Slunovrat 2024
Jako mnohé v letošním roce, také zimní Slunovrat se nese v kvalitě nezvyklé intenzity. S respektem a vděčností pozoruji, kolik lidí (někdy i poprvé) zažívá hluboký / hlubinný ponor do sebe samých, pukání osobních trýznivých krunýřů a uvědomovaný přechod ze tmy do světla. Není to samozřejmý proces. Jakkoliv potřebuje naši ochotu a spolupráci, zároveň se neobejde bez úplného našeho odevzdání se:
Přerušíte snahu cítit se lépe, překonávat dávná zranění, být kdekoliv jinde než tam, kde zrovna jste.
Přijmete vše takové, jaké to je.
A dáte si to nejposvátnější povolení ze všech:
Rozbít se. Rozpadnout.
Opřít se do místa naprosté pokory a bezmoci v sobě.
Volat k nebesům: „To nedokážu! Pomoc!”
Přiznat porážku ve ztrátě života, jaký jste si představovali.
Spočinete na zemi, osamělí, zničení, prázdní.
Nejspíš se vám bude chtít až umřít.
A tam, na nejtmavších místech, v temnotě vašeho osobního podsvětí, pozvolna konečně začnete objevovat a vnímat... svůj život.
Posvátný restart.
Nádech. Výdech.
Způsob, jakým vám slunce zahřívá obličej.
Zpěv malého ptáčka, který sedí tam na stromě.
Syrová jednoduchost jediného okamžiku existence.
Peklo bylo proměněno odevzdáním, trpělivostí, důvěrou.
Objevili jste smysl svých zranění i celistvost ve svých zlomeninách.
Vzdali jste se představy o nutnosti „léčení“, abyste objevili něco nekonečně léčivějšího: své autentické já...
(Upraveno podle Jeffa Fostera a knihy Nejhlubší přijetí, česky vyšlo v nakl. Maitrea)