Ne vše lze pochopit

Cesta do lidské duše vede skrze přemýšlení nad mnoha otázkami. Pokud chceme svou duši poznat, je nutné s některými z těch otázek vstoupit do dialogu, ovšem ne skrze mysl. Protože mysl v tomto druhu hledání není naším spojencem, je překážkou. Když mysl trvá na tom, aby se svět stal tím, čím nikdy být nemůže, stojíme u zárodků lidského utrpení. Usilujeme a bojujeme, protože chceme, aby svět dával smysl podle našich představ. Nutkavě se ptáme: „Proč se stalo či děje to a to?“

Hlubší pravdou však je, že mnohé věci nejsou osobní tak, jak nám naše mysl našeptává. Utrpení patří k životu. Lidské bytosti strádají. Lidské bytosti onemocní. Lidské bytosti umírají. Utrpení se prohlubuje, když mysl neosobní životní situace a podmínky proměňuje v osobní obžaloby…

Jenže jak přestat hledat odpovědi „v hlavě“ (logickým odvozením)? Vždyť právě to je pro zdejší společnost normální a typické. Jak nechat otázky rezonovat jinak? Řešení přináší převedení pozornosti z mysli do těla, do pocitů, do předtím neuvědomovaných počitků a vnitřních vizí. Protože odpovědi z duše nemají podobu racionálně uspořádaných vět. Jde spíše o stav.

Navázání spojení s duší poznáváme podle toho, když se přes turbulence strastí a neklidu skrze neutrální pozorování a skrze spočinutí (v zastavení, v meditaci, v kontemplaci..) přibližujeme k hlubokému klidu a jsme schopni vyslovit své vnitřní „ano“ původně zneklidňující, náročné situaci. Cesta k duši tedy nejspolehlivěji vede skrze ticho, které nastane, když mysl zmlkne a uzná, že svět nemusí dávat smysl podle jejích pravidel.

Inspirováno Caroline Myss. Psáno s ohledem na naše podmínky, ne na válečné oblasti.

Obrázek: AI