O temné noci duše
Myslím v těchto dnech na všechny, kteří na cestě za svou duší (ve svém individuačním procesu) právě prožívají fázi „temné noci duše“.
Je fascinující, jak různorodě a pestře, stejně jako se to děje i v našich životech, popisují tento jev různé mytologie či náboženské obrazy. Hlubinné psychologii tím přinášejí nekonečnou inspiraci pro lepší chápání niterných procesů: Inanna sestupuje do podsvětí, Mara útočí na Buddhu pod stromem Bodhi, Ardžuna odhazuje svůj luk a hroutí se doprostřed svého vozu v naprostém zoufalství, Ježíš potí krev na Golgotě, Dante stojí před plamenným kruhem pekla, alchymisté mluví o černání a hnití. No a v tarotu si nejspíš vytáhneme Poustevníka…
Už není zbytí. Pouštíme kontrolu, střízlivíme z iluzí, přijímáme dlouho odmítaná povolání, svěřujeme svůj život nebo svou smrt Síle větší než je naše. Skáčeme do prázdna pod soutěskou, vcházíme bez záchranného kruhu na vodní hladinu. To vše v důsledku zaslechnutí hlasu Bytostného Já. Začínáme chápat, že naše osobní utrpení není až tak osobní, jde prostě o součást posvátného procesu lidského zrání. Ta úleva, když odpor konečně ustoupí odevzdání a bolest se mění v klid.
Jen nelze čekat, že tím to jednou provždy končí. Cesta zrání vede po spirále, takže do chaosu a nepohodlí temných nocí padáme opakovaně. Mění se ale jejich podoba a intenzita a od určité chvíle už nás tolik neděsí. Protože je tu ten těžko sdělitelný, ale zřejmý důkaz. Vnitřní otisk. Obřízka srdce. Zkušenost, že střed mandaly nesoucí nekonečný mír skutečně existuje. Kolem už jen neřádí bouře. Vnímáme i nekonečné ticho oceánu pod vzdouvajícími se vlnami.