Jdi a prodej všechno, co máš
Nedávno jsme se tu společně smáli nad úryvkem z Hawkinsovy knihy Nechat jít, popisujícím fenomén tzv. spirituálního materialismu. Tento termín označuje stav, kdy člověk používá nekonečně rozmanité způsoby, techniky či rituály k vlastnímu duchovnímu posílení a vylepšení, avšak dostává se do patové situace, kdy jen hromadí vnější zážitky, aniž se odehraje to nejdůležitější – proměna jeho vnitřního vnímání toho, kým je, když konečně opustí vše, co pro své skutečné duchovní probuzení nepotřebuje.
Snaha vyřešit touhu po změně sbíráním dalších a dalších vjemů na stejné úrovni vědomí je jen rozléváním pozornosti a snahy do šířky. To pak znemožňuje ponor do hloubky vlastního nitra. Všechny jakkoliv dobře míněné spirituální praktiky bez autentických doteků Božství a niterně prožívaného kontaktu s Ním vedou jen k tomu, že se vyhýbáme potřebné přímé konfrontaci s vlastním odporem vůči změně. Ten odpor vychází z našich nezhojených zranění, ale také z přebujelosti našeho narcismu a sebestřednosti (někdy paradoxně otočených i do úporného lpění na pozici oběti).
To je ten paradox: Hledáme ve FORMĚ (CO A JAK DĚLÁM?), jenže řešení leží v KONTEXTU (KDO JSEM?). Naší slepou skvrnou je naše přesvědčení, že změna se dostaví snad až s výsledkem další aktivity, zatímco ona nemůže přijít, dokud se zcela neoddáme prostému stavu bytí, který se ale může dostavit až ve chvíli, kdy se přestaneme snažit kontrolovat, tlačit a konat a přestaneme unikat.
Přitom je to snadné! Nevyžaduje se od nás, abychom se nutně stále něco učili, něco dělali, něco budovali. Vyžaduje se, abychom se ztišili, odevzdali a nelpěli na identitě svých dosavadních vnějších slupek.
Situaci však komplikuje a zamotává, že ve svých autopilotech se pevně držíme bolestné minulosti, ale taky úspěchů – je příjemné být „někdo“. Odevzdání naopak znamená se všech svých starých příběhů i pevně daných vizí budoucnosti vzdát a vykročit do neznáma.
Jenže nekultivovaná mysl je poháněna nevědomím a miluje drama. Vstup do ticha je zneklidňující nebo nudný. Odevzdání se je ohrožující. Ego miluje a potřebuje vzrušení, rozkoš, ale i konflikty a problémy k řešení, aby potvrdilo svou existenci. Většina lidí tak sice třeba i velmi usilovně hledá, ale najít vlastně nechce. Vždyť skutečné nalezení znamená konec (Fénixovu smrt) hledajícího! Skutečné nalezení je pro starou identitu likvidační. Proto ten odpor. I strach z prázdnoty je pochopitelný… Člověk je zvyková bytost. Bojí se neznámého. Raději setrvává v tom, co zná, i když mu to škodí.
Inu, je to kóan. Cesta je snadná, protože je to návrat Domů. A zároveň je obtížná, protože vyžaduje, abychom u „úzké brány“ zanechali všechna svoje „zavazadla“. Svá přesvědčení, názory, zkušenosti. Své křivdy. Svou hrdost. Málokdo uspěje, protože málokdo je připraven skutečně všechno odevzdat a opustit.
„Proměna přichází s Milostí. Milost je dechem Božím. Je to neviditelná esence přesahující rozum i intelekt. Je všudypřítomná a pohybuje se mezi námi s nesmírnou rychlostí,“ nabízí vysvětlení Caroline Myss, učitelka „mystiků bez klášterů“ v knize A Time for Grace (více v komentářích). Je možné stát se živoucím kanálem této mocné síly?, ptají se mnozí. „Nejenže je to možné, je to stále dostupné,“ dodává Myss. „Milost je okamžitě přístupná vám i všem kolem vás – skrze pokoru, oddanost a odvahu následovat Boží vedení, které zevnitř promlouvá skrze tichý hlas Bytostného Já, skrze intuici, vhledy a sny, a navenek skrze synchronicity.“
Kdo je schopen tyhle podmínky přijmout? Už Bible má k tomu poučný příběh: „Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, poklekl před ním a zeptal se ho: ‚Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?‘ Ježíš mu řekl: ‚Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!‘ On mu na to řekl: ‚Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.‘ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: ‚Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.‘ Ten člověk po tom slově zesmutněl a odešel zarmoucen, neboť měl mnoho majetku..." (Marek 10, 17–22)
Obrázek: AI