O potřebě vidět hvězdy
Ve 20. letech 20. století, krátce po přestěhování do své nové vily na pražských Vinohradech – sdílel ji s bratrem Josefem – napsal Karel Čapek tenhle text:
„Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím tu na nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; a pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo je-li novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk. Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost; a pokud se týče vlivu měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a baktérií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky. Ale o tyto vlivy mi nejde; jde mi o fakt, že zvedne-li obyvatel ulice oči od země, nevidí jiskřit hvězdy na nebi a nespatří tvář měsíce. Vyjde-li na práh svého domu, nepotká jako nejbližšího souseda Venuši nebo Jupitera. Není mu souzeno, aby řídil své kroky podle měsíce. Neví ani, je-li noc černá nebo bílá. Žije v bezhvězdné sluji jako macarát jeskynní, ale neuvědomuje si to. Macarát jeskynní si to také asi neuvědomuje. [...] Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál: až k měsíci a do sousedství hvězd.“
Úryvek pochází z fejetonu "Hvězdy a měsíc" z knihy Zahradníkův rok (poprvé vyšlo v roce 1929) a vypůjčila jsem si ho z FB zdroje uvedeného v komentářích. Nedávno jsem kolem Čapkovic vily zrovna šla a říkala jsem si, co by proměně prostředí řekli. V čase jejich nastěhování byly sice Vinohrady už čerstvě součástí tzv. Velké Prahy, nicméně ulice Úzká, dnešní ulice Bratří Čapků, se tehdy ještě nalézala „na periferii“ (Čapkovo oblíbené slovo). Dům stál na vyvýšeném místě a výhled směrem k jihu i východu byl otevřený do polí a zahrad. Před tím Čapek bydlel po podnájmech v centru (například v Říční na Malé Straně) a to, že se stal zároveň i majitelem zahrady, ho jistě vrátilo do "časů přírodních", však dětství a mládí strávil v Malých Svatoňovicích a v Úpici.
Otázka, proč je dobré být v kontaktu s hvězdným nebem a měsícem, se dá nahlížet z různých úhlů.
Klasická věda si všímá např. cirkadiánních rytmů nebo rizik světelného znečištění. Celá příroda včetně člověka je nastavena na střídání světla a tmy. Přemíra umělého osvětlení v moderních městech (které brání vidět hvězdy) narušuje produkci melatoninu, což vede k poruchám spánku i imunity. Dokud večer vidíme tmu a hvězdy, máme možnost regenerovat. Věda nového paradigmatu připomíná potřebnost lidského „pocitu úžasu“ (Awe Effect). Pohled na noční oblohu v nás spontánně vyvolává pocit, že jsme součástí něčeho většího, což snižuje stres, koriguje velikášství, otvírá vnímání propojenosto se všemi a se vším a snižuje důležitost každodenních malicherných problémů.
Astrologické hledisko pracuje s myšlenkou, že makrokosmos (vesmír) se zrcadlí v mikrokosmu (a tedy i v každém člověku). Bližší vysvětlení nechám povolanějším, sama nepochybuji, že pohyb planet má bezprostřední vliv na naše životy a že planety jsou nositelkami důležitých archetypálních energií. Být s nimi „v kontaktu“ znamená uvědomovat si tyto principy v sobě. Příkladem je samozřejmě i Měsíc a jeho lunární cykly, jimž skrze viditelné projevy zůstáváme univerzálněji na blízku a snad cítíme, že novoluní je časem pro nové začátky a setbu (i vnitřní), úplněk zase časem vrcholení, sklizně - i silněji prožívaných emocí.
No a pak ještě hledisko spirituální. Je-li člověk skutečně mostem mezi zemí a nebem, mezi Božstvím a ostatní přírodou, pak mu nesvědčí stále hledět jen dolů a pinožit se v hmotném světě. Kontakt s nebem nás nutí zvednout hlavu a otevřít se nevědomým vlivům, intuici, jinému druhu inspirace směřující do našich vlastních hlubin, které jsou v hlučném a přesvíceném prostředí potlačeny.
Čapek by o sobě asi neřekl, že je esoterik, vnímal se jako racionální humanista, měl ale nesmírně vyvinutý smysl pro celistvost, férovost a pokoru. Měl ho vyvinutý tak silně, že ho to nakonec stálo předčasnou smrt. Právě i pro svůj spontánně cítěný kontakt s „ hvězdným přesahem“ výrazně svým odkazem ovšem přežil a přežívá ty, kteří znají jen zvířený prach ulic.
Využívejme léta. Choďme za hvězdnou oblohou. Pohled vzhůru uzdravuje.
P.S. Vzpomínka mne vrátila do 80. let 20. století, kdy jsem coby studentka byla členkou Společnosti bratří Čapků. Mezi ostatními, povětšinou již postaršími členy a členkami jsem byla poněkud za exota. Nicméně výlety starým busem po stopách bratří Čapků (Strž, Hronov, Žlutice a Chyše, Jestřebí hory, Žaltman...) byly kouzelné. Ani nevím, zda tato SBČ - za mého členství ji vedl Vlastimil Fišar - ještě existuje? Moment... Ano. Link je zde:
Foto: EvgeniT, Pixabayfree