O pohádkách
Jestli jsem se na něco s babičkovstvím opravdu těšila, tak na to, až budu vnoučatům vyprávět pohádky. Nejstarší Esterce budou tři, narozená je o posledním magickém Modrém úplňku (zítra máme shodou okolností ten další), tedy jsem to předevčírem poprvé zkusila.
Esterka zatím mluví víc anglicky než česky, nicméně moji českou verzi Perníkové chaloupky přijala s fascinovaným pohledem. Její velké oči se doslova vpily do mých a vydržela až do konce (zvolila jsem samozřejmě kratší verzi).
„Tak jak se ti pohádka líbila, Esterko?“, zeptala jsem se. Zavrtěla rezolutně hlavou. „Proč se ti nelíbila?“ „Hurt children“, odpověděla. Čímž v podstatě částečně vystihla jungiánský výklad, zaradovala jsem se.
Včera jsme v parku pod stromem zkusily Šípkovou Růženku. Opět ty hluboké modré oči vsáté do mých, jak seděla na mém klíně. Když přišla pasáž o schodech do vysoké věže, z níž se shora už ozývalo vrčení kolovrátku a hlas temné sudičky Růženku vábil k osudovému píchnutí, Esterka se rozplakala.
Bylo jasné, že pro tento den s pohádkami končíme. Jen jsem ji k sobě pevně přitiskla a ujistila ji, že vše dobře dopadne, až milující princ Růženku osvobodí a políbí.
Esterka se rychle uklidnila a šly jsme na písek.