Blog - Eva Labusová

Jestli jsem se na něco s babičkovstvím opravdu těšila, tak na to, až budu vnoučatům vyprávět pohádky. Nejstarší Esterce budou tři, narozená je o posledním magickém Modrém úplňku (zítra máme shodou okolností ten další), tedy jsem to předevčírem poprvé zkusila. Esterka zatím mluví víc anglicky než česky, nicméně moji českou verzi Perníkové chaloupky přijala s fascinovaným pohledem. Její velké oči se doslova vpily do mých a vydržela až do konce (zvolila jsem samozřejmě kratší verzi). „Tak jak se ti pohádka líbila, Esterko?“, zeptala jsem se. Zavrtěla rezolutně hlavou. „Proč se ti nelíbila?“ „Hurt children“, odpověděla. Čímž v podstatě částečně vystihla jungiánský výklad, zaradovala jsem se. Včera jsme v parku pod stromem zkusily Šípkovou Růženku. Opět ty hluboké modré oči vsáté do mých, jak seděla na mém klíně. Když přišla pasáž o schodech do vysoké věže, z níž se shora už ozývalo vrčení kolovrátku a hlas temné sudičky Růženku vábil k osudovému píchnutí, Esterka se rozplakala. Bylo jasné,...

Myslím v těchto dnech na všechny, kteří na cestě za svou duší (ve svém individuačním procesu) právě prožívají fázi „temné noci duše“. Je fascinující, jak různorodě a pestře, stejně jako se to děje i v našich životech, popisují tento jev různé mytologie či náboženské obrazy. Hlubinné psychologii tím přinášejí nekonečnou inspiraci pro lepší chápání niterných procesů: Inanna sestupuje do podsvětí, Mara útočí na Buddhu pod stromem Bodhi, Ardžuna odhazuje svůj luk a hroutí se doprostřed svého vozu v naprostém zoufalství, Ježíš potí krev na Golgotě, Dante stojí před plamenným kruhem pekla, alchymisté mluví o černání a hnití. No a v tarotu si nejspíš vytáhneme Poustevníka… Už není zbytí. Pouštíme kontrolu, střízlivíme z iluzí, přijímáme dlouho odmítaná povolání, svěřujeme svůj život nebo svou smrt Síle větší než je naše. Skáčeme do prázdna pod soutěskou, vcházíme bez záchranného kruhu na vodní hladinu. To vše v důsledku zaslechnutí hlasu Bytostného Já. Začínáme chápat, že naše osobní utrpení...

Caroline Myss ve svém newsletteru sdílela zkušenost, která je mi po mém nedávném přestěhování blízká. Možná bude i vám, dokonce i když jste se zrovna nestěhovali. Posuďte sami, co Caroline sdílela ve svém newsletteru (zkráceno): V roce 1982 jsem se přestěhovala do New Hampshire. Našla jsem si práci a bydlení s dojížděním 46 minut, na což jsem byla náležitě hrdá. Pronajala jsem si něco, o čem jsem si byla naprosto jistá, že je to okouzlující malý dům na Cape Cod s předním trávníkem. Asi po dvou týdnech jsem stála v kuchyni a dívala se z okna. Pozemek. Spousta pozemku. Znovu jsem se podívala. Červená stodola. Byla tam celou dobu. Neviděla jsem ji. Zavolala jsem realitnímu makléři. „Mám dům s předním trávníkem, nebo mám farmu se stodolou?“ Pauza. „Pronajala jste si čtyřicetiakrovou farmu.“ To byl tedy šok! Pocházím z Chicaga. Holky jako já si farmy nepronajímají. V životě jsem se krávy nedotkla. Ani jednou. Co si počnu s tak velkou farmou? Se zvířaty? S kravami? O ničem z toho nemám ani ...

Tyglík, jak býval používán v alchymistické laboratoři, se od běžného kuchyňského kotlíku lišil materiálem. Musel být vyroben z vysoce žáruvzdorné hlíny nebo grafitu, aby vydržel extrémní žár pece, v níž se tavily různé příměsi při hledání zlata nebo nápoje nesmrtelnosti. Obraz „přetavování v žáru“ bývá používán též pro proces zrání lidské osobnosti. Sám C. G. Jung používal tuto metaforu i pro terapeutický proces, jenž rovněž bývá jako žár, který z hrubé hmoty našich problémů a traumat odděluje nejvzácnější kov naší pravé podstaty a posttraumatického růstu. Mám tu v této souvislosti knižní tip, tentokrát i pro odvážné nakladatele, protože český překlad dosud nevyšel. Jde o téma, jež čím dál častěji proniká do intervizních skupin celostně orientovaných psychoterapeutů stejně jako do psychoterapeutických praxí: Nedávno zesnulý, mezinárodně uznávaný, původem britský psychiatr a jungiánský analytik Lionel Corbett dal svému dílu název The Sacred Cauldron: Psychotherapy as a Spiritual Practi...

