Blog - Eva Labusová

Mám ráda knihu Anthonyho Williama Léčivá síla ovoce a zeleniny (Metafora 2017). Autor upozorňuje na skryté souvislosti přírodních potravin a připojuje jejich možný emoční a duchovní význam. K třešním připomíná, že jde o ovoce povzbuzující přátelství. Snadno se kazí, je třeba je rychle spotřebovat. Darujme třešně lidem kolem nás, nejen blízkým, ale i těm, jež třeba ani neznáme nebo s nimi máme složité vztahy. Třešně otvírají srdce a rozvazují jazyky. Také cítíme-li se sami prázdní a opuštění, třešně mohou pomoci našim emocím nabrat nový směr. Stačí pohled na mísu třešní a prostoupí nás radost. Třešně nás ovšem také učí trpělivosti. Jíme-li je nebo pokrmy z nich hltavě, můžeme se zranit o pecky. Třešně nás upozorňují na potřebu nespěchání a důkladného zvažování našich činů, abychom minimalizovali chyby a bolest

  Vstoupila mi nedávno do života písnička Chodila po roli, kde se mimo jiné zpívá o polajce https://www.youtube.com/watch?v=6MAX65js-9k . Nevěděla jsem, co to slovo znamená, tak jsem hledala: Polajka - Mentha pulegium - Máta polejová, léčivá a čarovná bylina, kterou dívky nosily v záňadří věříce, že bylina přitahuje chlapce. Byla pokládána za orákulum lásky. Účinek posilovalo, pokud byla polajka utržena v předvečer svátku svatého Jana. V některých oblastech byla pokládána za univerzální lék na všechno. Byly z ní připravovány odvary k pití, dávali ji do pokrmů jako koření. Polajka byla součástí směsi bylin pro nakuřování a v neposlední řadě sloužila k vyhánění blech Svátek sv. Jana máme před sebou. Magická, čarovná noc, lidovou moudrostí opěvovaná, vybízející také k hrátkám milostným. Vybavuje se mi v této souvislosti rozhovor s Helenou Klímovou ( https://www.evalabusova.cz/rozhovory/h_klimova.php ), možná i proto, že jsem v poslední době věnovala pozornost knize určené současný...

  Právě vyšla kniha, osvětlující jeden z nejhlubších zdrojů mezigeneračně předávaných zranění.  Je věnována především dcerám a jejich matkám, v tomto pořadí. Odhaduji, že ji budete číst s mimořádným zaujetím, pokud si připustíte, že se vás její téma jakkoliv týká. Zabývá se fenoménem mateřského zranění (anglicky mother wound ). Už jste o něm slyšeli? Vybavuje se mi rozhovor s jednou pro rodinu zapálenou novinářkou, který proběhl asi před dvaceti lety. Tenkrát se o mateřském zranění ještě nemluvilo, ona ale někde v zahraničním časopise narazila na hypotézu poškozování potomků prostřednictvím výchovy a rodičovské péče. Byla mladinká, plná ideálů, dodnes si vybavuji její polekané oči: Copak existují matky - pomineme-li ženy duševně nemocné - které ubližují svým dětem? Vždyť přece každá máma chce pro své dítě to nejlepší!? Ač jsem termín mateřské zranění tehdy neznala a ač se v té době ještě tolik nemluvilo ani o mezigeneračním přenosu traumatu, pamat...

Děkuji za nedávný hluboce lidský online seminář o aktuální krizové intervenci / jak pracovat s klienty v tématech válečného konfliktu s Danielou Vodáčkovou a Janem Velišem (záznam k přehrání zde https://www.facebook.com/watch/live/?ref=watch_permalink&v=740403173543916 ). Inspiroval mne k následujícím úvahám: Je těžké to přijmout, ale je to tak: V terapeutické práci i v běžném životě zažíváme v přímém přenosu přesun od rozhovorů zaměřených na kvalitu života k rozhovorům o přežití, resp. o konci světa, jak ho známe, a o blízkosti smrti. Po covidových časech zůstáváme u obdobného tématu, ovšem v nesrovnatelně dramatičtějším kontextu. Jinak totiž vnímáme utrpení, které úmyslně působí člověk člověku, a jinak neštěstí pocházející z živelných katastrof, za niž je covid povětšinou považován (ač, pravda, někteří připomínají, že i v tomto případě může jít o problém vytvořený lidmi). Ať tak, či onak, potřebujeme se učit rozlišovat mezi pocity bezmoci a pocity úzkosti. Obojí vyžaduje trochu...

  Od určité doby už jen výjimečně pracuji s páry, které se chtějí rozvádět a jako zakázku rovnou přinášejí spory o děti, majetek a všechno možné. O to raději jsem s těmi, kteří poptávají hledání zdrojů pro znovunalezení smyslu, obnovy, usmíření či oživení skomírajícího či zraněného dlouhodobého vztahu, jež se z nějakých důvodů ocitl v krizi nebo ve slepé uličce. Hodně jsem o tom přemýšlela, zda neutíkám od náročnější verze párového poradenství? Ale když o tom mluvíme s kolegy a kolegyněmi, je patrné, že se každý nějak specializujeme a pro šťavnaté rozvodové kauzy jsou mezi námi zkušení, do větší míry adrenalinoví „hráči“, kteří odvádějí nesnadnou separační práci vybalancovaně a s nadhledem (mimochodem, znám v této roli dobře usazených více mužských terapeutů). Ať už přijdou partneři do terapií řešit cokoliv, v hlubinné práci vždy dojde i na téma nevědomí. Pojem je přisuzován Sigmundu Freudovi, ale zkoumáno bylo v daleko starších dobách. Stručně řečeno, jedná se o všechny naše nit...

To jsou takoví, kteří si, aniž jsou si toho vědomi, skrze své děti odžívají svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být rodičovsky k dispozici. Nejsou schopni přijímat dítě takové, jaké je. Nenechají ho vyvíjet se v souladu s jeho vlastními potřebami a talenty. Vyrůstat v jejich blízkosti přináší dítěti obrovské zatížení. V současnosti je tohle téma často zmiňováno v souvislosti se zkoumáním zákonitostí mezigeneračního přenosu. Součástí psychoterapeutické práce bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí každého z nás, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my, a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás. Pokud rodiče patří ke generaci postižené nějakým společenským nebo osobním vývojovým traumatem, bývají ve svém emocionálním vývoji hendikepovaní. Lze to poznat např. podle následujících symptomů: Soustředí se hlavně na materiální a...

Jedním z nejčastějších problémů, který lidé přinášejí do terapií, je neschopnost vyznat se v sobě. Zahlceni okolním děním a starostmi, cítí se od sebe odpojeni a neorientují se v tom, co se v nich děje. Proč prožívají, co prožívají? Proč dělají, co dělají? Proč jim život drhne a nedopřává naplnění? Niterná indispozice způsobuje, že se cítí nespokojení, neúplní, nešťastní. Vnitřní práce, pokud se daří, postupně odkrývá, že pocity odcizení si většina z nás nese už z dětství. Rodiče minulých generací nebyli vzdělaní v otázkách dětských psychologických potřeb, v zákonitostech citové vazby ani v rizikách mezigeneračního přenosu. Sami museli během svého vývoje mnohé bez vysvětlení skousnout a potlačit. Těžko jim vyčítat, že v křehkém vývojovém období dosud neprobuzeného vědomí vlastních potomků nedokázali kontejnovat a mentalizovat a nebyli příliš nápomocni onomu tajemnému, mystickému procesu, kdy se za ustupujícího zastření mysli u dítěte pozvolna vynořuje jeho "já". Tzv. nové...