Blog - Eva Labusová

C. G. Jung patřil k prvním, kdo systematičtěji zkoumali úrovně lidského vědomí v rámci vývoje toho, jak člověk vnímá sebe sama a svět kolem. Celý tento proces lze vidět jako příběh, kdy se z hlubin nevědomí postupně vynořuje „já“ (malé já, ego) a „Já“ (Bytostné já / Self). Jung samozřejmě navázal na mnohé předchůdce, od Platóna po gnostiky, byl však nejspíš první, kdo ze střípků filozofie, alchymie, antropologie a v neposlední řadě ze své klinické praxe vytvořil představu ucelené cesty, kterou člověk hledající svou vědomou podstatu prochází během svého seberozvoje a své individuace. Navrhl tyto čtyři fáze: 1. úroveň: Percepce (Režim „Kamera“) Stačí pohlédnout na novorozence. Neexistuje dosud žádné „já“, které by o něčem přemýšlelo. Jako by běžela zapnutá kamera, ale nikdo se nedíval na displej – ten v ideálním případě u miminek a batolat hlídá a reguluje primární pečující osoba, resp. rodiče. Příklad: Když má miminko hlad, ono samo je tím hladem. Když pláče, je tím pláčem. Neexistuje ...

Existuje jistý druh úzkosti, který nereaguje na ujišťování. Děláte vše pro to, abyste ji zahnali: říkáte si, že jste v bezpečí, budujete si stabilní a spolehlivý život. Říkáte „ne“ častěji než „ano“, aniž byste si uvědomovali, že svůj život organizujete kolem vyhýbání se všemu. Ale cítíte to. Cítíte to neustále. Něco si pro vás jde; něco katastrofálního a nezvratného. Máte strach, že se zhroutíte, a víte, že se z toho už nevzpamatujete. A tak děláte všechno možné, abyste tomu zabránili: pevněji svíráte své děti; zůstáváte v napjatém střehu a raději nevycházíte ven. Jste ve stavu neustálého očekávání v naději, že vás to připraví na chvíli, kdy to konečně udeří. Váš život se zmenšuje. Vaše hrůza roste. V roce 1974 vyšel posmrtně článek psychoanalytika D. W. Winnicotta, který nabídl myšlenku na svou dobu radikální: to, čeho se nejvíc bojíte, už se stalo. Myslel to doslova. V určitém okamžiku raného života se stalo něco zdrcujícího. Byli jste opuštěni, odmítnuti, zklamáni. Ať už to bylo co...

O „velkofilmu letošního roku“ jsem zaznamenala víc kritiky než ocenění: příliš dlouhé, příliš syrové, příliš depresivní, podivně herecky obsazené, pro běžného diváka těžko stravitelné, příliš psychologizující… Tento Odysseus prý víc než neporazitelného antického hrdinu připomíná těžce traumatizovaného válečného veterána (někteří kritici užili dokonce termínu „post-trojský PTSD“). No a proč ne? Nemůže nám být takový hlubinně-terapeutický pohled v současnosti užitečnější než obvyklá hollywoodská show bez špetky přesahu? Odysseova cesta z Tróje na Ithaku je koneckonců jeden z nejstarších příkladů „Cesty hrdiny“, kterou už před bezmála sto lety podrobně zkoumal Joseph Campbell a shledal, že má univerzální průběh v individuačních příbězích mužů napříč všemi dobami a kulturami. Že nejde o lineární proces a že se týká i žen, sám Campbell neviděl, ale byl doplněn později. Hrdin(k)a musí opustit domov, projít sérií více nebo méně drsných zkoušek a po získání rozhodujícího vědění, vědomí a niter...

  Ve 20. letech 20. století, krátce po přestěhování do své nové vily na pražských Vinohradech – sdílel ji s bratrem Josefem – napsal Karel Čapek tenhle text: „Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím tu na nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; a pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo je-li novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk. Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost; a pokud se týče vlivu měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a baktérií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky. ...

Každý duchovně hledající se dříve či později zasekne ve svém osobním bludišti a neví, kudy dál. Může se začít ztrácet v povinnostech či vlastních tužbách, ve vizích úspěchu či v deziluzi z prohry, v nekonečných nabídkách, informacích, šumech. Tápání a bloudění může trvat různě dlouho, dříve či později ale přijde okamžik, kdy nazraje změna. Konečně se zastavíme nebo - častěji - jsme zastaveni. Stane se něco, co nás znehybní a přiměje přeorientovat náš pohled a naše cítění zvenku dovnitř. Podobné krizi (nesoucí různé názvy od temné noci duše přes pobyt v poušti, cestu kříže až po nigredo či individuační soutěsku…) se kupodivu nevyhnou ani velikáni. I samotného C.G.Junga kolem roku 1913 navštívila a vyústila v tvorbu jeho Červené knihy. Jung měl tehdy krátce před 40. narozeninami (ach, ten střední věk a jeho krize!). Zdánlivě byl na vrcholu sil, úspěchu i slávy, a přesto zažil pravděpodobně svůj nejhlubší a nejdramatičtější propad, související nejspíš s kumulací jeho osobních a profesních...

