Blog - Eva Labusová

Dokud ztotožňujeme temnotu se zlem, upadáme do staré pasti, v níž je temnota považována za negativní, nežádoucí, děsivou a dysfunkční. Temnota ale nemá být sklepem, kam zavíráme všechno, co bychom rádi schovali a co nás pak tajně pronásleduje a dříve či později taky dožene. Temnota je svatyní a místem, kde lze nalézt smysl bytí a vlastní duši. Dokud naše světlo nevyrůstá z vědomého propojení s kořeny uloženými ve tmě, do té doby se ve strachu přikrčujeme před svým stínem vytvářejícím přesvědčení o dualitě a oddělenosti. Je možno na nás uplatňovat moc rozněcující boj jedné strany proti druhé v duchu odvěké strategie: Rozděl a panuj. Poznání těsné propojenost světla a tmy naopak spojuje a přestává oddělovat viditelný vnější svět od mysteria světa neviditelného vnitřního, který je mnohem rozsáhlejší a jemuž jako lidstvo dosud hodně dlužíme. Zkoumejme tedy svůj strach z temnoty a proměňujme jej ve zvídavost a fascinaci, abychom se už nemuseli bát zavřít oči, spočinout ve tmě, naslouchat ti...

Jakkoliv se všichni, každý, jak umíme, snažíme vypořádat s pandemickou situací, dříve či později někteří narážíme na limity převažujícího materialistického pohledu na věc. Moderní a z vědeckého poznání vycházející medicína má své osvědčené způsoby řešení problémů. Hledá je v zákonitostech smysly poznatelného fungování hmotného světa a nutno říci, že to pro velkou část péče o lidské zdraví výborně funguje. Proto se nelze divit tomu, že tak obrovská spousta lidí klasické medicíně plně důvěřuje a nic jiného nehledá. I já sama jsem na sobě nebo jako pozorovatelka životů svých blízkých zažila, že moderní medicína „umí zázraky“ a patří jí za to můj upřímný obdiv a dík. Přesto i o ní platí, že kde je mnoho světla, bývá i hodně stínu. Jednou z okolností, které se zatím moderní medicíně daří zohledňovat nedostatečně, je potřeba nalézat vědecky neuchopitelné příčiny vzniku nemocí a zaujímat k možnostem léčení celostní postoj. V této souvislosti považuji za důležité dva termíny: psychosomatika a...

Situace s covidem je u nás veřejně jednostranně pojímána dle medicíny založené na důkazech, která v duchu karteziánského myšlení vychází ze zákonitostí orientovaných na materialistický způsob poznávání světa. Operovat veřejně duchovními argumenty není pro většinovou společnost přijatelné. Dodejte tvrdá data, volají např. média. Téměř nikdo veřejně nepřipomíná, že existuje hranice, za kterou lze dojít, připustíme-li i jiné než jen materialistické poznání. Přesto mezi námi žijí lidé, kteří na sobě samých zažívají, že zákony hmoty a ducha potřebují být v souladu, máme-li dojít k žádoucímu poznávání celostnímu. Prof. Jan Rak (nositel Bludného balvanu) v jedné své přednášce mluvil o tom, že když se člověk rozhodne skočit dolů z výškové budovy a bude sám vnitřně plně přesvědčen, že se mu nic nestane, skončí dole rozpláclý a mrtvý. Když ale lidé někde ve skupině chodí přes rozžhavené uhlíky, spálí si chodidla ten, který na ně vstoupil s vědomím strachu. V obou uvedených případech jde o sit...