V esmír má smysl pro detail. Téměř na den přesně jsem se o posledním (štířím) úplňku po 30 letech odstěhovala z našeho milovaného domu a nechala jsem ho mladší generaci. Začínám novou etapu v bytě s malou zahrádkou, na kraji vesnice už mimo Prahu, byť od domu, který je administrativně ještě v Praze, je to sotva kilometr… Když jsem o svém rozhodnutí říkala přátelům, někteří nechápali (proč odcházet odněkud, kde to máš ráda?). Jiní naopak schvalovali, že mi po Davidově smrti ubude starostí s péčí o nemovitost a v menším prostoru samota nebude tak výmluvná. Nejtrefnější vysvětlení přišlo ovšem od kamarádky jogínky, která mi s úsměvem řekla: „Děláš něco, co je v Indii tradičně normální. Odcházíš do Vanaprasthy. A upřímně, docela se na to hodíš!“ Tak jsem si to dohledala: Vanaprastha je sanskrtský termín odvozený z vana, což znamená „les“ či „zahrada“, a prastha, což znamená „jít do“. Lze jej tedy doslovně přeložit jako „odchod do lesa či do zahrady“. Jedná se prý o jeden z nejdůležitějších...

Nespokojenost a pocity nenaplnění stejně jako představa, že nepříjemné stavy vyřeší vnější změna – nový partner, nová práce, exotická dovolená – narážejí na opomíjení mnohem podstatnější chybějící součásti našich životů. Především totiž postrádáme schopnost niterného ponoru a ztišení, údivu, posvátnosti, krátce osobního spojení s transcendentními přesahy, které vedou ke skutečným prožitkům přijetí života a jeho smyslu. Dáme-li se do pátrání, je vcelku jedno, jakou spirituální či psychoterapeutickou tradici coby pomocný prostředek zvolíme. Obvykle si nás něco zavolá a forma není rozhodující, vychází-li z poctivých základů. Mystické zkušenosti, stejně jako průvodní procesy hlubinné osobnostní přestavby, jsou univerzální. Jde hlavně o to, nakolik závazně se do vnitřní práce pustíme a zda přijmeme a ustojíme nesnadné zákonitosti, které k tomu patří. Lidé dnes nutně nechtějí mluvit o Bohu, touží se ale spojit s Jeho silou. Nehledají už jen v náboženstvích a setrvávají tam, kde se podle svéh...

Naše doba z jazyka téměř vymýtila slovo „zasvěcení“. Snad je zaslechneme, když je řeč o novém sportu nebo o jiné kratochvíli, jež je právě v módě a na vzestupu. Podstatně méně tušíme, co toto slovo znamená ve vztahu k životním mystériím. Jako by všeobecné mínění a priori zavrhovalo skutečné iniciační procesy, které ze své definice odkazují na vstup do liminálních území, na přechod, překonání mostu, otevření dveří. Jde o přesun do nové dimenze z nějaké jiné, jež nemá tutéž povahu. Přesněji řečeno a s užitím výrazů odvolávajících se na různé terminologie: Jde o přechod z profánního do posvátného, z viditelného do neviditelného, z přirozeného do nadpřirozeného, z jedné úrovně bytí a vědomí na druhou. Je na čase připomínat, že náš život nespočívá jen v povrchním klouzání po slupce existence, nýbrž v pronikání právě i prostřednictvím nějakého druhu osobního zasvěcení skrze tuto slupku k dužině Vesmíru a k nejvlastnějšímu srdci člověka. Podle knihy Zavěcení od Annick de Souzenelle a Pierra-Y...

Mnoho hledačů pravdy se domnívá, že spirituální cesta je přednostně povede ke „šťastnému životu“. Dá se to tak říci, ovšem pohledy na to, co štěstí znamená, se mohou výrazně lišit. Přichází zklamání, když se ukáže, že podstata skutečné duchovnosti nespočívá ve stále snazší a pohodlné každodennosti, nýbrž mnohem spíše v našich proměňujících se postojích a prožíváních, jimiž reagujeme naopak na situace problémové, včetně těch nejnáročnějších. Když životní okolnosti přitvrdí, můžeme v sobě nechat narůstat vztek, strach, pomstychtivost… A nebo se můžeme podvolit, pouštět, odevzdat. V aktivní důvěře, nikoliv v pasivitě. Můžeme dovolit těžkostem života, aby nás obměkčily a my se stávali laskavějšími, vnímavějšími a otevřenějšími vůči tomu, co nás štve, bolí nebo děsí. Tuto volbu máme vždycky. Inspirováno Pemou Chödron a její knihou Místa, která vás děsí Foto: Dimitri Svetsikas, Pixabayfree