Příspěvky

  Pořádek a nepořádek - téma osobních i párových konzultací. Všimla jsem si, že obzvlášť často lidé o úklidu mluví v době kolem Adventu. Vzhledem k blížícím se Vánocům a očekávanému navštívení niterného Osvoboditele, ať už má pro nás jakoukoliv podobu, jde jistě i o úklid vnitřní, k němuž klidnější a domáčtější období zimy bezprostředně vybízí. Po celý rok ale platí odvěké jak uvnitř, tak vně (a jak vně, tak uvnitř). Třeba se bude hodit několik osvědčených doporučení... ČEHO ZEJMÉNA JE VHODNÉ SE VZDÁT - CO NESLOUŽÍ A ZATĚŽUJE: - předměty, které nepoužíváme; - oblečení a obuv, které se nám nelíbí, už nepasují nebo které jsme dlouho neměli na sobě; - zaprané či roztrhané spodní prádlo; - staré papíry, poznámky, účtenky, noviny a časopisy; - nemocné nebo mrtvé rostliny; - nepoužitelně prošlé či zkažené potraviny; - rozbité věci všeho druhu včetně nádobí; - pokud máme děti, pak také hračky, které se už nepoužívají, nefungují nebo jsou rozbité. CO PRAVDĚPODOBNĚ POCÍTÍME,

Malé děti, velké otázky

Obrázek
Naše vnučka se narodila v den tzv. modrého úplňku, což nemá nic společného s barvou Měsíce. Jde jen o to, že výjimečně v jednom kalendářním měsíci úplněk proběhne dvakrát (v angličtině mají idiom „once in a blue moon“, obdobu českého „jednou za uherský rok“, tedy - zřídka.) V den Esterčina narození byl navíc i superúplněk, což je jev ještě vzácnější, další takový nastane až v roce 2037. Nutno říci, že i kdyby se Esterka narodila v úplně nejtuctovější den, pro mne by se na jeho výjimečnosti změnilo jen málo. Děkuji za možnost dostat se znovu do nejbližšího kontaktu s úžasem nad počátkem lidského života a s tím i do situace, kdy lze - a to je výsada babičkovství - jaksi už bezpracně vstoupit do stavu plného prožívání přítomnosti tváří v tvář novorozenci. Taková samozřejmá meditace všímavosti: Mysl a její všetečnost ustupuje stranou a zůstává jen tichá nekomplikovaná radost, vděčnost, bázeň. Každý porod  a každé setkání s miminkem je příležitostí připomenout si, že člověk není tím, čí

O placentě

Obrázek
  Placenta je multifunkční orgán, který, jak známo zajišťuje všechny potřeby rostoucího dítěte v děloze. Když se miminko narodí, placenty již není třeba. Zatímco některé společnosti ji likvidují jako bezcenný biologický odpad, jiné pořádají posvátné rituály, aby vyjádřily dík za její zásadní roli v životě dítěte. V roce 2010 lékařští antropologové Daniel Benyshek a Sharon Young studovali tradice placenty ve 179 společnostech světa. Mezi 109 komunitami, které pořádaly placentové obřady, našli 169 různých způsobů, jak bylo či dodnes je s placentou po porodu naloženo. Nejčastější je zakopání, pálení či umístění na konkrétní místo, někdy jde i o konzumaci. Mnoho kultur věří, že placenta je jakási první matka - živitelka a přisuzují jí až lidské vlastnosti. Staří Egypťané na příklad věřili, že placenta je tajným pomocníkem dítěte, který je v propojení s jeho andělem strážným. V Kambodži je placenta považována za domov dětské duše, proto je její pohřebiště obklopeno klasnatými rostlinami