  Stává se, že jedinci nebo skupiny v obranném mechanismu projekce zaměří svou nespokojenost na zástupný objekt a mají potřebu "obětovat berana". Děje se tak zvláště tehdy, když nelze přímo konfrontovat původ(ce) oné nespokojenosti, ať už proto, že jej nerozpoznáváme, nebo je natolik mocný, že s ním nedokážeme jít do konfliktu. V každém případě si své obranné mechanismy povětšinou odžíváme nevědomě, takže si nepřipouštíme pokroucení, jichž se při projektivním vnímání reality dopouštíme. Naštěstí lze s tímto druhem nevědomosti pracovat - bývá to častý úkol v psychoterapii nebo jiné vnitřní práci. V evangeliích je situace trefně popsána vehementní snahou tahat bratru z oka třísku, a hle, trám v našem vlastním oku. Do doby, než jsme ochotni připustit, že nám náš trám poněkud zastírá vidění, odžíváme svou vnitřní disharmonii nevědomě a nezřídka v podobě neřízené agrese. Jako jednotlivci i jako kolektivy. K nejnebezpečnějším, jak nás historie učí, patří agrese odosobněného davu,...

Vnímáme je v bezmoci a rezignaci, nebo v naději, že máme šanci něco změnit, a v odvaze, že případná změna záleží taky na nás? Připomínám hypotézu o teorii traumatu: Obecně jde o zranění, ke kterému dochází v důsledku traumatické události. Tou může být pro jednotlivce např. těžký úraz, úmrtí blízkého člověka, alkoholismus nebo duševní nemoc v rodině, šikana, znásilnění, emoční zanedbávání v dětství. Podobně traumatizující je událost postihující celou společnost, např. přírodní katastrofa, mobilizace, válka, znárodňování, normalizace. Jde zkrátka jakýkoliv o zážitek, který jednorázově silně, nebo dlouhodobě vlekle zásadně naruší duševní rovnováhu zúčastněných a promění jejich vnímání života. Takové situace není možno zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy, protože přetížení bylo příliš zničující. Dochází k porušení vlastních hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v ...

  V psychoterapii nebo při osobní vnitřní práci se hledající člověk dříve či později přiblíží k něčemu, ukrytému hluboko v něm, co bývá nazýváno posvátným zraněním. Jedná se o jednorázový zážitek nebo o déledobější prožitek traumatické podstaty, který se - jak už to u traumatu bývá - vyvinul v silnou nevědomou strategii přežití. Ta nám sice pomohla překonat danou neobvykle obtížnou situaci, zároveň ale dosud neodezněla, nýbrž nepozorovaně se v nás zabydlela. Působí, že nadále, aniž jsme si vědomi souvislostí, na určitý druh situací (říká se jim trigger či spouštěč) opakovaně reagujeme v silné vnitřní obraně. Tato nevědomá obrana nás připravuje o autenticitu, nepředpojatou vnímavost, spontánnost, hravost a radostnost. Předurčuje náš způsob bytí, prostoupený strádáním, neprosperováním, (sebe)odmítáním, (sebe)destrukcí. Někdy je posvátné zranění snadněji dohledatelné v traumatické události, často následované posttraumatickou stresovou poruchou (např. nečekané úmrtí blízkého člověk...

  V doslovném překladu biblické řečtiny znamená slovo „hřešit“ ztratit cíl , přeneseně ztratit ze zřetele pravý smysl nebo také žít nevědomě, „spát“ . Jde o stav vytvářející utrpení, jež člověk působí sobě i druhým. Čím jsme duchovně citlivější, tím více si této skutečnosti všímáme. A toužíváme ji napravit. Jenže toho nebýváme schopni. Něco v nás nás opakovaně nutí jednat v naučených nefunkčních stereotypech, nezřídka proti naší vědomé vůli. Abychom lépe pochopili, proč je tomu tak, potřebujeme si uvědomit, jak lidská mysl funguje. Je nepochybně nesmírně inteligentní, o čemž svědčí výdobytky kultur a civilizací. Skrývá však v sobě i strašlivou destrukci. Proč by jinak člověk člověku, druhým i sobě, působil víc utrpení, než kolik ho přinášejí všechny přírodní katastrofy dohromady? Projevem kolektivní poruchy lidské mysli je např. násilí, které pácháme vůči Zemi, a čelíme proto už bezprostřední osudové ekologické katastrofě. Mezi hlavními motivy, které nalézáme za...