Blog - Eva Labusová

Politika jako zrcadlo: Od vlny k oceánu. Od kmene k individuální odpovědnosti Dostala jsem otázku, jak blíže vysvětlit zákon rezonance v politice. Dovolím si čerpat z díla své oblíbené Caroline Myss, která to, co se děje ve veřejném prostoru, přímo spojuje s děním v kolektivním nevědomí. Naši politici nám totiž – jakkoliv se nám to nemusí líbit – nastavují archetypální zrcadlo. Pokud je společnost vnitřně rozpolcená a ovládaná nespokojeností, strachem nebo hněvem, zákon rezonance k moci nevyhnutelně přitahuje vůdce, kteří tyto emoce ztělesňují a dále zesilují. Je na čase si přiznat, že to, co nás štve u politiků, je jen odrazem poměru zralosti a nezralosti nás samých a stav politické scény zrcadlí stav duše nás jako kolektivu či národa, chcete-li. Dokud jako voliči hledáme v politice především uspokojení vlastních zájmů, bezpečí za cenu svobody nebo potvrzení své nadřazenosti nad „těmi druhými“, nevědomě si vybíráme arogantní a narcistní vůdce, kteří nám falešná potvrzení a iluzorní ji...

Jakkoliv je doba, ve které žijeme, složitá a děsivá, je zároveň plná naděje a příležitostí k hojivým proměnám. Mluví se o nástupu nového paradigmatu. Co si pod tím pojmem představit? A proč o tom mluvit právě nyní, v čase před volbami? Společenské paradigma je v podstatě neviditelný operační systém. Jsou to brýle, kterými se díváme na okolní svět i na sebe samé, aniž bychom si uvědomovali, že je máme na nose. Jde o soubor nepsaných pravidel, která určují, co považujeme za „normální“. Příklad: Není třeba o tom mluvit, a přesto všichni tak nějak víme, že vydělávat peníze je důležité, že růst HDP je měřítkem úspěchu státu, že emoce do politiky nepatří nebo že bezpečnost zajistí jen moderní zbraně a kvalitní ploty. Tento pohled na svět odstartoval před staletími René Descartes svým „myslím, tedy jsem“. Ve své době to byl revoluční posun od dogmat k rozumu, jenže my lidi jsme to postupně dohnali do druhého extrému. Rozum jsme tady u nás na západě povýšili nad všechna tajemství života a ...

Když Malý princ pronesl své nejslavnější úsloví „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné...“, nepoužil jen poetický obrat. Pojmenoval základní princip mystického zkoumání reality. Rozdíl mezi viděním očima a viděním srdcem spočívá mezi vnějším pozorováním a niterným vnímáním podstaty. Zrak očí se zaměřuje na formu a vnější racionální důkazy. Zrak srdce proniká pod povrch jevů i událostí a zachycuje očím neviditelné intuitivní a symbolické významy i "vanutí všudypřítomného Ducha“ (Jan 3,8). Zatímco oči vidí oddělenost, srdce vnímá vzájemnost. Tam, kde oči vidí krizi nebo zkázu, nabízí srdce příležitost pro nezbytnou transformaci. Právě tato transformace – proměna vidění a vnímání – se jeví být podstatou i hlavní výzvou současné doby a tvoří jádro „nového paradigmatu“. Jakkoliv se nám to nemusí líbit, už nelze spoléhat na staré návody. Mnohým začíná docházet, že probouzení vnitřního zraku, zraku srdce, není luxusem pro vyvolené, nýbrž nutností pro každého, kdo...

Nedávno jsme se tu společně smáli nad úryvkem z Hawkinsovy knihy Nechat jít, popisujícím fenomén tzv. spirituálního materialismu. Tento termín označuje stav, kdy člověk používá nekonečně rozmanité způsoby, techniky či rituály k vlastnímu duchovnímu posílení a vylepšení, avšak dostává se do patové situace, kdy jen hromadí vnější zážitky, aniž se odehraje to nejdůležitější – proměna jeho vnitřního vnímání toho, kým je, když konečně opustí vše, co pro své skutečné duchovní probuzení nepotřebuje. Snaha vyřešit touhu po změně sbíráním dalších a dalších vjemů na stejné úrovni vědomí je jen rozléváním pozornosti a snahy do šířky. To pak znemožňuje ponor do hloubky vlastního nitra. Všechny jakkoliv dobře míněné spirituální praktiky bez autentických doteků Božství a niterně prožívaného kontaktu s Ním vedou jen k tomu, že se vyhýbáme potřebné přímé konfrontaci s vlastním odporem vůči změně. Ten odpor vychází z našich nezhojených zranění, ale také z přebujelosti našeho narcismu a sebestřednosti (...

Pavle Aligové (odkaz na její text je níže)  se ve vší stručnosti podařilo postihnout dynamiku nejisté citové vazby. Z hlediska teorie attachmentu jde o tzv. "vnitřní pracovní modely" (Internal Working Models). Tento klíčový pojem objevitele citové vazby Johna Bowlbyho (1907–1990) nabízí vysvětlení, proč lidé tak často opakovaně vstupují do ubližujících a nefunkčních vztahů nebo proč je těžce opouštějí. Od raného dětství si všichni skrze soužití se svými rodiči nebo vychovateli nepozorovaně vytváříme základní „mapu“ toho, co je to vztah. Pokud je podstatou této mapy nejistota, chaos, odmítání, násilí a další silná znevýhodnění, dozrávající lidský mozek si i takovéto bolestné vzorce uloží jako hlavní niternou definici blízkosti a domova. V dospělosti pak lidé s nejistou vazbou - nevědomě - nevyhledávají vztahovou prosperitu, nýbrž právě shodu se svou attachmentovou mapou. Co do ní nezapadá (ano, také láskyplný, pečující, klidný partner), mozek na úrovni autopilota vyhodnocuje j...

