Když úzkost zmenšuje život
Existuje jistý druh úzkosti, který nereaguje na ujišťování. Děláte vše pro to, abyste ji zahnali: říkáte si, že jste v bezpečí, budujete si stabilní a spolehlivý život. Říkáte „ne“ častěji než „ano“, aniž byste si uvědomovali, že svůj život organizujete kolem vyhýbání se všemu. Ale cítíte to. Cítíte to neustále. Něco si pro vás jde; něco katastrofálního a nezvratného. Máte strach, že se zhroutíte, a víte, že se z toho už nevzpamatujete.
A tak děláte všechno možné, abyste tomu zabránili: pevněji svíráte své děti; zůstáváte v napjatém střehu a raději nevycházíte ven. Jste ve stavu neustálého očekávání v naději, že vás to připraví na chvíli, kdy to konečně udeří. Váš život se zmenšuje. Vaše hrůza roste.
V roce 1974 vyšel posmrtně článek psychoanalytika D. W. Winnicotta, který nabídl myšlenku na svou dobu radikální: to, čeho se nejvíc bojíte, už se stalo. Myslel to doslova. V určitém okamžiku raného života se stalo něco zdrcujícího. Byli jste opuštěni, odmítnuti, zklamáni. Ať už to bylo cokoli, stalo se to ve vývojovém stádiu tak raném, že ještě neexistovalo žádné „já“, které by to dokázalo prožít jako událost. Takže se to nikdy neintegrovalo jako vzpomínka.
Zaklínilo se to do vašeho nervového systému jako strach.
A když se to později vrátí, v době, kdy už jste plněji vyvinutým já, nepůsobí to jako něco, co se stalo v minulosti. Působí to jako něco, co teprve přijde, a proto cítíte onen děs.
To je důvod, proč vyhýbání se nefunguje. Protože nemůžete utéct před něčím, co už nastalo.
O tomto strachu, o D. W. Winnicottovi a o zvláštní úlevě, která přichází, když konečně pochopíte, že to zhroucení, kterého se bojíte, už proběhlo, píše americká publicistka Amanda Stern ve svém článku https://www.thehowtolivenewsletter.org/p/fearofbreakdown
Foto: AlexasFotos, Pixabayfree