Příspěvky

Vyhnání Gerty Schnirch

Česká televize přinesla adaptaci knihy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (link v komentáři). Nestává se často, aby kniha i film nesly podobnou energii, v tomto případě se to ale podle mého cítění docela podařilo. Ten příběh, jakkoliv je tragický, skrývá zároveň transformační potenciál. Pokud si podobné jako lidstvo nechceme v nových kulisách zase zopakovat, stojí za to pátrat, co potřebuje být pochopeno a uchopeno jinak. Jde zejména o zkoumání uplatňovaného principu kolektivní viny a reaktivní pomsty a o iluzi, že zlo lze odčinit zlem. Aby podobné příběhy nevedly jen k moralizování nebo novému hněvu a mohly posloužit vědomější budoucnosti. Ad Kolektivní vina: Stávající paradigma zobecňuje („Němci“, „Češi“, „oni“, „my“). Zbavuje jednotlivce odpovědnosti, což usnadňuje kolektivní krutost. Nové paradigma posílá pozornost ke konkrétnímu člověku a k jeho osobní volbě. Připusťme, že krutost i milosrdenství mají vždy konkrétní tvář a jméno – bez ohledu na národnost, pohlaví, náboženskou...

Všechno je možné

Obrázek
  „Chápete, volové? Dějiny jdou úplně natěsno kolem nás! Kdo tohle má? Kdo to zažije?“ Podobné legendární výroky zněly v listopadu 1989 i po chodbách FFUK a když si na tu dobu vzpomenu, znovu mi běží mráz po zádech. To bylo něco tak neuvěřitelného! Doporučuju v této souvislosti komorní milou výstavu v LEICA GALLERY PRAGUE ve Školské 28 (kousek nad Tibetským kulturním centrem). Výstava se jmenuje Karel Cudlín – Hrad H. Pokud míváte pocit, že dnes už jen smutně přihlížíme, jak nám iluze z devadesátek někam mizí, zajděte si připomenout, jak se nám tehdy dejchalo a že by bylo blbý, kdyby se nám ty dějiny začaly dít už jen v televizi. Nic tak velkolepého jako tenkrát asi hned tak nezažijeme, ale s trochou havlovské naděje to netřeba vzdávat. Všechno je možné, říkali jsme si tehdy. Pořád je. https://www.lgp.cz/event/hrad-h-karel-cudlin/

Přerušení kontaktu mezi generacemi

Obrázek
Je to taková plíživá a pořád trochu utajovaná epidemie: Odcizení či přerušení vztahu mezi generacemi. Zasaženy jsou i v našich končinách už tisíce rodin. Jde o situaci, kdy dospělé děti silně omezí nebo dokonce přeruší kontakt se svými rodiči. Výjimečně je tomu také naopak. Tento dosud méně obvyklý konflikt v rodinné systemice svědčí o hlubokém společenském a psychologickém posunu v mezigeneračních vztazích. Co se to vlastně děje? Střet dvou realit. Dva scénáře jednoho filmu. Jako by rodič a dítě odžili dva zcela odlišné příběhy. Pohled rodičů: „Dali jsme ti všechno, obětovali jsme se." Pohled dítěte: „Cítil/a jsem se kontrolován/a, nepochopen/a, emočně zneužit/a či zanedbán/a.“ Tyto dvě pravdy vedle sebe existují současně a chybí most, který by je propojil. Nevědomým řešením je nezřídka právě odstřihnutí. Současný trend posouvá psychologické termíny jako „trauma“, „vztahová toxicita“, "emoční nezralost" nebo „narcismus“ do velkých zjednodušení a v psychologických bypass...

Chvála přírodním vodám

Obrázek
Letošní sezóna se protahuje... Díky za každou vodu, ve které se dá plavat! „Byla to koupel, znovuzrození. Voda byla studená, hnědá a voněla kapradím... Už to nebyli včerejší turisté; byly to božské bytosti lesa.“ "It was a bath, a rebirth. The water was cold, brown, and smelt of fern... They were no longer the tourists of yesterday; they were the gods of the woods." E. M. Forster: Pokoj s vyhlídkou / A Room with a View, 1908 „Voda se rozestoupila a pak se kolem mě ovinula jako chladné hedvábí. Všechny starosti zůstaly na břehu, těžké jako odložené šaty. Tady, v tom zeleném tichu, jsem jen dech a rytmický pohyb paží.“ "The water parted and then folded around me like cold silk. All worries stayed on the bank, heavy as discarded clothes. Here, in this green silence, I am only breath and the rhythmic stroke of my arms." Virginia Woolf: Vlny / The Waves, 1931 „Byl to den, kdy voda byla tak zářivě zelená, že se zdálo, jako by plavec visel v obřím smaragdu“ "It was a ...

