O esoterice nejen v psychoterapii
Pojem „esoterika“ vnímám jako v současnosti jeden z vůbec nejvíc zkreslovaných a nepochopených, jistě i proto, že ho často reprezentují silně excentričtí jedinci i aktivity. Což ale neznamená, že nejde o důležitou a ve své původní podstatě neutrální skutečnost.
Občas se stává, že dřív, než začneme pracovat, nebo také v průběhu terapeutických sezení, mi klient či klientka položí otázku, jaký mám k esoterice vztah. Buď z opatrnosti, protože s ní nechtějí mít nic společného, nebo naopak z potřeby zjistit, zda jsem ochotna a schopna případný zájem dotyčných o ni akceptovat.
Málokdo si uvědomuje, že esoterismus je prostě jen protipólem exoterismu. Zatímco exoterismus představuje na vnější smyslové zkušenosti založené poznání určené a srozumitelným způsobem (u nás především skrze materialisticky orientovanou vědu) předávané široké veřejnosti, esoterismus tradičně označuje nejrůznější duchovně a metafyzicky orientované snahy a proudy, původně určené jen užšímu okruhu zasvěcenců (mystiků).
Esoterika se tedy v původním významu pojí s touhou člověka pochopit víc do hloubky vlastní existenci a najít její skutečný smysl, včetně propojení hmotného a nehmotného, zdraví a nemoci, dobra a zla, života a smrti... Jde zajisté o témata, v nichž se rychle ocitáme v potřebě opřít se i o jiné způsoby nazírání než jen o racio a o našich pět smyslů. Je tolik věcí a jevů, které si nelze ohmatat, nelze je vidět očima, nelze je pochopit pouhým rozumem operujícím v království Hmoty bez účasti Ducha.
Oficiálně sféru takového hledání zajišťovalo náboženství, v našich končinách většinově křesťanské, které se však ve své podobě na dlouho stalo záležitostí přísně strukturovanou a organizovanou. Jednotlivec tu nezřídka podléhal (podléhá?) daným pravidlům i mocenské hierarchii. Kontakt s Božstvím k němu přichází zprostředkovaně, přes vybraného lidského prostředníka. Esoterika pracuje naproti tomu s hlubinnou zkušeností, s osobní odpovědností, s něčím, co lze nazvat přímým spojením konkrétního jednoho člověka s transcendentnem... V parafrázi s Karlem Rahnerem: „Křesťan budoucnosti bude ezoterik, nebo nebude vůbec?"
Když se díváme do historie, vidíme, že esoterika se pravidelně ocitala v zakázané, perzekuované a tím pádem utajované zóně. Duchovní život byl dozorován vládnoucí ideologií (absurdní je, že nelítostné bratrovražedné boje probíhaly i v rámci k jednomu proudu patřících denominací, viz také např. války mezi křesťany různých vyznání).
V současné době v západní společnosti, v míře historicky nevídané, vládnou (otázkou je, zda to tak dokážeme udržet) demokracie a liberalismus a s nimi téměř neomezená náboženská a spirituální svoboda. V křesťanských a dalších církvích jsme svědky ekumenismu a snahy vzájemného tolerování a chápání. Mimo náboženství vidíme rozvoj nekonečně mnoha forem nenáboženské spirituality a osobního rozvoje - ano, včetně forem extrémních, které esoterice dobré jméno nedělají.
Tohle všechno má pochopitelně dopad i na psychoterapii, v níž bereme v potaz vždy originální a osobité, a přesto dle určitých konkrétních pravidel se odehrávající „cesty Duše“. Je zároveň paradoxem, že na definici Duše se společnost - ani věda! - dosud neshodly a leckdo její existenci bez uzardění popírá. Důvodem nejspíš je, že jednoznačné definování věcí a jevů je rozumová, analytická, levohemisférová záležitost, avšak Duše dává přednost vnitřní představivosti, intuici a vůbec pravohemisférovému vnímání. Je-li naší spirituální podstatou (jak se její zastánci domnívají), pak nemá mnoho šancí být chápána tam, kde vládne omezené pouze racionální, materialisticko-vědecké, vnímání.
A tak o sobě Duše dává vědět svými vlastními způsoby, jimiž dokazuje, že „nejen chlebem živ jest člověk“ a že trvalé a soupeřivé noření se do materialismu či konzumerismu oklešťuje člověka o podstatné rozměry jeho bytí, ba ohrožuje ho na životě.
Je to velká výzva naší doby. Zjevně narážíme na meze dalšího možného vývoje, ba samého ohrožení příští existence. Ti citlivější si destruktivitu jednostranného zúženého pohledu na skutečnost čím dál více uvědomují. Esoterismus, který při všech svých slabostech a výstřelcích nějak patřičněji a citlivěji zohledňuje potřeby Duše, víc a víc přichází na scénu, ať se nám to líbí nebo ne. A to také v oblasti psychoterapie.
Považuji za potřebné a legitimní, když způsob, jakým my terapeuti a terapeutky s těmito otázkami zacházíme, vytváří jedno z důležitých kritérií, podle kterých si naši klienti a klientky podle míry své potřeby volí, zda právě s námi na svých bytostných otázkách a hlubinných zakázkách chtějí spolupracovat. Proč o tom na tzv. odborné úrovni povětšinou prozatím hovoříme jen okrajově (v důvěryhodném prostředí se zasvěcenými :-)), je další otázka.
Foto: Ingo Jakubke, Pixabayfree