Blog - Eva Labusová

Každý duchovně hledající se dříve či později zasekne ve svém osobním bludišti a neví, kudy dál. Může se začít ztrácet v povinnostech či vlastních tužbách, ve vizích úspěchu či v deziluzi z prohry, v nekonečných nabídkách, informacích, šumech. Tápání a bloudění může trvat různě dlouho, dříve či později ale přijde okamžik, kdy nazraje změna. Konečně se zastavíme nebo - častěji - jsme zastaveni. Stane se něco, co nás znehybní a přiměje přeorientovat náš pohled a naše cítění zvenku dovnitř. Podobné krizi (nesoucí různé názvy od temné noci duše přes pobyt v poušti, cestu kříže až po nigredo či individuační soutěsku…) se kupodivu nevyhnou ani velikáni. I samotného C.G.Junga kolem roku 1913 navštívila a vyústila v tvorbu jeho Červené knihy. Jung měl tehdy krátce před 40. narozeninami (ach, ten střední věk a jeho krize!). Zdánlivě byl na vrcholu sil, úspěchu i slávy, a přesto zažil pravděpodobně svůj nejhlubší a nejdramatičtější propad, související nejspíš s kumulací jeho osobních a profesních...

Martin Josh Vala  v souvislosti s minulým zamyšlením věnovaným Stanislavu Grofovi a s myšlenkou „Kdo zemře dřív, než zemře, nezemře, až zemře“ vyslovil další podstatnou otázku, parafrázuji: Na co asi člověk myslí v okamžicích, kdy skutečně už umírá a opouští svou stávající pozemskou existenci? Zkusím odpovědět s tím, že bych si na takovou odpověď vůbec netroufla, kdyby smrt nedávno nejtěsnějším možným způsobem neprošla také mým životem a zásadním způsobem jsem se s ní, kmotřičkou, nesblížila. Naučila mne, že její stálá přítomnost v mé mysli působí jako nejostřejší filtr, který nekompromisně tříbí mé vnitřní obsahy. Stroze připomíná pomíjivost všeho, co „máme“, a hodnotu toho, co „je“ a co na rozdíl od jmění s námi přes práh smrti poputuje i tam někam… Žít s myšlenkou na smrt se v tomto kontextu přestává jevit jako „morbidní“, naopak. Může se z toho stát ten největší formační vliv, který klade tichou otázku: „Kdybys dnes zemřel/a, čeho neuskutečněného nebo promarněného v tomto život...

Stanislav Grof 1. července oslavil 95. narozeniny. Mimo jiné obohatil lidské poznání popisem různých druhů „umírání“ probíhajícího "nanečisto" v holotropních stavech vědomí: 1. Biologická smrt (fyzická simulace): Člověk může prožívat autentické příznaky skutečného umírání – dušení, srdeční zástavu, smrtelné křeče, totální vyčerpání. Subjektivně vnímá reálný konec těla. 2. Psychologická smrt (smrt ega): Nejčastější a nejdůležitější forma. Subjektivní pocit, že se hroutí vše, čím jsme si mysleli, že jsme. Člověk ztrácí pocit oddělené identity, své jméno, historii, ego-strukturu. Po pocitu totální zkázy následuje prožitek „znovuzrození“ do širšího, kosmického vědomí. 3. Perinatální smrt (smrt plodu): Grof propojil prožitek smrti také s procesem porodu (tzv. čtyři perinatální matice). Ve druhé a třetí matrici plod „umírá“ jako vodní bytost v uzavřeném děložním systému. Tento biologický vzorec je hluboce otištěn v našem nevědomí a v dospělosti se v holotropních stavech taktéž vyno...

Dnes tu mám něco (ne jen?) pro aspiranty Cesty Jógy Švétášvatara upanišad – 2. kapitola: 1. Nechť Bůh (Dárce života) nejprve upne naši mysl a smysly k Pravdě. Nechť pozvedne oheň poznání ze země a přinese jej sem k nám. 2. S myslí sjednocenou s Bohem usilujme s veškerou silou o dosažení blaženosti. 3. Nechť Bůh skrze naši mysl ovládne smysly směřující k nebeskému světlu, aby tak zjevily zářícího Ducha. 4. Moudří lidé upínají svou mysl i své smysly k onomu velkému, všeprostupujícímu a inteligentnímu Duchu. Jen on sám, znalec všeho, určil povinnosti každého z nich. Velká je Boží sláva. 5. Slyšte, ó děti nesmrtelné blaženosti, i vy, kteří přebýváte v nebeských sférách! Poznal jsem onoho vznešeného Ducha, zářícího jako slunce nad temnotou. Jen skrze poznání Jeho lze překonat smrt; jiná cesta k vysvobození nevede. 6. Tam, kde je vykřesán oheň, kde je usměrněn vzduch a kde přetéká nektar oddanosti, tam se rodí čistá inspirace. 7. S pomocí Boží ctěte věčné Absolutno, kosmické Vědomí. Ponořte...

Pokud se zabýváte svými sny, možná máte podobně jako já pocit, že letní se od zimních liší. Snad je to množstvím tepla a světla, hojným pobytem v přírodě, koupáním v rybnících a řekách, častějším pohledem na hvězdy. Letní sny se mi jeví být nějak barevnější a i když přinášejí jen “obyčejné obrazy“, nakonec překvapí možnou hloubkou svých výkladů. Tak třeba sny o kuchyni. Nedávno mi vstoupila do snu ta z domova mého dětství. S ní pak vzpomínka na kuchyně mých tří babiček. A nakonec i pohled na novou kuchyň v mém novém bytě… Jak poznamenala Marion Woodman, kuchyň je mimořádné místo. Zdaleka nejde jen o dějiště rutinních prací. Chceme-li, můžeme uvidět posvátný prostor pro transformaci. Alchymistickou dílnu pro práci lidské duše. Ano, vykonávají se tu špinavé práce a zpracovávají „energie v syrovém stavu“ – krev z masa, hlína ze zeleniny, sbírání temné pěny z vývarů, odřezky, slupky, jádřince. Je co dělat, aby se vše přebralo, očistilo, připravilo pro požití. Kuchyňské práce připomínají v...