Bolest otvírá Duši
Davide, dnes je to rok, co jsi po svém tragickém zranění od nás odešel. Nejprve na necelých jedenáct týdnů do liminálního prostoru tří nemocnic a pak až za bránu pozemského života. Byl to neskutečně těžký rok. Zároveň rok nejhlubšího (sebe)poznávání a setkávání s tajemstvími smrti a znovuzrození na všech úrovních.
Nezapřel jsi ani tentokrát svůj smysl pro humor a paradox. Tady na Zemi jsi to byl ty, kdo bravurně vládl hmotě a pozemským cestám. Na co jsi sáhl, to jsi spravil nebo přetvořil v něco cenného a krásného. Kdykoliv ses podíval do mapy (a vůbec nevadilo, že v místech, kde jsi nikdy před tím nebyl), bez výjimky jsi obratem dokázal najít ten nejnádhernější výlet, byť ano, často mimo vyšlapané cesty. Všímali jsme si, jak se doplňujeme ve svých opačných pólech, byli jsme si ve věcech Hmoty a Ducha vzájemnými průvodci. Ty i já jsme měli svoje "osmitisícovky", k jejichž vrcholům jsme nemohli směřovat či vzhlížet společně, tak jsme si o nich aspoň povídali. Někdy i dost zprudka, ale nikdy ne tak, aby nás to rozdělilo.
Tvoje Smrt to obrátila vzhůru nohama. Stal ses mým největším duchovním učitelem!!! Moji osmitisícovku jsi, jak vnímám i z našich posmrtných setkání, zdolal právě během těch jedenácti týdnů, v nichž jsi pro své ochrnutí už nemohl být ve svém těle. Já byla naopak vyslána do intenzivního kontaktu s velmi pozemskými záležitostmi, od nafukování kola a shánění opraváře myčky až po správu našich nemovitostí a financí. Uf.
Děkuji, kudy chodím, rodině a přátelům, ba i mnoha neznámým laskavým bytostem (úředníkům, řemeslníkům…), kteří mi tolik moc pomohli a pomáhají přejít přes moje osobní „rainbow valley“.
Brzy se - po 30 letech - budu stěhovat z našeho domu a předám ho mladší generaci. Rok smrti vystřídá rok života a dá-li Bůh, přivítáme letos dva nové členy naší smečky.
Otvírám se tomu, co přichází...
