O realitě
Caroline Myss ve svém newsletteru sdílela zkušenost, která je mi po mém nedávném přestěhování blízká. Možná bude i vám, dokonce i když jste se zrovna nestěhovali. Posuďte sami, co Caroline sdílela ve svém newsletteru (zkráceno):
V roce 1982 jsem se přestěhovala do New Hampshire. Našla jsem si práci a bydlení s dojížděním 46 minut, na což jsem byla náležitě hrdá. Pronajala jsem si něco, o čem jsem si byla naprosto jistá, že je to okouzlující malý dům na Cape Cod s předním trávníkem.
Asi po dvou týdnech jsem stála v kuchyni a dívala se z okna. Pozemek. Spousta pozemku. Znovu jsem se podívala. Červená stodola. Byla tam celou dobu. Neviděla jsem ji. Zavolala jsem realitnímu makléři. „Mám dům s předním trávníkem, nebo mám farmu se stodolou?“ Pauza. „Pronajala jste si čtyřicetiakrovou farmu.“
To byl tedy šok! Pocházím z Chicaga. Holky jako já si farmy nepronajímají. V životě jsem se krávy nedotkla. Ani jednou. Co si počnu s tak velkou farmou? Se zvířaty? S kravami? O ničem z toho nemám ani tušení!
V následujících hodinách se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Stála jsem v tom malém domku, chodila tam a zpět, dívala se z předního okna na trávník, pak ze zadního okna na stodolu, na pozemky, na zvířata.
Přední okno: klid. Zadní okno: hrůza. Přední okno: klid. Zadní okno: hrůza.
Vtom mi to došlo. Nedívala jsem se jen z okna. Sledovala jsem, jak syrová síla vnímání ovládá celý můj nervový systém. Tatáž žena. Stejný dům. Stejný okamžik. A přesto dvě zcela odlišné reality, každá z nich pravdivá, a zároveň ani jedna tak úplně platná.
Nemohla jsem přestat. Snad jsem tam přebíhala hodinu a půl. Protože jsem si uvědomila: Jsem zodpovědná za stav mysli, ve kterém se nacházím. Ne za okolnosti. Za vnímání. Bylo možno do jednoho stavu mysli vstoupit, a od druhého odpoutat. Což je jedna z nejdůležitějších věcí!
Strach, který v nás roste, patří k tomu, co Tereza z Avily nazývala plazy. Ubližující myšlenkové formy. To je vše. Jak to vím? Protože vy nemáte můj strach. A já nemám váš. Každý máme ten svůj. A můj je můj, což znamená, že jde o vnímání, kterému jen já mohu velet. Moje doporučení: Když se strach dostaví, udělejte jen jednu věc: Stiskněte tlačítko pauzy. Nezastavujte konverzaci, neutíkejte od okamžiku, ale vnitřně, tiše si uvědomte: „Právě teď ztrácím svou sílu.“ Toto poznání vám ji samo o sobě začne vracet.
Taková je praxe a to mám na mysli, když mluvím o životě ze síly Ducha, ne z úzkosti ega. Není ovšem maličkost vstoupit do takové autority. Bez odvahy to nejde. Ale najdete-li ji, slibuji vám, že laťka toho, co můžete v životě uvidět a pochopit, se dramaticky zvýší…
V krátkém příběhu Caroline popsala, co se děje těm, kteří to taky prožili. Už udělali zkušenost, že Vesmír není nepřítel, nýbrž moudrá spolupracující energie, která podle vlastních pravidel, ne podle našich, doprovází proces naší individuace a vstřebává ono napětí mezi naším strachem a potřebou kontroly.
Malé já miluje předvídatelnost, hranice, jasnou sociální identitu („holka z Chicaga“). Přední okno představuje obraz, který zapadá do masky (persony), již v přetvářce ukazujeme světu, ba i sobě, když za každou cenu toužíme po bezpečí, a neuvědomujeme si, že za něj draze platíme vnitřní slepotou, úzkostí a nevědomostí. Velikost farmy v tomhle příběhu možná reprezentuje nekonečný potenciál lidské psýché, který je pro malé já děsivý, protože to se bojí všeho, co ho přesahuje a rozpouští. A hned je tu existenciální krize... Shledáváme Vesmír moudrým spolupracujícím spoluhráčem, nebo úhlavním nepřítelem, kterého je třeba permanentně přetlačovat?
Předem netušíme, kde na nás tahle rozpolcenost vybafne, aby opět o kus dál posunula naši psychologickou a spirituální iniciaci. Vždy nakonec máme jen dvě možnosti: Opustit svůj malý, přehledný, kontrolovaný svět (trávník za oknem), nebo přijmout mnohem větší, nečekanou, nepoznanou, ba zpočátku obvykle děsivou skutečnost (farma s pozemky volajícími po obdělání).
Mimochodem, Caroline Myss na farmě v New Hampshire nezůstala. Sice tam žila docela dlouho, ale po letech se vrátila na předměstí rodného Chicaga, kde žije dodnes. Na farmu vzpomíná jako na jednu z největších lekcí od života: Realitu neurčuje to, co vidíme, ale to, jak se na to dívat rozhodneme.
Více na https://myss.com/
Foto: Pixabayfree