Blog - Eva Labusová

Miluju pobyty ve Skotsku. Nabíjející mluvící příroda na dosah, pobývání v batolecím delta světě, žádný počítač, péče o věci nejprostší, bytí v teď. Právě tam mne ale tentokrát zastihly ony bouřlivé zprávy světových dějin o podivném setkání v Bílém domě a následně i akční krizový sjezd evropských politiků na britské půdě. Události mnohými zamávaly a vyplavily vlny silného strachu. A ještě v jiných naopak vlny odhodlání a naděje. Často se to taky různě střídá, podle toho, v jakém stavu sebe samých se zrovna nalézáme. Podle vaší víry se vám staň. Tak si pojďme připomínat taky to pozitivní, co situace nabízí. Stav vnějšího míru ve světě koresponduje se stavem míru uvnitř, ať jde o jednotlivce, nebo kolektivy. Jak doporučuje Christina von Dreien: „To rozhodnutí můžeme učinit právě teď a zas a znova: Chci mír v sobě, ve svém nejbližším okolí a všude tam, kde to já mohu v tuto chvíli ovlivnit." Nejsme bezmocní. Jsme bezprostřední spolutvůrci. Věci se prostě vyvíjejí a časy se mění. Vezmě...

Sama jsem si stagnace katolické církve výrazněji všimla také ve zhmotněné podobě, když jsme před lety měli takový zvyk, že jsme při projíždění zejména bývalými Sudety zastavovali na nejrůznějších místech a navštěvovali tamní kostelíky nebo někdy i velké kostely. Najdou se téměř v každé vsi a dodnes tiše připomínají, jak mocný význam katolická víra měla pro naše předky. Nic na tom nezměnil ani fakt, že za totality mnohé církevní stavby dostaly neskutečně na frak. Po roce 1989 byly částečně zrekonstruovány. Zdaleka ale ne všechny. A tak to bývají velmi silné pocity – stát tváří v tvář těm opuštěným, zanedbaným kamenným svědkům minulosti, které jako by šeptaly: Náš čas vypršel, vždyť sám Ježíš upozorňoval, že přijde doba, kdy se pravým stánkem modlitby a bohoslužby stane lidské srdce (Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě… Jan 4:23). A tak s napětím pozoruju ten kéž by očistný proces, který rozpoutal přešlap arcibiskupa Graubnera vůči Marku ...

Mnozí si v současnosti uvědomujeme, že se spiritualita utrhla ze řetězu. Stala se předmětem soutěžení i soupeření stejně jako výstavním a obchodním artiklem. Zatímco v dřívějších etapách svého vývoje trpěla přistřiženými křídly nebo likvidací z důvodu monopolu náboženství na vykládání a zaopatřování veškeré transcendence pouze v rámci pravidel církevního života (nezřídka až do podoby fik hlavička dolů, pokud to máš jinak), dnes se hranice mezi náboženstvím a spiritualitou rozvolnila a vládne nebývalá svoboda. Přibývá spirituality nenáboženské a ona hranice městnající spiritualitu jen do náboženského kabátku je vnímána a chráněna už jen těmi, kdo to tak pro svůj spirituální život potřebují, ať už proto, že to zdědili od předků, nebo proto, že to, také z důvodů psychologických a sociálních, lépe odpovídá jejich osobní potřebě. Je to tak v pořádku, pokud nezapomínáme na to, že jakkoliv je i forma důležitá, ve spiritualitě více než kde jinde o výsledku nakonec rozhoduje obsah. Obsah směřuj...

Porod je duše a tělo. Právě tak se jmenovala první velká mezinárodní konference věnovaná přirozenému porodu, která proběhla koncem roku 1999 ve Špindlerově Mlýně a snažila se tehdy ještě výrazně jednostrannému, na lékařsky vedený porod zaměřenému modelu českého porodnictví připomenout, že péče, která nezohledňuje jiné než fyzické potřeby ženy a dítěte, zdaleka není optimálním způsobem, jak přivádět děti na svět. Uběhlo čtvrt století a v českém porodnictví se toho hodně změnilo. Přesto ve standardním vzdělávání porodnických profesionálů nadále chybí systematické představování a zkoumání psychologických a spirituálních aspektů porodu a rozhodně není samozřejmé, aby se ohleduplnost k nim ze strany všeho personálu zabydlela v každé porodnici. Nicméně volba už existuje a je na místě jí věnovat pozornost. Proč? Mimo jiné proto, že porod je jedna ze dvou vůbec nejsilnějších liminálních (přechodových) situací, která nabízí rodícím ženám a všem, kteří je doprovázejí, jedinečnou příležitost ke s...

Škoda, že jen málokdo rozumí svému srdci. Mnozí přehlížejí, že jejich srdce je mistrovské dílo Stvoření a fenomenální nástroj s potenciálem vytvářet vibrace a harmonie, které svou nádherou překonávají i ty nejušlechtilejší nástroje hudební. Možná se rozplýváte, když hrají třeba housle. Slyšíte je, ale cítíte to v srdci. Svou práci vykonává nenápadně. A přesto právě jeho činnost udává životu směr: Když se otevře, milujeme. Když se zavře, je s láskou konec. Je-li zraněné, hýbe námi smutek, strach nebo hněv. Když s ním nejsme ve spojení, topíme se v nejistotě, prázdnotě, opuštěnosti. Všechny tyto situace svědčí o tom, že v srdci probíhají neustálé změny. Jsou to energetické výzvy. Tok srdeční energie se bez přestání otvírá a zavírá. Funguje jako ventil. Může proudění umožnit, ale také omezit. Fyzicky je to zcela zřejmé. Niterné procesy zvenčí být patrné nemusí. Každý z nás ale může poznat, kdy máme srce otevřené, a kdy je tomu naopak. Zkusme svému srdci věnovat více pozornosti a pamatujm...

Blíží se ke konci další rok, v jehož průběhu se mnohých dotkly všudypřítomné změny související s proměnami bytí jako takového. Doba razantně přenastavuje poměry na hřišti života a mnohem zjevněji, chce-li to kdo vnímat, naděluje podle naší (ne)ochoty vidět a slyšet také vnitřním zrakem a sluchem. K nejčastějším otázkám letos patřilo: „Jak mám poznat hranici mezi povinnostmi vůči druhým a vůči sobě? Co je to (sebe)láska?“ Naše vztahy jsou prověřovány. Některé vazby, mnohdy i pokrevně či příbuzensky nejbližší či přátelsky letité, se rozpadají. Jiné naopak přijímají onu tříbící výzvu a procházejí transformací, akceptujíce masivní bolest, která tenhle proces obvykle doprovází. Archetyp ptáka Fénixe je silně aktivován a klíčovou zůstává připravenost k hledání v dosud skrytých v hlubinách individuálního i kolektivního nevědomí. Tahle potřeba nás volá na úrovni osobní, párové, rodinné, komunitní, celospolečenské i mezinárodní a mnohde je silně poháněná neviditelnými spodními proudy, takže př...