O setkáních napříč časem
Každý duchovně hledající se dříve či později zasekne ve svém osobním bludišti a neví, kudy dál. Může se začít ztrácet v povinnostech či vlastních tužbách, ve vizích úspěchu či v deziluzi z prohry, v nekonečných nabídkách, informacích, šumech. Tápání a bloudění může trvat různě dlouho, dříve či později ale přijde okamžik, kdy nazraje změna. Konečně se zastavíme nebo - častěji - jsme zastaveni. Stane se něco, co nás znehybní a přiměje přeorientovat náš pohled a naše cítění zvenku dovnitř.
Podobné krizi (nesoucí různé názvy od temné noci duše přes pobyt v poušti, cestu kříže až po nigredo či individuační soutěsku…) se kupodivu nevyhnou ani velikáni. I samotného C.G.Junga kolem roku 1913 navštívila a vyústila v tvorbu jeho Červené knihy. Jung měl tehdy krátce před 40. narozeninami (ach, ten střední věk a jeho krize!). Zdánlivě byl na vrcholu sil, úspěchu i slávy, a přesto zažil pravděpodobně svůj nejhlubší a nejdramatičtější propad, související nejspíš s kumulací jeho osobních a profesních a také společenských dramatických událostí. Do mysli mu začaly nekontrolovaně vnikat psychoticky působící „šílené“ obrazy, sny a vize, které byly tak intenzivní, že se sám coby psychiatr vážně obával o svou budoucnost (link na související dokument o Jungovi v tomto kontextu v komentářích).
Červená kniha začíná těmito dnes už okřídlenými slovy:
„Moje duše, moje duše, kdepak jsi? Slyšíš mě? Mluvím, volám tě – jsi tam? Vrátil jsem se, jsem tu opět. Setřásl jsem ze svých nohou prach všech zemí a přišel jsem k tobě, jsem u tebe. Po dlouhých letech putování jsem znovu u tebe. Mám ti vyprávět o všem, co jsem viděl, prožil a do sebe pojal? Nebo to nechceš slyšet? O všem tom hluku života a o celém tom pestrém světě? Jedno ses však musela naučit: že člověk musí žít tento život.“ (pro milovníky němčiny uvádím originál v komentářích)
Když jsem včera na tenhle citát po nějaké době zase narazila, poprvé jsem si uvědomila, jak se podobá jinému, který v sobě nosím z dob dávných počátků mé vlastní duchovní cesty, někdy od svých 16 let. Jde o úryvek z XXXVIII. kapitoly Komenského Labyrintu světa a Ráje srdce (kniha poprvé vyšla v roce 1631, vznikla ovšem dřív, brzy po bitvě na Bílé hoře, která Komenského jako protestanta zahnala do tajného úkrytu na panství Karla staršího ze Žerotína do Brandýsa nad Orlicí).
Poté, co Poutník proputuje celý svět a zdrcen shledává, že v něm nenašel žádné nepomíjivosti a útěchy, zaslechne v sobě samém tichý hlas:
„Kdežs pak byl synu můj tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Pokoje? I kdežs ho hledati měl jinde než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha než chrám živý, kterýž on sám sobě připravil, srdce tvé vlastní? Díval jsem se, synu můj, na tebe, kdyžs bloudil, ale již jsem se déle dívati nechtěl. Přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Neboť tu jsem sobě zvolil palác k bydlení svému. Chceš-li tu se mnou bydliti, najdeš tu, čehožs v světě marně hledal… Nyní se již rozpomeň na sebe a navrať se: i kde jsi byl, i čí jsi, i co jsi, i k čemu jsi stvořen, to sobě rozvaž. Já jsem všeho tvého snažení cíl, já tvůj i všech věcí počátek i konec. Já jsem ta studnice živých vod, o nichž jsi prvé neslyšel; já ten pokoj, k němuž jsi tak dlouho trefiti nemohl…“
Oba citáty spojují bezmála tři staletí. Jak neuvěřitelně vnitřně soudržný most mezi tak jinými dobami a podmínkami obou životů! Jaká blízkost mezi moderní hlubinnou psychologií a křesťanským mysticismem! V naprosté shodě tu před námi povstává identický moment a nejspíš nejdůležitější obecný mezník individuačního procesu, resp. mezník proměny mysli Metanoia (tento biblický termín se někdy překládá jako „pokání“ a znamená hlubokou změnu smýšlení či „přesun vědomí“). Ego přestává být středem světa a člověk se otevírá hlubším vrstvám své psyché, aby potkal své Bytostné Já, resp. Krista v sobě. Masky, které jsme nosili pro svět (persona), praskají a my s úžasem zjišťujeme, že svět, který jsme až dosud viděli, byl především odrazem našich vlastních vnitřních obsahů (projekcí).“ Přichází zvědomování dosud nevědomého.
