsou bezradní a povětšinou nenalézají způsob, jak se k této výzvě efektivně postavit. Přibývá sice i těch, kteří se snaží sociální sítě používat „přiměřeně“, ale nelze nevidět, že postoje k tématu jsou čím dál vyhraněnější. Na jednu stranu lidé na sociálních sítích propadají závislosti a vymývání mozků, na druhou s online světem už nechtějí mít nic společného, ruší své profily a mažou digitální stopy - a že mají pro takové rozhodnutí pádné důvody, které by vydaly na samostatný článek. A přece. Někdo se prostě j...

Prozkoumávám samotu, která není osaměním

Obrázek
    (Rozhovor Báry Hernychové s Evou Labusovou) Tentokrát to pro mě nebude jednoduché, protože tématem, o kterém si budeme povídat je smrt. V mnoha svých rovinách. Dostala jsem možnost vést rozhovor s psychoterapeutkou Evou Labusovou, které před několika měsíci nečekaně zemřel manžel. Smrt není snadné téma, ale o to je důležitější pro nás všechny o něm mluvit. Budu ráda, když naším povídáním otevřeme prostor a volně necháme procházet to, co bude potřeba sdělit. Evo, je podzim, čas loučení, a mě to vede k tomu, abych se s tebou pustila do rozhovoru, na kterém jsme se už před časem domluvily. Máš za sebou náročné období a vím, že ještě stále v nějaké podobě trvá. Jak ti teď je? Báro, děkuju, že se ptáš. Žiju zvláštní čas. Po bezmála čtyřiceti letech z mého života nečekaně odešel nejbližší člověk. Byli jsme silně propojení, byť zároveň hodně autonomní. V každém případě jde o situaci, která je v mnoha ohledech mým soukromým ground...

O bezpodmínečné lásce

Obrázek
Jedním z oblíbených cílů osobního rozvoje je bezpodmínečná láska. Mnozí o ní mluví, hledají ji a navzdory všem neúspěchům, selháním a pádům svým i ostatních se k ní touží přiblížit. Obecně je popisována jako schopnost milovat a přijímat sebe i druhé takové, jací právě jsme. Bez jakýchkoli podmínek. Bez očekávání, že za své laskavé postoje nebo milosrdné skutky cokoliv dostaneme zpět. Jde o postoj stabilní (sebe)úcty, která nepomíjí, když dojde k pochybení, ke konfliktu, k jakékoliv nevítané situaci. Je to láska, která nehodnotí, pouze přijímá. Je jistě ctnostné mít ambici bezpodmínečné lásky, leč stačí i těch několik výše uvedených vět, abychom si přiznali, jak k ní máme daleko. V křesťanství bývá zobrazována jako hořící srdce Kristovo nebo jiných svatých. Východní tradice mluví o tzv. mystickém srdci, jehož místo je ve čtvrté čakře zvané Anahata, v blízkosti srdce fyzického. Toto místo je spojováno s duchovním přerodem a transformací. Také další spirituální tradice připisují srdci mim...

Průvodce odcházením

Obrázek
Knihu Marthy Jo Atkins Průvodce odcházením z nakladatelství Bohemica jsem přečetla s pocitem člověka, který podrobněji zkoumá mapu na cestu až poté, co ji absolvoval. Což tolik nevadí, pokud se ona cesta odehrála tak, že se s jinými průvodci a mapami nebo i bez nich mohla stát přijatou součástí našeho příběhu. Zasvěcené průvodce po místech, jimiž jsme prošli víc intuitivně než řízeně, lze zpětně brát jako svítilny, které dodatečně umožní dohlédnout tam, kde dosud zůstávaly otázky či pochybnosti. Autorka nabízí jednoduché, srozumitelné a láskyplné vhledy, jak být přítomni v posledních chvílích života v těle. Oceňuji dvě otázky s doporučeními v odpovědích, které doprovázejí téměř každou kapitolu: Co nám nepomáhá? Co nám může pomoci? I sami hledejme odpovědi. Čtěme tuto knihu. Mluvme spolu o ní. A dělejme to dřív, než si smrt s námi dá tu nejosobnější schůzku, ať už se bude jednat o doprovázení našeho blízkého, nebo o naši vlastní přípravu na tuhle speciální cestu. Kniha je psána laskavě ...