Mozková mlha

Obrázek
  Současnost nás nezaměstnává jen tím, co se kolem nás děje. Tu a tam přijde také nějaký ten nový pojem, který to, co se děje, zkouší pojmenovat. Jedním z takových je i výraz „mozková mlha“. Pokud jste o ní dosud neslyšeli, zastavte teď na chvilku a nečtěte dál. Sami si nejprve zkuste pojmenovat, co ve vás tohle slovní spojení vyvolává? Pokud jste dospěli k jakési celkové malátnosti, vyčerpanosti, "vybitosti", jako byste se občas - trpíte-li snad i Vy někdy touto obtíží - proměnili v organismus zahalený podivným neprůhledným mrakem, trefili jste se. Mozkovou mlhou se rozumí nepříjemná kognitivní dysfunkce odborně nazíraná jako sice mírný, zato však chronický zánět v mozkové oblasti odpovědné za fungování paměti a koncentrace, resp. regulování pocitů únavy a nálad. Kdo to dneska nemá? Příčiny jistě nemusíme rozebírat. Stačí se rozhlédnout kolem. Náš běžný vnější svět, jak jsme na něj byli zvyklí, pozvolna kamsi mizí. Staré jistoty se vzdalují. Lpět na nich znamená nabíra

Všichni jsme propojeni

Obrázek
  V posledních letech málokdy čtu beletrii. Mám pocit, že příběhy psané životem, k nimž se dostávám také skrze svoji práci, si s těmi knižními nezadají, resp. obvykle je předčí. Přesto jsem teď několik románů zvládla. Všechny byly, aniž bych tomu předem pomohla cíleným výběrem, propojeny tématem rozděleného světa v důsledku tak zvaných velkých dějinných událostí, jimiž jsou obyčejné lidské osudy rozmetány na prach, a ještě víc. Začala jsem dvoudílným románem Dorfschullehrerin od německé autorky Evy Völler. Je věnován tragicky (z politických důvodů) ovdovělé mladé ženě, která po válce za dramatických okolností emigruje z východního do západního Německa, aby se posléze usadila v Hesensku přímo na německo-německé hranici. K neméně dramatickému útěku postupně dopomůže i své malé dcerce a prarodičům, u nichž vnučka prozatím zůstala. Hlavní hrdinka, profesí učitelka na základní škole, jinak prostě „cizinka z Ostbloku“, v konzervativním katolickém městečku dlouho čelí nedůvěře i odmítnutí a

Vše má svůj čas. I rozvoj dětského intelektu.

Obrázek
Nutit stále menší a menší děti k intelektuálním aktivitám a k abstraktnímu myšlení za situace, kdy takové schopnosti v rozvíjejícím se dětském mozku nemají podmínky - mozek pro to dosud není patřičně vyvinutý - nemá smysl, ba dokonce to dětem může uškodit. Přesto se právě o to dnes mnozí hromadně snaží v obavě, aby dítě neztratilo startovní pozici ve společnosti nemocné potřebou neustálého soupeření a rvaní se o zdroje. O to více dětem chybí prostá plnohodnotná osobní interakce s okolním světem a především s živou přírodou, s možností volného pohybu a zkoumání a experimentování, bez rušivého zasahování abstraktních idejí nebo nadměrné hypnotizace virtuální realitou, jež dítě tak snadno vcucne a zbavuje jeho vlastního vnímání a tvořivosti. Aby dítěti něco jednou mohlo dávat smysl, potřebuje to nejdřív projít jeho smysly a zabydlet se v těle. Až poté přichází čas na významnější zapojování intelektuálních a abstraktních funkcí. Ještě předškolní si potřebují především hrát. Hra je hlavní n

Dej a bude ti dáno. Přej a bude ti přáno.

Obrázek
  České přísloví možná jen jinými slovy vyjadřuje poslední přikázání z Desatera: Nebudeš toužit po ničem z toho, co patří tvému bližnímu... Také v terapeutických sezeních přichází řeč na bolest pramenící z toho, že se člověk úkorně srovnává s druhými lidmi. Poměřovat se a ztrácet v pocitech domnělé vlastní nedostatečnosti či nedostatku však stojí mnoho sil, času a energie. Místo aby úspěch druhých těšil a prohluboval pocity štěstí, vede u mnohých k propadům nálad a někdy i k trvalejšímu depresivnímu prožívání. Takový skrytý kostižer. Jdeme-li už nějakou dobu po cestě duševního a duchovního rozvoje, na racionální úrovni v podobných chvílích pravděpodobně vnímáme, že tohle skrývané bolestné lavírování není v pořádku. Přejeme si být přející a radovat se s těmi, kteří právě mají důvod k oslavě. Jak tedy s problémem pracovat? Jak ošetřit temné pocity nepřejícnosti, závisti či dokonce zášti, a uslyšet tichý hlásek odkudsi z hloubi naší duše připomínající, že radost druhých je přece i naší