Poslední myšlenky před smrtí?
Martin Josh Vala v souvislosti s minulým zamyšlením věnovaným Stanislavu Grofovi a s myšlenkou „Kdo zemře dřív, než zemře, nezemře, až zemře“ vyslovil další podstatnou otázku, parafrázuji: Na co asi člověk myslí v okamžicích, kdy skutečně už umírá a opouští svou stávající pozemskou existenci?
Zkusím odpovědět s tím, že bych si na takovou odpověď vůbec netroufla, kdyby smrt nedávno nejtěsnějším možným způsobem neprošla také mým životem a zásadním způsobem jsem se s ní, kmotřičkou, nesblížila. Naučila mne, že její stálá přítomnost v mé mysli působí jako nejostřejší filtr, který nekompromisně tříbí mé vnitřní obsahy. Stroze připomíná pomíjivost všeho, co „máme“, a hodnotu toho, co „je“ a co na rozdíl od jmění s námi přes práh smrti poputuje i tam někam…
Žít s myšlenkou na smrt se v tomto kontextu přestává jevit jako „morbidní“, naopak. Může se z toho stát ten největší formační vliv, který klade tichou otázku: „Kdybys dnes zemřel/a, čeho neuskutečněného nebo promarněného v tomto životě bys nejvíc litoval/a? Pomáhá to se okamžitě začít soustředit na to podstatné a dává to podněty – a hlavně taky motivaci a odvahu – mnohé dělat a prožívat jinak.
Praktické shrnutí přináší publikace The Top Five Regrets of the Dying od australské zdravotní sestry Bronnie Ware, kterou napsala po letech práce v paliativní péči. V češtině knihu vydalo nakladatelství Portál pod názvem Čeho před smrtí nejvíce litujeme a dočítáme se v ní, že umírající se nejvíce trápí pro následující:
1. Kéž bych měl/a odvahu žít život víc podle sebe a svých skutečných potřeb, ne podle očekávání druhých.
2. Kéž bych tak tvrdě nepracoval/a. (Toto vyslovovali častěji muži než ženy.)
3. Kéž bych měl/a odvahu pravdivěji vyjadřovat své city a nemusel/a nést všechnu tu hořkost z nevyřčeného.
4. Kéž bych věnoval/a více pozornosti a času těm, které jsem miloval/a, v rámci rodiny i v rámci přátelství.
5. Kéž bych si dovolil/a být šťastnější.
Nutno podotknout, že lidé, s nimiž paní Ware pracovala, asi povětšinou „nezemřeli dříve, než zemřeli“, a ten jejich poslední pohled zpět je zastihl právě až v jejich posledním čase. Aspoň že tak! Přesto platí, že využít už dřívějších fází života ke sbližování se s vlastní konečností významně napomáhá tomu, aby náš seznam lítosti a promarněných příležitostí nemusel být moc dlouhý.
A tak paradoxně platí, že čím více se smrti vyhýbáme a vytěsňujeme ji, tím více nás na nevědomé rovině strach z ní ovládá a nutkavá potřeba pojišťovat se, kontrolovat a lpět sílí.
Stojí taky za zmínku, že v posledních letech došlo k několika průlomovým (někdy i náhodně pořízeným) měřením mozkové aktivity lidí přímo v okamžiku smrti a potvrdilo se to, co popisuje Grof nebo co už po tisíciletí dosvědčují mystici. Přístroje zaznamenaly, že těsně před smrtí a ještě několik sekund poté, co srdce přestalo bít, se v mozku prudce zvýšila aktivita gama oscilací.
Gama vlny jsou, jak známo, spojeny s nejvyššími kognitivními funkcemi – s hlubokým soustředěním, meditací, vědomým zpracováváním informací a také s vybavováním vzpomínek. Mozek v okamžiku smrti zřejmě nehasne jako vypnutá žárovka, ale naopak může procházet stavem hyper-vědomí. Mozek umírajícího tak do značné míry připomíná mozek meditujícího (viz. pokusy měření aktivit mozku u zkušených buddhistických mnichů v hluboké meditaci) a pokud mozek v okamžiku smrti přirozeně vstupuje do stavu, který se mniši učí navodit desetiletími tréninku, pak věta „zemřít dříve, než zemřeš“ dává hluboký smysl. Trénovaná mysl prostě při smrti vstupuje do známé krajiny.
Konec konců tu jde i o poznatky samotného Grofa s lidmi pod vlivem psychedelik. Když mozek, ať už v hlubokém spirituálním prožitku nebo v drogami navozeném stavu „vypne“, mizí hranice mezi „já“ a „vesmírem“. Člověk prožívá pocit Jednoty s Bohem / Kosmem. Moderní techniky ukazují, že zatímco se rozpadá stará kontrolní síť, zbytek mozku začne být neuvěřitelně propojený, jako by spolu začaly mluvit části, které spolu dříve kontakt neměly. Podle Grofa mozek vědomí neprodukuje, ale funguje jako přijímač. Smrt není útlum, ale exploze. Mozek se v posledních sekundách chová tak, jako by se pokoušel integrovat celou existenci do jediného bodu. To potvrzuje, že onen „přechod“ je aktivní, vysoce organizovaný proces, na který je možné se během života připravovat…
A tak snad na závěr ještě dodejme, že v buddhistických a hinduistických kulturách je smrt mnohem viditelnější součástí soukromého i veřejného prostoru než jak tomu je v naší západní civilizaci, která má tendenci konec života tabuizovat a jak vím z nedávné vlastní zkušenosti, neví si s ní často rady ani tam, kde ji nejmodernějšími medicínskými postupy řeší nebo kam ji ponejvíce odsouvá – za zdmi zdravotnických zařízení. Máme sice „Smrtku na Orloji“, ale kdo v ní dnes zavnímá její původní symboliku?
Teprve když Smrt dokážeme „pozvat k obědu“ (jak v žertu říkají zenoví mistři) a dovolíme jí být s námi stále, pocítíme zvláštní druh lehkosti a osvobození. Býváme pak snad snáze schopni odevzdávat, riskovat a milovat a mnohem méně se trápit tím, co nemůžeme ovlivnit. A co teprve, když se nám naši milovaní mrtví začnou ozývat z druhé strany. Davide?
Fotky pocházejí z Theatrum Mundi v Kuksu. Doporučuji. Během dosti silného představení přijde chvilka, kdy se každý jeden divák/divačka ocitne sám/sama v malé komůrce se Smrtí. Memento mori, člověče! Až spadne opona, masky půjdou dolů. Celý Kuks je vlastně taková Smrtka na orloji. Údolím Labe rozdělen na dvě strany. Břeh života - zámek, lázně, kasino, jídlo, radosti těla (dnes již neexistuje). Břeh smrti - hospital, kostel, hrobka - místo pro péči o duši a umírání. Most přes Labe jako liminální území. Majitel hrabě Špork prý nutil své hosty během návštěv tu a tam přecházet z břehu na břeh...