O zlomeném srdci

Dnes tu mám jedno mimořádné téma. Nic menšího, než zlomené srdce. Už jste někdy někomu zlomili srdce? Nebo ho někdo zlomil vám?

Idiom srozumitelný ve všech jazycích

Zlomit srdce znamená oznámit někomu, kdo vás miluje, že vy jste ho naopak milovat přestali a že ho opouštíte. Případně jste schopni ve vztahu pokračovat v jiné, méně intenzivní podobě. Tím způsobíte, že dotyčný člověk bude v důsledku vašeho rozhodnutí prožívat silné zklamání a hluboký zármutek.

Pro opouštěné tohle bývá jedna z nejbolestivějších výzev, jakou život může přinést. Avšak také pro opouštějící, mají-li v sobě špetku fair play a empatie, rozhodnutí odejít nebývá snadné.

Nejčastěji se taková situace pochopitelně vztahuje k párovým soužitím v podobě nevěr a rozchodů. V současnosti, kdy se kvalita vztahů pro mnohé stává ústředním tématem, lze ovšem zlomená srdce potkat i jinde: V rodinách, kde se nově přestávají stýkat nejbližší příbuzní včetně rodičů a dospělých dětí nebo sourozenců. V přátelstvích, a to i těch postavených na desetiletích trvajících společných pozemských i duchovních putováních. Ve sféře pracovní, kdy lidé třeba kdysi spolu založili firmu nebo neziskovku, leč přestanou sdílet pohled na původní téma. Fenomén zlomeného srdce jsem zaznamenala u zaměstnance dvou společníků, kteří se ve zlém rozešli, a tenhle zaměstnanec, který dal jejich podniku mnohem víc, než kolik zasloužil, jeho zánik prostě nedokázal přijmout.

Ti, kteří opouštějí

Vynechme z úvah lidi s poruchami charakteru, kteří bývají od samého začátku vztahu, byť obvykle nepozorovaně, jako nalomená hůl. Důvěřovat v její oporu se nevyplácí, dříve či později si natlučeme.

Nečekané ukončení vztahů dále přichází od těch, kteří nežijí v živém a pravdivém vztahu k sobě samým, a tudíž bezmocně podléhají vlivům z nevědomí. Zejména krize středního věku odšpuntovává džiny z lahví. Častěji jsou to muži, kteří nečekaně odcházejí i z dosud spokojených manželství, protože jejich bytí uchvátí milenka, a nemusí to být nutně „femme fatale“, ba ani „temná kněžka“, která má odlákávání mužů jiným ženám tak nějak v popisu svého archetypu. Třeba se jen stane, že muž v nové ženě (nevědomě) konečně zahlédne svou ženskou část, s Jungem řečeno animu, již dosud ignoroval, a ona ho jedním rázem vtáhne do svého světa. Takovému dění nezřídka nejméně rozumí ten muž sám. Ženám se tohle stává pochopitelně taky. A ještě jindy je odchod výsledkem těžkého rozhodnutí navazujícího na dlouhé váhání nebo i letitou vnitřní práci.

Ti, kteří zůstávají

Opouštění jsou na tom zdánlivě hůř. Zůstávají sami. Zároveň ne tak docela. Ocitají se přece ve své vlastní společnosti. Možná poprvé v životě jsou přinuceni zeptat se sebe: Kdo vlastně jsem? Vydržím se sebou? Co k sobě cítím? Umím si dát útěchu? Zůstanu obětí? Nebo to byl závislý vztah? A pokud ano, co potřebuju poznat a udělat, abych se napříště takovému vyhnul/a?

Potkat sebe

Existují soužití, která z lidí dělají tu nejhorší možnou verzi jich samých. Zkusit najít a žít tu lepší verzi sebe je nakonec touhou a snad i povinností každého člověka. Rozpad blízkých vztahů tudíž není vždy nutně o nelásce či nenávisti. Prostě nazraje čas a duše uvede do pohybu proces, který zúčastněným nabízí na míru ušitou individuační krizi a splácení vývojových dluhů sobě samým v kontextu věčného proměňování podmínek života, o němž slovy klasika platí, že „Bůh přichází v bouři“. To aby se skrze - někdy totální - chaos mohlo nastartovat skutečné sebepoznání a zrání. Nejprve smrt starého, až po ní zmrtvýchvstání.

