I uvěřil Abram Hospodinu...
„I uvěřil Abram Hospodinu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ (Genesis 15,6)
Vybavuji si, jak mě v raných fázích mé duchovní cesty tato věta a příběh, který se za ní skrývá, fascinovaly: „Odejdi ze své země… do země, kterou ti ukážu.“
Vydat se na takovou cestu bez udaného konkrétního cíle pro Abrama, jemuž se z vnějšího pohledu vůbec nedařilo špatně, v praxi znamenalo totální ztrátu všech jistot. V tehdejším dobovém kontextu byly identita i bezpečí silně vázány na vlastní klan a půdu. A přesto. Abram, kterému bylo tehdy už 75 let, prodal nemovitý majetek a poručil sbalit stany. Vzal svou manželku, synovce i služebnictvo a vyrazili na cestu, která z pohledu sousedů v Cháranu musela vypadat jako totální bláznovství. Zahodit klidné a zajištěné stáří kvůli nějakému podivnému „vnitřnímu hlasu“???
Caroline Myss v této souvislosti používá pojem „organické Božství“ (Organic Divinity). Popisuje jím niterný spirituální navigační systém, který považuje za pevnou součást lidské podstaty. Božství v tomto pohledu není ničím vzdáleným nebo teoretickým, je „organické“, protože funguje přímo skrze naše tělo a duši jako duchovní instinkt sebezáchovy.
Klíčovou charakteristikou organického Božství je absence argumentů. Zatímco naše "malé já" (ego) a rozum neustále hledají vysvětlení a ptají se: „Proč to mám udělat?“ nebo „Jaký to má smysl?“, organické Božství důvody neudává. Pošle jen čistý impuls, vnitřní pokyn, intuitivní vědění. To nás nevede k tomu, co je pohodlné nebo logické, nýbrž k tomu, co je nezbytné pro naplnění naší „posvátné smlouvy“ pro tento náš život.
Dokud se ptáme proč a hledáme výmluvu nebo obhajobu, mluví k nám naše mysl. Když však slyšíme a následujeme jasný, tichý niterný pokyn bez vysvětlení, dotýkáme se organického Božství.
Myss odkazuje na velké duchovní postavy, jejichž životy stály na důvěře, nikoliv na racionálním posouzení. Princ Siddhártha měl moc, bohatství i rodinu. Jeho rozhodnutí opustit palác nebylo výsledkem racionální úvahy o kariérním postupu, nýbrž neodolatelným popudem duše. Nebe mu nenabízelo záruku osvícení, dalo mu jen impuls, že čas odejít je právě teď. Stejně tak Ježíš v zahradě Getsemanské - lidská část jeho bytosti se bránila a prosila o odejmutí kalicha, ale nebe mu neposlalo seznam důvodů. Odpovědí bylo ticho, v němž Ježíšovo „ne má, ale Tvá vůle se staň“ navždy změnilo dějiny lidstva.
Jak se to týká nás, současných hledačů vnitřní pravdivosti? Přiznejme si to. Ve společnosti přebujelého racia a stálé kontroly máme problém. Chceme s Bohem vyjednávat: „Udělám to, pokud mi vysvětlíš, jak mi to pomůže.“ Jenže Božství jen sděluje. Nevysvětluje. Rozum hledá důvody, duše slyší pokyny. Nejde o pochopení, nýbrž o čin v nepřítomnosti vnějších důkazů. Jde o to uposlechnout volání, kterému sice nerozumíme, ale které je pro nás závazné. Nežádá se po nás, abychom odložili rozum, ale abychom ho sesadili z trůnu nejvyššího soudce. V momentě, kdy přestaneme smlouvat o podmínkách a odvážíme se udělat první krok do neznáma, stáváme se i my těmi, kdo „uvěřili“. A snad právě v tichu mezi naším proč a nebeským mlčením se rodí náš skutečný osud?
Nakonec totiž není důležité vědět, kam jdeme, ale s kým a na čí pokyn. V optice hlubinné psychologie C. G. Junga Abramův příběh přesně odpovídá procesu individuace.
Opuštění „otcovského domu“ není jen stěhováním v prostoru, nýbrž i radikálním aktem vyvázání se z davového smýšlení a z kolektivního vědomí. Aby se člověk mohl stát sám sebou, musí v určitém bodě zariskovat sociální i psychickou jistotu rodu a tradice a následovat hlas Bytostného Já (Selbst).
Mám za to, že to, co Caroline Myss nazývá organickým Božstvím, je právě oním jungovským Bytostným Já. Jde o vnitřní autoritu, která na rozdíl od „malého já“ neusiluje o pohodlí, nýbrž o celistvost. Jde o osudové vnitřní volání, které nelze ignorovat, aniž by člověk vnitřně nechřadl nebo neonemocněl.
Mimochodem, původní hebrejský výraz pro Boží výzvu Abramovi, Lech Lecha, v doslovném překladu neznamená jen „odejdi“, nýbrž také "jdi sobě" ve smyslu "jdi ve svém vlastním zájmu". (Díky, Terezie Dubinová)
Tak se z „Abrama“, člověka definovaného egem, personou a rodokmenem, může stát „Abraham“, člověk definovaný živým vztahem k tomu, co ho přesahuje. Pro každou spirituální cestu stejně jako pro hlubinnou psychologii je právě tenhle přerod hlavním důvodem, pro který se rodíme na tuto Zemi.
Foto: Franck Juillard, Pixabayfree