Co se stane mé pěsti, až otevřu ruku?

Obrázek
Ve své zatím poslední knize nazvané "Výmluvnost ticha" (Portál 2025) se Thomas Moore zamýšlí mimo jiné také nad smrtí. Cituje anglického spisovatele a mystika Alana Wattse, který napsal: „Problém toho, co se stane, až zemřu, tolik nabitý úzkostí, je koneckonců podoben otázce, co se stane mé pěsti, až otevřu ruku, nebo kam se poděje můj klín, až vstanu.“ Moore zasvěceně obhajuje význam požehnané prázdnoty, kterou v životě nezbytně potřebujeme, mají-li vesmírná Moudrost a Síla větší než naše mít přirozenou možnost přivádět nám do života také něco námi neplánovaného a nekontrolovaného. Největší takovou prázdnotou je bezesporu prostor, který po nás zůstává, když zemřeme. Wattsův vtipný obraz o zmizelé pěsti či klínu Moore přirovnává k počínání kouzelníka, který zjevuje či nechává zmizet kartu... O tom, co se děje po smrti, existuje mnoho domněnek a vysvětlení, spirituálních i vědeckých. Vše je však nakonec mnohem tajemnější, než jak to připouští věda. Zůstává mnoho hádanek i nevy...

Díky za dobré knihy k tématu umírání a smrti

Obrázek
Když v běžných zdejších zdravotnických zařízeních přijde řeč na umírání a smrt – a to i na odděleních, kde je konec života už opravdu blízko – není možno si nevšimnout, jak si s tímto nejspíš největším tématem Bytí většina odborného personálu neví rady z psychologického a spirituálního hlediska. Nemocnice mají svou rutinu, jíž odbaví zemřelé tělo, a vcelku běžně se stává, že rodina ostatky svého mrtvého vidí až v márnici nebo v pohřební službě. Také při úmrtích doma bývá běžné zařídit bezprostředně po úmrtí rychlý odvoz nebožtíka pryč, bez rituálu rozloučení. Zároveň vnímáme, kolik lidí pak trpí protrahovanými procesy náročného truchlení a silně omezenou schopností přijmout pomíjivost a konečnost života jako základní pravdu o něm. Východní spirituální tradice nám mohou být velkou inspirací. Umírání a smrt představují jako kontinuální proces. Připomínají, že život nekončí ani posledním vydechnutím, ani posledním úderem srdce, ani zástavou mozkové činnosti. Takovou smrtí končí život fyzi...

O síle nevědění

Obrázek
My Zápaďáci máme jednu velkou slabinu. Až příliš vzýváme rozum a svou mysl neustále krmíme pocitem jeho nadměrné důležitosti. Na všechno potřebujeme mít názor a ovzduší pěchujeme protichůdnými postoji až k nesnesitelnosti. Přičemž si je každý jistý, že právě jeho pohled je ten jediný “správný“. Černobílý svět v hlavách lidí pak mimořádně snadno směřuje ke konfliktům, odporu a nenávisti. Občas i na Západě někdo po příkladu Sokratově připomene, že moudrý člověk ví, že nic neví… Na Východě je „nevím“ častěji vnímáno jako silná stránka. Vždyť pocit, že nevím, mne vede k tomu, že si začínám klást nové otázky. A jsem-li v tom poctivá, z vnějšího světa mne to záhy zavede do toho vnitřního, kde - jak tuší každý, kdo sem už zavítal - rozum zdaleka není jediným rádcem. David Michie, buddhistický učitel a spisovatel (ano, mimo jiné autor příběhů o Dalajlámově kočce) se na svém blogu nedávno zamýšlel právě nad přínosy nevědění. Nabídl sedmero střípků moudrosti, která přichází, když se přidržujeme...