Dokážeme se k následkům pádu dosavadní stavby domu života postavit čelem? Bez odklizení sutin se nelze posunout dál a stavět na nich, jako by nebyly, jen přivolá další pád.

Některým lidem je těžké se zavděčit

Samostatnou kapitolu tvoří rozpad vztahů s lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu mimořádně křehcí a v určité fázi svého života se stanou až nedotknutelnými. Kontakt s nimi připomíná chůzi po skleníku. Ať šlápnete kamkoliv, hrozí křupnutí.

Může jít o lidi emočně zanedbané, nebo naopak o ty s vysokou úrovní citlivosti, a to zejména citlivosti vůči odmítnutí. Na nevědomé rovině stále úzkostně očekávají zranění či odmítnutí a reagují způsobem, které okolí považuje za přehnaný. To paradoxně vede k zranění a odmítnutí i tam, kde ve skutečnosti vůbec nenastalo.

Takový rys bývá výsledkem kombinace genetického nastavení a sociální a psychologické historie. Zjednodušeně řečeno: Dotyčný by se necítil ohrožen, kdyby ohrožení už dopředu neočekával. Neočekával by ho, kdyby ho v minulosti hojně nezažil. Často se jedná o lidi s poruchou citové vazby a o důsledek traumatu, ne nutně o nesnesitelnou povahu dotyčného.

Tito „obtížní“ lidé na sobě navíc často velmi pracují a podstupují terapie. Jejich skutečnému postavení se do vlastní síly, aniž je vykoupena silnými obrannými reakcemi, zatím něco brání. Zůstat přítelem takovému člověku znamená neustále zaoblovat hrany jeho věčné ostražitosti a pichlavosti a poskytovat korektivní zkušenost někomu, kdo v minulosti zažil tolik a tak bolestivých odmítnutí, že se to do jeho schopnosti vytvářet živé - tedy nedokonalé - blízké vztahy propsalo.

Je případně na místě se ptát taky sebe samých, co nám takový vztah vlastně dává. Trefně problém popsal Martin Burget v článku https://psychologie.cz/citlive-ne/, z něhož jsem si v tomto odstavci dovolila uvést několik myšlenek.

Umění odejít

To, jakým způsobem ze vztahů odcházíme, i to, jak se vyrovnáváme s tím, že někdo opustí nás, o nás vypovídá mnoho. Rozchod může být naším přičiněním maximálně ohleduplný, soucitný. („Aspoň jsem jí nechal většinu majetku.“ „Beru ten průšvih na sebe. Prostě jsem se zamilovala. Nemohla jsem si pomoci.“ „Už dlouho nám ten vztah nesloužil a bylo potřeba, aby to někdo z nás konečně vyslovil nahlas.“) A může být krutý, vykazující naprostou bezohlednost a ignoranci.

Kromě rozchodů typu „válka Roseových“ zaujímají přední umístění na škále bolestivosti také odchody bez vysvětlení, tzv. ghosting. Dotyční se prostě vypaří. Nedají si námahu s tím, aby něco vysvětlili. Přeruší komunikaci. Přestanou odpovídat na zavolání i na zprávy. Zmizí bez vysvětlení. To, jak nás někdo miloval, poznáme někdy právě až v situaci, kdy se rozhodne nás opustit.

Dar z nejvzácnějších: Přátelství v krizích protříbená

Úvahy o zlomeném srdci nás zákonitě vedou také k obrovské vděčnosti za ty jedinečné vztahy, které v životě máme a které, přinejmenším prozatím, tvoří důležitou součást naší niterné stability. Jsme si vzájemně svědky svých životních peripetií. Bez ohledu na pokrevnost či formální příbuzenství jde o vazby plné upřímnosti a lásky, která miluje doopravdy, a tedy za všech okolností. Proto snáší různost. Chce a nakonec dokáže usmířit každý konflikt. Odpouští. Nastavuje zrcadlo. Jak praví lidová moudrost: Přítel je ten, kdo nás důkladně zná, a přesto dál zůstává po našem boku. 

Vyšlo v Pravém domácím časopise, podzim 2025