Politika jako zrcadlo

Obrázek
Politika jako zrcadlo: Od vlny k oceánu. Od kmene k individuální odpovědnosti Dostala jsem otázku, jak blíže vysvětlit zákon rezonance v politice. Dovolím si čerpat z díla své oblíbené Caroline Myss, která to, co se děje ve veřejném prostoru, přímo spojuje s děním v kolektivním nevědomí. Naši politici nám totiž – jakkoliv se nám to nemusí líbit – nastavují archetypální zrcadlo. Pokud je společnost vnitřně rozpolcená a ovládaná nespokojeností, strachem nebo hněvem, zákon rezonance k moci nevyhnutelně přitahuje vůdce, kteří tyto emoce ztělesňují a dále zesilují. Je na čase si přiznat, že to, co nás štve u politiků, je jen odrazem poměru zralosti a nezralosti nás samých a stav politické scény zrcadlí stav duše nás jako kolektivu či národa, chcete-li. Dokud jako voliči hledáme v politice především uspokojení vlastních zájmů, bezpečí za cenu svobody nebo potvrzení své nadřazenosti nad „těmi druhými“, nevědomě si vybíráme arogantní a narcistní vůdce, kteří nám falešná potvrzení a iluzorní ji...

O rezonanci v politice

Obrázek
Jakkoliv je doba, ve které žijeme, složitá a děsivá, je zároveň plná naděje a příležitostí k hojivým proměnám. Mluví se o nástupu nového paradigmatu. Co si pod tím pojmem představit? A proč o tom mluvit právě nyní, v čase před volbami? Společenské paradigma je v podstatě neviditelný operační systém. Jsou to brýle, kterými se díváme na okolní svět i na sebe samé, aniž bychom si uvědomovali, že je máme na nose. Jde o soubor nepsaných pravidel, která určují, co považujeme za „normální“. Příklad: Není třeba o tom mluvit, a přesto všichni tak nějak víme, že vydělávat peníze je důležité, že růst HDP je měřítkem úspěchu státu, že emoce do politiky nepatří nebo že bezpečnost zajistí jen moderní zbraně a kvalitní ploty. Tento pohled na svět odstartoval před staletími René Descartes svým „myslím, tedy jsem“. Ve své době to byl revoluční posun od dogmat k rozumu, jenže my lidi jsme to postupně dohnali do druhého extrému. Rozum jsme tady u nás na západě povýšili nad všechna tajemství života a ...

Správně vidíme jen srdcem

Obrázek
Když Malý princ pronesl své nejslavnější úsloví „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné...“, nepoužil jen poetický obrat. Pojmenoval základní princip mystického zkoumání reality. Rozdíl mezi viděním očima a viděním srdcem spočívá mezi vnějším pozorováním a niterným vnímáním podstaty. Zrak očí se zaměřuje na formu a vnější racionální důkazy. Zrak srdce proniká pod povrch jevů i událostí a zachycuje očím neviditelné intuitivní a symbolické významy i "vanutí všudypřítomného Ducha“ (Jan 3,8). Zatímco oči vidí oddělenost, srdce vnímá vzájemnost. Tam, kde oči vidí krizi nebo zkázu, nabízí srdce příležitost pro nezbytnou transformaci. Právě tato transformace – proměna vidění a vnímání – se jeví být podstatou i hlavní výzvou současné doby a tvoří jádro „nového paradigmatu“. Jakkoliv se nám to nemusí líbit, už nelze spoléhat na staré návody. Mnohým začíná docházet, že probouzení vnitřního zraku, zraku srdce, není luxusem pro vyvolené, nýbrž nutností pro každého, kdo...