Martin Josh Vala  v souvislosti s minulým zamyšlením věnovaným Stanislavu Grofovi a s myšlenkou „Kdo zemře dřív, než zemře, nezemře, až zemře“ vyslovil další podstatnou otázku, parafrázuji: Na co asi člověk myslí v okamžicích, kdy skutečně už umírá a opouští svou stávající pozemskou existenci? Zkusím odpovědět s tím, že bych si na takovou odpověď vůbec netroufla, kdyby smrt nedávno nejtěsnějším možným způsobem neprošla také mým životem a zásadním způsobem jsem se s ní, kmotřičkou, nesblížila. Naučila mne, že její stálá přítomnost v mé mysli působí jako nejostřejší filtr, který nekompromisně tříbí mé vnitřní obsahy. Stroze připomíná pomíjivost všeho, co „máme“, a hodnotu toho, co „je“ a co na rozdíl od jmění s námi přes práh smrti poputuje i tam někam… Žít s myšlenkou na smrt se v tomto kontextu přestává jevit jako „morbidní“, naopak. Může se z toho stát ten největší formační vliv, který klade tichou otázku: „Kdybys dnes zemřel/a, čeho neuskutečněného nebo promarněného v tomto život...

Stanislav Grof 1. července oslavil 95. narozeniny. Mimo jiné obohatil lidské poznání popisem různých druhů „umírání“ probíhajícího "nanečisto" v holotropních stavech vědomí: 1. Biologická smrt (fyzická simulace): Člověk může prožívat autentické příznaky skutečného umírání – dušení, srdeční zástavu, smrtelné křeče, totální vyčerpání. Subjektivně vnímá reálný konec těla. 2. Psychologická smrt (smrt ega): Nejčastější a nejdůležitější forma. Subjektivní pocit, že se hroutí vše, čím jsme si mysleli, že jsme. Člověk ztrácí pocit oddělené identity, své jméno, historii, ego-strukturu. Po pocitu totální zkázy následuje prožitek „znovuzrození“ do širšího, kosmického vědomí. 3. Perinatální smrt (smrt plodu): Grof propojil prožitek smrti také s procesem porodu (tzv. čtyři perinatální matice). Ve druhé a třetí matrici plod „umírá“ jako vodní bytost v uzavřeném děložním systému. Tento biologický vzorec je hluboce otištěn v našem nevědomí a v dospělosti se v holotropních stavech taktéž vyno...

Dnes tu mám něco (ne jen?) pro aspiranty Cesty Jógy Švétášvatara upanišad – 2. kapitola: 1. Nechť Bůh (Dárce života) nejprve upne naši mysl a smysly k Pravdě. Nechť pozvedne oheň poznání ze země a přinese jej sem k nám. 2. S myslí sjednocenou s Bohem usilujme s veškerou silou o dosažení blaženosti. 3. Nechť Bůh skrze naši mysl ovládne smysly směřující k nebeskému světlu, aby tak zjevily zářícího Ducha. 4. Moudří lidé upínají svou mysl i své smysly k onomu velkému, všeprostupujícímu a inteligentnímu Duchu. Jen on sám, znalec všeho, určil povinnosti každého z nich. Velká je Boží sláva. 5. Slyšte, ó děti nesmrtelné blaženosti, i vy, kteří přebýváte v nebeských sférách! Poznal jsem onoho vznešeného Ducha, zářícího jako slunce nad temnotou. Jen skrze poznání Jeho lze překonat smrt; jiná cesta k vysvobození nevede. 6. Tam, kde je vykřesán oheň, kde je usměrněn vzduch a kde přetéká nektar oddanosti, tam se rodí čistá inspirace. 7. S pomocí Boží ctěte věčné Absolutno, kosmické Vědomí. Ponořte...

Pokud se zabýváte svými sny, možná máte podobně jako já pocit, že letní se od zimních liší. Snad je to množstvím tepla a světla, hojným pobytem v přírodě, koupáním v rybnících a řekách, častějším pohledem na hvězdy. Letní sny se mi jeví být nějak barevnější a i když přinášejí jen “obyčejné obrazy“, nakonec překvapí možnou hloubkou svých výkladů. Tak třeba sny o kuchyni. Nedávno mi vstoupila do snu ta z domova mého dětství. S ní pak vzpomínka na kuchyně mých tří babiček. A nakonec i pohled na novou kuchyň v mém novém bytě… Jak poznamenala Marion Woodman, kuchyň je mimořádné místo. Zdaleka nejde jen o dějiště rutinních prací. Chceme-li, můžeme uvidět posvátný prostor pro transformaci. Alchymistickou dílnu pro práci lidské duše. Ano, vykonávají se tu špinavé práce a zpracovávají „energie v syrovém stavu“ – krev z masa, hlína ze zeleniny, sbírání temné pěny z vývarů, odřezky, slupky, jádřince. Je co dělat, aby se vše přebralo, očistilo, připravilo pro požití. Kuchyňské práce připomínají v...