Děkuji Janu Kozákovi za recenzi, které se odvážně ujal nad knihou Temné náboženství. Kniha vyšla vloni na jaře v nakladatelství Malvern, ale velké publicity se jí nedostalo – jak už to u titulů zdánlivě určených jen zasvěceným odborníkům bývá. Témata knihy i recenze samotné jsou přitom všudypřítomná a aktuální pro každou situaci, kde dochází k rozdělení na nesmiřitelné názorové tábory. Vysvětluje, jak vznikají situace, kde dotyční vyznávají jen tu svoji jedinou správnou pravdu a výsledkem je nesoulad, nesnášenlivost, nenávist a nakonec i nevybíravý boj. Pojem „temné náboženství“, jakkoliv nás prvoplánově vede do světa církví, je tudíž univerzálně použitelný. Popisuje stav, kdy se z původně ušlechtilé myšlenky stane bič nebo svěrací kazajka, a je jedno, zda černobíle začneme vnímat spiritualitu, politiku, vědu nebo třeba výchovu či zdravou stravu. Všechny podobné niterné pasti mají společné průvodní projevy a mělo by patřit k naší základní mentální a duchovní hygieně neustále zkoumat, z...

Psychoterapie, jako každý jiný obor, trpí nedostatky v jednoznačnosti a souladu názvosloví. K nejdůležitějším pojmům tu jistě patří „nevědomí“. A přesto nemáme jeho jednoznačnou definici! Mnozí odborníci - z jiných než (psycho)analytických škol - běžně pro nevědomí používají i výrazů podvědomí nebo předvědomí. Snad jen hlubinní terapeuti odkojení přímo Freudem či Jungem mají jasněji v tom, co je „das Unbewusste“, ačkoliv právě i oba zmínění velikáni toto slovo v obsahu vnímali každý jinak. Nabízím vysvětlení, jak mi ho (děkuji za to!) nedávno nabídl hlubinný analytik Vlado Šolc: „Sám Freud rozlišoval předvědomí a nevědomí. Předvědomé jsou podle něho obsahy, které nemáme právě přítomny ve vědomí, ale můžeme si je poměrně snadno vybavit, např. jméno nějakého našeho učitele ze školy. Nevědomé jsou naproti tomu pro Freuda obsahy, které nejsou vědomí přímo dostupné, protože byly vytěsněny nebo proti jejich uvědomění působí psychický odpor. U Freuda tak vzniká nevědomí především následkem os...

Ráda si čtu v knihách Davida R. Hawkinse. Měl schopnost pojmenovávat věci tak, že není moc co dodat. A je vtipnej. Tak třeba v úvodu své knihy Letting Go: The Pathway of Surrender z roku 2012 (Neulpívat: cesta odevzdávání, v češtině nedávno vyšlo jako Nechat jít v nakl. Bohemica Books) píše: …Nebojte, každý je zoufalý. Někteří se zdají být v pohodě. Nejsou vylekaní, protože to ještě nevědí. A odborníci? Jejich zmatenost je sofistikovanější, zabalená do působivého odborného žargonu a komplikovaných mentálních konstrukcí. Mají předem vytvořený soubor názorů, který se vám snaží vnutit. Chvíli se to zdá být funkční, pak nastane zase návrat do původního stavu. Bývalo běžné spoléhat se na instituce, jenže to přestalo platit; nikdo jim už nevěří. V současné době máme spíš hlídací psy než ústavy. Nemocnice jsou monitorované mnoha agenturami. Nikdo nemá čas na pacienty, ti jsou odsunuti stranou. Podívejte se na chodby. Nejsou tam žádní lékaři ani sestry. Jsou v ordinacích a dělají úřednickou pr...

Můj dnešní střípek je tak trochu americký, ale to není podstatné. Když mě tentokrát „děti“ vezli (měkké „i“ dávám - ach ty genderově nevybalancovaná češtino - na důkaz jejich dospělosti) na letiště v Edinburghu a Andy se zeptal, co si pustíme, požádala jsem o Johna Denvera a jeho Leaving on a Jet Plane. Jistě tu písničku znáte. Působí jako dojemný popový hit a člověk by si Denvera při té melodii představoval na vrcholu slávy, ovšem pravda je jiná. Píseň napsal v roce 1966. Tehdy byl prakticky neznámým muzikantem, který se protloukal po levných klubech a štacích. Napsal ji v izolaci anonymního hotelového pokoje. Dal jí nejprve název „Babe, I Hate to Go“ – čistá projekce touhy po domově a po Annie, jeho tehdejší přítelkyni a budoucí ženě? Zatímco jeho vnější svět byl plný neosobních jevišť a letišť a cizích tváří, on si nejspíš v tichu hotelových pokojů vytvářel svůj paralelní svět skrze hudbu. Je to připomenutí i pro nás: Naše duše si umí najít, co jí chybí. A i jednoduchá písnička může...