Pro každého hledajícího je v tom skryta zásadní naděje. Přijde chvíle, kdy dlouhé marné hledání a únava z bloudění skončí. Poutník či Poutnice se zastaví a uchýlí se do „pokojíku svého srdce a zavře za sebou dvéře“. V nejintimnějším soukromí „povečeří s Kristem“, resp. pokročí do nové úrovně svého procesu individuace.
Živá spiritualita nestuduje Boha skrze dogmata coby vzdálenou entitu, ale připomíná Jeho hledaný a nalézaný domov v každém lidském nitru. A v hlubinné psychologii Duše přestane být nedefinovatelným pojmem, nýbrž začne být velmi osobní, čekající, živou realitou uvnitř nás samých, s níž toužíme navázat dialog a už ho nepřerušit. Chceme-li se stávat celistvými, nezbývá než setřást „prach všech zemí“, resp. pobiblicku „vytřást prach z bot“ a vrátit se k sobě.
V propojení mystického křesťanství a hlubinné psychologii je Kristus pokládán za možného reprezentanta Bytostného Já. Jejich pozvání zní jednotně: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjev. 3,20). Pro Junga je Bytostné Já (Self) centrem psyché, pro Komenského je to Kristus v srdci. Pro oba jde o autoritu, která nás přesahuje, a zároveň bydlí v našem nejhlubším nitru.
Když to pochopíme, přichází celistvost. Už nejsme rozštěpení, nehrajeme vnucené role, přestáváme jet na autopilota. Usedáme ke stolu se svou nejhlubší podstatou. Spirituální hledání přestává být teorií či dodržováním vnějších náboženských pravidel. Je to autentická živá síla, která nás sytí zevnitř. Naše vědomí je vyživováno hlubinami poznávaného a integrovaného nevědomí.
„Bůh už není v teorii, je v prožitku a činu.“ (Jung).
„Bůh přebývá v tobě a ty v Něm.“ (Komenský)
A na závěr opět mé oblíbené připomenutí: Volání k návratu k sobě není jen výsadou hlubinné psychologie nebo křesťanské mystiky. Paralely k nalezení vnitřního chrámu po marném bloudění ve světě nalézáme ve všech velkých spirituálních tradicích. Ať už jde o hinduistické hledání Átmanu v jeskyni srdce, súfijské očišťování zrcadla duše, buddhistický návrat k původní tváři, kabalistický koncept, že nejdelší cesta, kterou musí člověk vykonat, je cesta k vlastnímu srdci, všechna naše putování se dříve či později sbíhají v jediné, radikální otázce: KDO JSEM JÁ?
S ní pak začíná nová etapa našeho života. A jak Jung i Komenský shodně připomínají, smyslem není v nitru zůstat, ale z nitra žít. Neodcházíme do pasivity. Nemizíme ze světa. Navracíme se do Labyrintu, dál se pohybujeme v jeho spletitých uličkách a plníme své pozemské role. Ale už se tak děje za docela jiných podmínek…
Obrázek: AI
„Meine Seele, meine Seele, wo bist du? Hörst du mich? Ich spreche, ich rufe dich – bist du da? Ich bin zurückgekehrt, ich bin wieder da. Ich habe den Staub aller Länder von meinen Füßen geschüttelt und bin zu dir gekommen, ich bin bei dir. Ich bin nach langen Jahren des Wanderns wieder bei dir. Soll ich dir alles erzählen, was ich gesehen, erlebt, in mich aufgenommen habe? Oder willst du es nicht hören? Von all dem Lärm des Lebens und von all der bunten Welt? Eines aber musstest du lernen: dass man dieses Leben leben muss.“ (Das Rote Buch / Liber Novus / Červená kniha, z kapitoly „Der Wiederfund der Seele“ / Znovunalezení duše)