O úrovních lidského vědomí podle C.G.Junga
C. G. Jung patřil k prvním, kdo systematičtěji zkoumali úrovně lidského vědomí v rámci vývoje toho, jak člověk vnímá sebe sama a svět kolem. Celý tento proces lze vidět jako příběh, kdy se z hlubin nevědomí postupně vynořuje „já“ (malé já, ego) a „Já“ (Bytostné já / Self). Jung samozřejmě navázal na mnohé předchůdce, od Platóna po gnostiky, byl však nejspíš první, kdo ze střípků filozofie, alchymie, antropologie a v neposlední řadě ze své klinické praxe vytvořil představu ucelené cesty, kterou člověk hledající svou vědomou podstatu prochází během svého seberozvoje a své individuace. Navrhl tyto čtyři fáze:
1. úroveň: Percepce (Režim „Kamera“) Stačí pohlédnout na novorozence. Neexistuje dosud žádné „já“, které by o něčem přemýšlelo. Jako by běžela zapnutá kamera, ale nikdo se nedíval na displej – ten v ideálním případě u miminek a batolat hlídá a reguluje primární pečující osoba, resp. rodiče. Příklad: Když má miminko hlad, ono samo je tím hladem. Když pláče, je tím pláčem. Neexistuje rozdíl mezi jeho vnitřním podnětem a zbytkem světa. (V dospělosti lze zažít takový stav např. ve chvílích obrovského úleku z nenadálého, silně nepříjemného zvuku. V onu ohlušující setinu sekundy se i dospělý na zlomek sekundy stane jen zvukem a čistou reakcí těla.)
2. úroveň: Identifikace (Režim „Houba“) Nějaká forma „já“ je už přítomna, ale je náchylná úplně nasáknout tím, co se děje kolem. Člověk se nedokáže oddělit od svých emocí, od indoktrinace, od názorů lidí kolem sebe. Příklad: Davy při některých demonstracích. Náboženští fanatici. Fanoušci na hokeji – když jejich tým vyhraje, cítí se jako páni světa, i když jen seděli v hledišti. Také když se člověk dostane do silné emoce: on sám se stane tím hněvem, vztekem, úzkostí - emoce ho na chvíli zcela pohltí.
3. úroveň: Projekce (Režim „Promítání filmu“) Tohle je mohutně zastoupená fáze, kterou většina lidí prožívá denně. Už vědí, kde končí jejich tělo a psyché a kde začíná integrita druhých, ale věci, které na sobě nemají rádi nebo které si u sebe neuvědomují, si promítají na ostatní. Příklad: Máte kolegu v práci, který vás hrozně rozčiluje tím, jak je povýšený a pořád se předvádí. Přitom si vůbec nevšimnete, že i ve vás je arogance a touha předvádět se, které si ale zakazujete. Princip projekce mistrně shrnuje podobenství o třísce v oku bratra a trámu v oku vlastním (Matouš 7, 3–5).
4. úroveň: "Moudrý pozorovatel“ (Režim Sjednocení protikladů) Konečně úleva a naděje pravdivosti a smyslu. Člověk poznává ví, že nic není černobílé. Dokáže v sobě udržet opačné pocity a kvality najednou. Vypjaté situace ho mohou podráždit, ale uvědomuje si své emoce a nenechá se jimi hnát do silně obranné reakce. Nikoho neobviňuje, snaží se pochopit celkový obraz. Příklad: Hádka s partnerem. Na jedné straně může přijít zlost, pocit křivdy či neporozumění (to je vaše pravda). Zároveň je stále přítomna sounáležitost a láska. Vnímáte, že i ten druhý je podrážděný a v emocích (to je jeho pravda). Místo abyste začali třeba nekontrolovaně křičet (2. úroveň) nebo obviňovat (3. úroveň), dokážete v sobě udržet oba pocity: „Zlobím se, ale to mi nebrání tě milovat, a vím, že se zase usmíříme.“ Z tohoto napětí vzniká skutečné pochopení a „dospělé“ řešení.
První fáze: Svět prostě je (raný věk, než se zrodí vědomí osobní identity).
Druhá fáze: Jsem to, co cítím (emoce mne pohlcuje, jsem nevědomou součástí davu).
Třetí fáze: Ty jsi ten špatný, já jsem ten dobrý (existuje jen moje pravda, ukazuji prstem na tebe – a nevidím, že tři prsty přitom míří na mne).
Čtvrtá fáze: Vidím nás oba ve světle i ve stínu, svou i tvou pravdu. Unesu ten rozdíl. A pokud ho chvíli neunesu, zpětně se omluvím. Hledám usmíření (dosažení zralosti).
Jako vždy, když putujeme po úrovních vědomí, ani v tomto Jungově modelu není cesta lineární. V průběhu dní se můžeme z nadhledu "moudrého pozorovatele" ocitnout zpět v pozici „houby“ nebo „projektoru“.
Klíčem k individuaci je schopnost ukotvit se v přítomném okamžiku. Jung mluví o tzv. Causa Præsens. Umíme se zastavit, nadechnout, vydechnout a vědomě si připomenout, ze které úrovně chceme reagovat. Jak připomínal i zakladatel logoterapie (původně taktéž analytik) Viktor Frankl: „Právě v tom prostoru mezi podnětem a reakcí se rodí naše skutečná svoboda.“
Obrázek: AI
Za inspiraci děkuji Vlado Šolcovi: https://therapyvlado.com/causa-praesens-in-the-art-of-jungian-analysis-excerpt-from-my-new-book-coming-soon/