Přerušení kontaktu mezi generacemi

Je to taková plíživá a pořád trochu utajovaná epidemie: Odcizení či přerušení vztahu mezi generacemi. Zasaženy jsou i v našich končinách už tisíce rodin. Jde o situaci, kdy dospělé děti silně omezí nebo dokonce přeruší kontakt se svými rodiči. Výjimečně je tomu také naopak. Tento dosud méně obvyklý konflikt v rodinné systemice svědčí o hlubokém společenském a psychologickém posunu v mezigeneračních vztazích. Co se to vlastně děje?

Střet dvou realit. Dva scénáře jednoho filmu. Jako by rodič a dítě odžili dva zcela odlišné příběhy.

Pohled rodičů: „Dali jsme ti všechno, obětovali jsme se."

Pohled dítěte: „Cítil/a jsem se kontrolován/a, nepochopen/a, emočně zneužit/a či zanedbán/a.“

Tyto dvě pravdy vedle sebe existují současně a chybí most, který by je propojil. Nevědomým řešením je nezřídka právě odstřihnutí.

Současný trend posouvá psychologické termíny jako „trauma“, „vztahová toxicita“, "emoční nezralost" nebo „narcismus“ do velkých zjednodušení a v psychologických bypassech se stávají rychlou směrovkou: „Pokud to bolí, zbav se toho.“ Patří sem i stále častěji se objevující a dříve téměř nevídaný fenomén „ghosting“(nevysvětlené přerušení veškeré komunikace).

Hranice mezi zdravým vymezením se a přehnanou destrukcí vazeb je tenká. Z terapeutického nástroje (vymezení hranic) se stává nástroj zaseklého trucování či trestu (odmlčení).

A zároveň to hodně bolí. Anatomii tohoto druhu smutku lze popsat jako „truchlení zaživa“. Na rozdíl od úmrtí, kde proces ztráty přese všechnu bolest směřuje k přijetí, toto mezigenerační odcizení je ztrátou ambivalentní. Rodič prožívá šok, popření, křivdu, vinu či hluboký stud před okolím. Dospělé dítě cítí obrovskou lítost z nepřítomnosti blízkosti laskavě milující rodičovské postavy. Tato bolest je specifická v tom, že nemá zjevný konec. Naděje na usmíření pořád někde doutná, ale její nedostupnost drásá ránu a brání posunu či uzavření procesu.

Rodiče se propadají do nekonečné smyčky otázek: „Kde jsme udělali chybu?“ Dítě argumentuje: "Tohle já dál svým dětem předat nechci."

Je třeba rozlišovat mezi vlastní odpovědností (uznání chyb) a přijetím cizího rozhodnutí (každý ze zúčastněných je už dospělý člověk se svobodnou vůlí). A především jde o to nehledat shodu v pohledu na to, co se stalo, nýbrž uznání toho, jak se kdo cítí: Pro všechny zúčastněné vede cesta ven ukončením role oběti čekající na vstřícný krok z druhé strany a vybřednutím z pocitu bezmoci. Jsou-li zevnitř dveře zavřené, zvenčí je nelze násilím vyrazit.

Každá ze stran tak potřebuje především samostatně hledat návrat sama k sobě. Rodič přestane vyžadovat vděčnost jako splátku za péči. Dítě přestane čekat na omluvu, která možná nikdy nepřijde. Zkoušejí žít autonomně a naplno, ve smyslu a plnosti, i když kontakt s rodiči či potomky momentálně vázne či chybí.

Fenomén mezigeneračního odcizení ukazuje, jak křehké jsou moderní rodinné vazby. A jak se všichni potřebujeme učit uzdravovat nebo opouštět destruktivní a závislé vztahy, a přitom často shledat, jakou měrou do nich přispíváme my sami. Cesta k uzdravení vede skrze pozornost a milosrdenství k sobě a skrze odvahu žít dál navzdory ztrátě.

Kdo jsem, když mne odmítá ten, o jehož přítomnost tolik stojím?

Proč větší odpovědnost za situaci leží na straně rodičů?

Co je parentifikace, kult poslušnosti či rodinná mocenská hierarchie?

A co může vést k mezigeneračnímu pochopení a smíru?

Tyto a další otázky bývají vyslovovány na přednášce o současných mezigeneračních vztazích. V případě zájmu s ní ráda přijedu i k vám :-)

Foto: Anja, Pixabayfree