O definici nevědomí
Psychoterapie, jako každý jiný obor, trpí nedostatky v jednoznačnosti a souladu názvosloví. K nejdůležitějším pojmům tu jistě patří „nevědomí“. A přesto nemáme jeho jednoznačnou definici!
Mnozí odborníci - z jiných než (psycho)analytických škol - běžně pro nevědomí používají i výrazů podvědomí nebo předvědomí. Snad jen hlubinní terapeuti odkojení přímo Freudem či Jungem mají jasněji v tom, co je „das Unbewusste“, ačkoliv právě i oba zmínění velikáni toto slovo v obsahu vnímali každý jinak. Nabízím vysvětlení, jak mi ho (děkuji za to!) nedávno nabídl hlubinný analytik Vlado Šolc:
„Sám Freud rozlišoval předvědomí a nevědomí. Předvědomé jsou podle něho obsahy, které nemáme právě přítomny ve vědomí, ale můžeme si je poměrně snadno vybavit, např. jméno nějakého našeho učitele ze školy. Nevědomé jsou naproti tomu pro Freuda obsahy, které nejsou vědomí přímo dostupné, protože byly vytěsněny nebo proti jejich uvědomění působí psychický odpor. U Freuda tak vzniká nevědomí především následkem osobní zkušenosti - člověk prožívá své události, přání, impulzy a konflikty, z nichž některé se ukážou jako nepřijatelné, úzkostné nebo neslučitelné s požadavky okolí, a proto jsou vytěsněny. V tomto smyslu se Freud pohybuje blízko empiristické tradice vyjádřené větou: Nihil est in intellectu quod non prius fuerit in sensu – Nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech. Není ovšem přesné tvrdit, že Freud chápal novorozence jako čistou tabula rasa, protože předpokládal vrozené pudy. Freudovo nevědomí je tak z velké části osobní a biograficky utvářené. U Junga je situace zásadně odlišná. Také uznává osobní nevědomí, které obsahuje zapomenuté, potlačené nebo vytěsněné zkušenosti. Pod ním však předpokládá nevědomí kolektivní, které nevzniká až během individuálního života, nýbrž je „a priori“. Člověk se s jeho základní strukturou v sobě už rodí. Archetypy tak nejsou získané představy, nýbrž vrozené formy či dispozice, které předcházejí konkrétní zkušenosti a prostřednictvím ní získávají určitý obraz a obsah. Jung se tak vzdaluje čistě empiristickému a racionalistickému pohledu a vstupuje do metafyzické, resp. mystické oblasti. Navazuje např. na Schopenhauerovu představu slepé a nevědomé vůle, na Carla Gustava Caruse, pro něhož je nevědomí původním základem duševního života, ale také třeba na indické myšlení, zejména na upanišady. V nich individuální vědomí nevytváří hlubší skutečnost, ale samo z ní vystupuje - osobní átman má svůj nejhlubší základ v univerzálním brahmanu.
Zjednodušeně řečeno: u Freuda nevědomí vzniká převážně z toho, co bylo nejprve nějak prožito a následně vytěsněno. U Junga je vědomí naopak pozdějším útvarem, který se vynořuje z mnohem staršího základu. Freudovo nevědomí je především „skladištěm“ vytěsněné osobní minulosti, zatímco Jungovo nevědomí je zároveň původní matricí, z níž psychický život vzniká a z níž k nám přicházejí sny, symboly, mýty i nové možnosti budoucího vývoje.“
Pro úplnost doplňme, že moderní věda navíc rozeznává i tzv. kognitivní nevědomí. Vnímá ho jako extrémně rychlý „procesor“, který automaticky řídí většinu našich životních funkcí a vjemů. Neurobiologie v něm vidí aktivitu evolučně starších částí mozku.
A ještě taková zajímavost: Odhaduje se, že vědomí zpracuje cca 40–50 bitů informací za sekundu, zatímco nevědomé procesy jich za stejnou dobu zvládnou až 11 milionů. V tomto smyslu je vědomí jen nepatrný „reflektor“ na obrovském stadionu… (link v komentáři)
Na závěr nabízím souvislost výše řečeného se starou anekdotou: Vrátí se babička z kostela a vnuci se jí ptají „Babi, tak o čem dneska pan farář mluvil?“ Babička se trochu zasní a pak odpoví: „Hoši, to já nevím. Ale bylo to tuze hezké!“
Babička mluvila naprosto upřímně a dotkla se významné psychologické skutečnosti, a totiž že afektivní (emocionální) a implicitní paměť fungují nezávisle na paměti vědomé, deklarativní. O tom zase příště 
Foto zachyceno při utváření, doufejme, pozitivních obsahů nevědomí Esterky pobíhající v travním labyrintu v Malleny Garden v malebné vesničce Balerno ve Skotsku.